Ve víru vášně...?

8.9.2021 01:59 -kapka-

Myslela jsem si, že už mám všechno za sebou a že je to ze mě pryč. Že je to za těch deset let vyléčené, zahojené zapomenuté a odhozené do propadliště dějin.  
A pak stačilo pár řádků u jednoho včerejšího blogu - (který se mě vlastně vůbec netýká) -  a bylo to zase všechno zpátky. Všechno to zklamání, bolest, všechen ten smutek, kterým si prochází lidé, kteří řeší provalenou nevěru svého partnera.
Nechci tu psát, jak se mi vrátil i ten vztek a jak se mi z toho člověka normálně fyzicky zvedl žaludek. Je to boj jenom  mýho ega s něčím, do čeho mi vlastně nic není a tak jsem potřebovala vypadnout aspoň z baráku, nebo to rozchodit, nevím, prostě něco.... abych se tady zas nesesypala, jak domeček z karet.
No a tak jsem se oblékla, nazula botasky a vyrazila do tmy  na svojí dřívější tréninkovou trasu. (Teď jsem to půl roku flákala.)
Hned ještě u baráku jsem nasadila trochu svižnější tempo, abych to ze sebe rychle dostala - ale protože jsem za toho půl roku i trochu přibrala, tak mi to moc dlouho nevydrželo. :))  Ale možná, že to tak mělo být, protože když jdete normálně, tak se stíháte dívat i okolo. Potkala jsem jen asi tři lidi, během té půl hodiny. Taky... kdo by někam v tuhle dobu chodil. Leda blázni, jako jsem já, nebo lidi, unavení z práce. Takže mi  vůbec nevadilo, že funím a jsem určitě zase i flekatá - dokonce takhle večer nemusím zatahovat ani břicho, když půjde někdo okolo. :)) Ono je to vlastně dobrý, jít až takhle večer...  
Ani jsem si nevšimla, jak jsem už daleko od baráku. Ten vztek ve mně mi zaměstnal mozek natolik, že mi ta trasa uběhla jednou tak rychleji. Teď už jenom kolem tohodle parku a pak  tři ulice mezi barákama a jsem zase doma. V tom jsem u parku zahlédla nějaký stín. Byl to jen moment. Jako když se vám něco jenom spíš zdá, ale když se podíváte pozorně, tak tam nic není. Možná pták. Snažím se proběhnout kolem co nejrychleji, abych odtud byla co nejdřív pryč a přitom se nenápadně snažím v té tmě mezi stromy něco rozeznat. Ne. Nic tam není.. Kuwa.... čumím do křoví a málem jsem si vyvrkla kotník, to by mi ještě tak scházelo...
Teprve až teď mi došlo, že jsem si nevzala ani mobil a ani bych si nemohla zavolat o pomoc. Mám jenom klíče a kapesník, já jsem vážně blbá...
V tom se ze tmy vyloupl stín a nějaká štíhlá chlapecká postava se vydala se stejným směrem, akorát po vedlejším chodníku. Hned za prvním rohem ale zabočil za roh, takže se naštěstí nebylo čeho bát. Jdu dál a najednou jde ten samý kluk proti mně. Jen mě ale tak minul a šel dál, což by mě ani tak nerozhodilo. Ale bylo zvláštní, jak se tam tak rychle ocitl a ještě v protisměru... Musel ten blok oběhnout, nebo co, jinak by to nestíhal.
Přesto jsem to pustila z hlavy, protože jsem měla pořád ještě vztek a  hlavu zaměstnanou tím, kvůli čemu tady teď ve tmě šlapu po chodníku - a najednou vidím, že jde ten kluk zase proti mně. Konečně si ho můžu prohlédnout, ale moc toho nevidím. Jen kapuci přetaženou přes hlavu, volné kraťasy, ruce v kapsách... Ještě, že jsou tady aspoň ty lampy, říkám si..  
Vtom vidím, jak se mu  ruka v pravé kapse pravidelně pohupuje a - je zvláštní, že tělo vytuší o pár vteřin dřív, než mozek, že se něco nečekaného může stát. Aniž by ten kluk udělal jakýkoli pohyb, krok ke mně, nebo nevím co, tak se mi stáhlo hrdlo, i žaludek a srdce mi málem vyskočilo z těla. A hned tu další vteřinu se ten kluk prudce otočil a přitlačil mě ke zdi. U ucha jsem zaslechla zasyčení - "Ukaž mi píču ty kundo " - a pak už jsem vnímala jen, jak mě tou smradlavou rukou, kterou si předtím honil ptáka, drží kolem krku a snaží mi s ní držet pusu, abych nemohla křičet o pomoc. Druhá se mi snažila dostat do kalhot a na zadku mě tlačil jeho nahoněnej pták.
V tu chvíli se to ve mně všechno vzepřelo a díky chvatu, který mě kdysi dávno  naučili na judu, jsem se mu z té kravaty šťastně vysmekla a pak utekla.. Ten kluk.. se možná pár dní nevyčůrá a taky od toho lokte mu možná trochu tekla krev z nosu, netuším... Možná, že mi taky hodně pomohly i ty klíče místo boxeru, které mu možná nechaly ošklivý škrábanec na ksichtě. - Ale už asi vím, jaké to je, zabít někoho v afektu... Chudák to schytal i za všechen ten hnus, co jsem v sobě měla.. Za všechnu tu bolest z minula.. Za všechny podváděný ženský, který i kdyby udělaly všechno na světě, aby byl jejich chlap spokojenej, tak je ten chlap stejně podvede...
Přemýšlím o tom, jak se to kolem mě změnilo.
Dříve se taky podvádělo a ve velkým. A zrovna tak byly různé večírky a orgie a šukalo se v práci, i se sousedkou atd. Ale uvnitř jsme se druhý den trochu styděli. Jako by člověk v dnešní době ztrácel lidský city, zábrany a hlavně svědomí. Jako by ten, kdo nepodvádí, byl divnej a "nebyl normální"... nemáte ten pocit?
Říkám si, kde bereme v sobě to přesvědčení, že "máme právo" - a necítit se při tom aspoň trochu blbě.. Nekoukat na to, jestli tím doma někomu ublížím - protože provalená nevěra ubližuje a bolí i po letech, veřte mi. Obzvlášť, když se to stalo s někým blízkým.
A ať chceme, nebo nechceme, ovlivňuje to i všechny ty vztahy následující, protože s každým zklamáním to odnáší i všichni budoucí..  
Ne, opravdu nejsem žádná puritánka a neodsuzuju nevěru jako takovou. Ale dráždí mě trochu ta samozřejmost a ztráta svědomí, nahrazené slovy - "vždyť mám právo"...
Právo jsme ztratili dnem, kdy jsme stáli na radnici. Pak už je to jen možnost a ne právo. Právo by v tom případě měl i váš životní partner - na to, říct mu, jak se věci mají, aby měl možnost volby být s vámi, nebo si najít jiného partnera.
A jestli to i přesto tak cítíte, tak spolu zkusme zalovit v paměti, jestli jsme v době, kdy jsme tyhle stránky viděli poprvé, cítili úplně stejný pocit "práva". :)
Byli jsme stejní, než jsme přišli sem, na amatéry? - Protože já třeba ne. A sama podle sebe vím - a určitě i mnozí z vás - že když jsme sem přišli, tak jsme byli zděšení a vyjukaní z toho, jak to tady chodí.
Mně osobně to tenkrát doslova vyděsilo a říkala jsem si, že tady by stačil jeden nakaženej a veze se půlka republiky.
A dnes - dnes už to beru úplně normálně. :)
Taky jsem si, jako mnozí z vás, posunula vlastní hranice. Třeba nahatý fotky už přehlížím, jako billbordy kolem silnice. Vyzkoušela jsem skoro všechno, co si jde vyzkoušet a při čem bych se dřív červenala a už jsem tak otrkaná, že mě nevykolejí slyšet ani věci, které jsou mimo tyhle stránky střežené zákonem.
Ale i když jsme otrkaní a bereme život trochu míň vážně a nevěru jako samozřejmost, tak vždycky by měla jít ruku v ruce i s jakousi odpovědností, s rozum a (aspoň malinkým) svědomím. Aspoň myslím...

Říkám si, jestli ten kluk tam venku taky nezavítal někdy na amatéry a jestli my, co tady píšeme svý příběhy a názory, malinko nevědomky nekřivíme jejich zrcadlo života...
Protože napsané slovo má mnohem větší sílu, než si myslíme.

.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Mas pravdu akosi sme polavili v ostrazitosti a nechavame nemravnosti, podlosti a zlobe volne pole posobnosti... mozno to bolo vsetko kedysi pod poklickou, nehovorilo sa o tom a boli sme naivni, videli svet v ruzovych okuliaroch, no dnes mam pocit, ze vsetko je povolene a ako si poznamenala, nic nas neprekvapi a z nicoho nam uz nevystupi rumenec na tvar... berieme to ako samozrejmost a moralne sme narazili na dno...
@pmk001 - Jsi jeden z mála mužů, kteří v hlavě má ty správný škatulky, pro které si mužů vážíme. Už tě chvíli "sleduju" :)) - a často si říkám, že jaká škoda, že takových vás není víc.
Děkuju. :)
(upraveno)
@-kapka- No a přesně proto přemýšlím, s kým vlezu pod deku. Jsou tři skupiny ženských, který nechci:

1) Moje ex. Tam už se ukázalo, že buďto v posteli stojí za starou bačkoru, nebo jsou tak "skvělý", že to postel přebilo a byla nepoužitelná. Nehodlám si s takovou navzájem dělat naděje, nebo opakovat chyby. Bylo to uzavřeno, sex ani jiný fyzický kontakt nebude, nazdar.
2) Kolegyně z práce. První věc je, že pak by byl problém se v práci soustředit, bylo by plno drbů atd. A kdyby nám to přerostlo přes hlavu, záviseli by jsme na příjmech od jedné firmy a při platební neschopnosti nebo problému by nebyl záložní příjem. Navíc žít spolu, byli by jsme celý den maximálně pár desítek metrů od sebe, to je o ponorku. To nechci.
3) Kamarádky a příbuzný manželky / přítelkyně. Pokud zahnu, vždycky riskuju konec vztahu. Je zbytečný spolu s tím rozbít i přátelství a připravit tu svou o kamarádku, která ji může podpořit. A kdybych přefikl její ségru, tak ze sester udělat nepřátele kvůli svojí nadrženosti? Musel bych se stydět do konce života... Takže tohle taky raděj rozchodím.
....@-kapka-, no jistě nejlépe při nějaké bohulibé činnosti.
@Aldomore - Já myslím, že ano.
Mladík to už možná hned tak jinde nezkusi, já jsem si taky odplavila vztek na blbý vzpomínky, takže je asi všechno v pořádku. :)
Akorát ten loket ještě trochu bolí, ale to rozhejbu. :))
(upraveno)
...tak nevím, dopadlo to všechno dobře?
@pmk001 - Ano, přesně tak je to myšleno. Ono už jenom to, že svému blízkému člověku lžeme, je blbý, tak proč mu zbytečně ublížit ještě víc..
Jedna věc je, že je člověk od přírody sériově monogamní, ale sám si nastavil pravidla, že ta výměna není jednoduchá. A to, že sex chtě nechtě má i nějakou sociální funkci. S tím nic nenaděláme, a že se o to církve a podobná šepleď snaží už tisíce let...

Druhá věc je dělat kvůli tomu blbosti a zbytečně ubližovat druhým... Dá se to řešit férově
topasi

- , soryjako, netušil jsem, tenkrát, že se vy dva potkáte *22**182**22*
*116*
@-kapka- jsi genialni ale to muzu i bez prepadeni*1**1**1*