Dotaz: JE TO NORMÁLNÍ?

11.9.2021 08:32 Maxey

Předem upozorňuju, že se dotaz/blog nebude věnovat žádným sexuálním praktikám, ale docela obyčejným vztahovým problémům. Komu by se to nechtělo číst celé, ať přeskočí na konec, kde je samotná otázka pod „tl;dr“.

Jde o to, že jsem měl pár několika měsíčních vztahů (v podstatě bez těch zábavných intimností, které k nim patří), pak hodně dlouho nic, až mi to trochu začalo lézt na mozek, viz můj blog https://www.amateri.com/cs/blog/51399/nejamaterovejsi-amater

Nakonec jsem si našel přítelkyni na konci roku 2018, takže teď jsme spolu skoro 3 roky. Od začátku roku spolu i bydlíme.

Všechno je v pohodě, mám ji moc rád a ona mě (asi) taky. Řekl bych, že proto, že to je vlastně první pořádný vztah (a kvůli tomu, co jsem zažil u nás doma), který mám, tak do toho jdu fakt naplno. Poslouchám, co říká, snažím se jí pomáhat, vycházet vstříc a tak (samozřejmě ale myslím i na sebe). Myslím tím třeba to, že má ráda kytky, tak jí je 2x do měsíce koupím, aby měla radost a podobné věci. O čem se lehce zmíní a mně přijde, že je to důležité, to si napíšu a třeba jí tím za půl roku překvapím. Když přijde vyfluslá z práce, tak se o ni starám, udělám jí večeři a zastanu domácí práce. Přestěhoval jsem se k ní do bytu, takže tam dělám různé opravy a co slíbím, tak to vždycky dodržím. Prostě se vážně snažím, aby byla happy jak dva grepy. Ona o mě taky pečuje, fakt si nemůžu na nic stěžovat (i když já nejsem tak náročný na údržbu, mně víceméně stačí, že mě má ráda, uvaří mi jídlo a přinese mi ho nahá…a ještě pár dalších věcí).

A ona mi to taky říká, že mě miluje (já jí to říkám taky), že jsem úžasný a dokonalý a že je za mě hrozně vděčná a zní to fakt upřímně. Taky v posteli nám to klape, myslím, že upřímně můžu říct, že si na mě nemůže stěžovat. Nuda rozhodně není.

Moc se nehádáme, vycházíme si vstříc a jsme schopni se na věcech domluvit. Takže si tak říkám, jak nám to hezky klape a pomalu plánuju svatbu a rodinu (až spolu budeme bydlet aspoň 2 roky teda)…

A teď k těm problémům. Poprvé se to stalo někdy na podzim 2020. V tomto blogu
https://www.amateri.com/cs/blog/58788/jak-to-nakonec-dopadlo jsem psal, že nic moc necítím při orálním sexu (na mně). Jako jo, bylo to docela příjemné, ale víc nic a k vyvrcholení nikdy nedošlo. A tak jednou se vlastně v průběhu orálu, kdy jsem jí naznačil, ať se přesuneme k sexu, nešťastně sesypala. A že prý by mě měla být schopná takhle udělat a že má pocit, že se mi nelíbí, že ji nemám doopravdy rád, že prý není můj typ, že jsem to s ní prostě jen tak zkusil, jestli to vyjde…

Čuměl jsem na ni jak tele na nový vrata, protože něco takového jsem opravdu nečekal. Tak třeba to, že mě nevzrušuje, je naprostý nesmysl. Nemá míry 90/60/90, ale v místní galerii by určitě slavila úspěch a vzrušuje mě hodně. Stačí, když se ke mně přitulí a už mi stojí v pozoru. A že jsem to s ní jenom tak zkusil, jestli to vyjde, tak to je možná trochu pravda, ale to jsem jí říkal, že jsem nebyl typ, který by měl od začátku motýlky v břiše, u mě se city budují pomalu, ale trvale.

Prostě mi nevěřila, že ji mám opravdu rád, že prý ze mě necítí lásku i přesto, co všechno pro ni dělám (což prý velmi oceňuje a nechce být nevděčná).

Tak jsem jí na to řekl, že jestli to teda chce zkusit s někým jiným, z koho by tu lásku cítila – ale to mě hned zarazila, že prej to ne.
Ale prý má tenhle pocit pořád, není to jen nárazové (jakože má svoje dny, tak jí vadí všechno). To mě dostalo.

Po cca týdnu jsme došli k tomu, že s tím bude ona nějak pracovat, protože mi nedokázala říct, co bych mohl změnit já. A následně už bylo všechno jako předtím, kdyby nás někdo sledoval, tak by se nedalo poznat, že bylo vůbec kdy něco špatně. Udělali jsme si večeři, pořád se chtěla objímat a pusinkovat… Když jsem se jí na to zeptal, tak se o tom už bavit nechtěla.

Jo a to pak ještě nějak došlo k orálnímu sexu a já jak byl cca týden nevybouřený, tak jsem se konečně udělal. Takže jsem to bral, že jí to snad teda napoví, že mě vzrušuje a už to bude dobrý.

Asi jsem jeden z mála mužů, kteří by mohli tvrdit, že to, jestli vyvrcholí při orálním sexu, jim zachrání vztah.

Neměl jsem už sílu to řešit, tak jsem to nechal tak a všechno bylo v zase pohodě. Zase mi říkala, jak jsem úžasný a dokonalý a když jsem se jí zeptal, tak je prý šťastná. Nedalo se poznat, že by bylo něco špatně.

V květnu ale vypukl podobný incident kvůli úplné prkotině, načež jsem se zase dozvěděl, že mě nevzrušuje (…), že s ní prý do budoucna nepočítám, že je na druhé koleji (WTF!!) a že i prý beru jako samozřejmost (WTF!!!!). A že to takhle cítí už od začátku toho vztahu. Když jí na to namítám všechno to, co pro ni dělám, co s ní dělám (rozhodně nemůže říct, že bych se jí nevěnoval) a že jsem s ní uvažoval i o dítěti (já, ty vole!!), tak mi na to odpoví, že cítí, že jsem do toho prostě tlačený. Že prý ví, že ji mám rád, ale že tam chybí to něco navíc.

Po několika dnech jsem ji dotlačil, aby si o tom se mnou promluvila. Že prý si uvědomuje, že jí nemůžu zvyšovat sebevědomí, že to musí začít u sebe. Sebevědomí má asi narušené kvůli její mámě, která ji asi dost psychicky poznamenala. Prý si ode mě bude nechávat víc pomáhat, protože se cítí vyčerpaná (hodně pracuje, jakože fakt hodně). Tak jí taky říkám, že mi vadí, když mi tvrdí, že mě nevzrušuje a nějaké další věci… ale celkově vzato je prý šťastná a podle ní nám to klape :D

Ty vole, když si to tak po sobě čtu, tak je to vyloženě absurdní. Ale fakt si to nevymýšlím!

Uzavřel jsem to tím, že jestli se tyhle pocity budou vracet, ať mi hned dá vědět. Je hodně uzavřená, věci má tendenci odkládat a dusit je v sobě. Tak říkám, že se o tom stejně dříve či později dozvím a bude lepší, když se to dozvím hned. S tím váhavě souhlasí.

A zase bylo všechno skvělé, zase je se mnou šťastná, miluje mě, oceňuje, kolik toho pro ni dělám, jsem úžasný atd.

A dostávám se k tomuto týdnu, kdy teda vyletěla fakt pro nic za nic. Já se jí omluvil (i když jsem cítil, že se nemám moc za co omlouvat, ale říkal jsem si, že je třeba podrážděná z práce nebo má svoje dny nebo tak)… když jsem se jí teda omluvil podruhé a po hodině jsem opatrně řekl, že se snad zas tak moc nestalo, tak byla pořád taková uražená. A to jsem se teda naštval i já.

Bavili jsme se o tom až druhý den, kdy teda vyšlo najevo, že je za tím samozřejmě něco víc. Měli jsme jít spolu na dlouho domluvenou návštěvu, takže tam jsme šli a že si promluvíme potom. Já byl celou dobu napjatý, s čím teda zase přijde… ale když jsme se vrátili domů, tak zalezla k sobě a nic očividně řešit nechtěla.

To jsem se teda naštval oficiálně a řekl jsem, že na víkend jedu k sobě domů (do jiného města).

A tak jsem tady a píšu tohle naprosto cizím lidem na internetu, protože potřebuju znát názory lidí, kteří mě neznají. Samozřejmě to píšu ze svého pohledu, zajímalo by mě, jak by to popsala ona. Mám sám pocit, že jí asi hodně ustupuju (i když teda rozhodně nejsem podpantoflák), jenom chci, aby byla šťastná, tak jí vyhovuju ve věcech, o kterých vím, že jí udělají radost. Jsem hodně empatický, ze svého dětství si taky nesu emocionální zátěž, takže nemám rád konflikty a jsem hodně citlivý na náladu doma. Mám v sobě trochu zakořeněný pocit, že se nemůžu moc ozvat, když se mi něco nelíbí, jinak by mě lidi přestali mít rádi. Ale trochu jsem to už srovnal, takže když mám pocit, že jsem v právu, dokážu se bránit a stát si za svým. To vlastně paradoxně díky ní, protože vztah s ní mi dodal sebevědomí. I co se týče opačného pohlaví obecně.

K ní se chovám hezky a nikdy jsem na ni ani nekřičel, protože chci řešit věci pokud možno v klidu, resp. nechci, aby se za mnou bála pak s čímkoliv přijít. Zvlášť, když vím, jak má malé sebevědomí (bezdůvodně, za to může asi její matka). To jsem jí taky říkal. Že chci jí být oporou a zdůraznil jsem, ať mi říká i věci, které se mi nebudou líbit. A ona mi taky často říkala, že je super, že ví, že se na mě může spolehnout a že jsem jí oporou.

To abyste poznali i moje emoční pozadí.

Když se o tom bavím s lidmi z mého okolí, tak starší ročníky mi říkají, že si očividně neumí vážit toho, co má. Mladší ročníky mi říkají, že je to normální, že to nemám řešit ale prostě ji obejmout a nechat jí se vypovídat a vyplakat. To mi ale moc nejde, neřešit, když mi řekne něco takového… já pro ni dělám hodně, snažím se opravdu, aby byla šťastná a když mi pak řekne něco takového, tak mě to v prvních dvou případech hodně vykolejilo…

Kdyby mi to ale řekla potřetí – a já mám pocit, že je za tím přesně tohle to samé – tak se už fakt naseru, protože mám pocit, že ze mě dělá debila. A uvažuju, jestli by mělo cenu s ní zůstávat. Protože abych potom pořád přemýšlel, jestli je opravdu šťastná, nebo to jenom tak říká… a jestli třeba jednou potká někoho, u koho tu lásku bude cítit… anebo to bude prostě cena za ten vztah, že to bude celou dobu dobré a jednou za 3 měsíce si poslechnu podobný citový výlev a pak to bude zase všechno dobrý…

Tl; dr:
Takže k té otázce:

Je normální, aby mi partnerka (vztah téměř 3 roky, bydlíme spolu od začátku roku) říkala, jak je se mnou šťastná, jak jsem úžasný, že je šťastná a nechce o mě nikdy přijít, že oceňuje, co všechno pro ni dělám, pořád se mnou chce být atd. … a pak měla co pár měsíců záchvat s tím, že je nešťastná, že ode mě necítí lásku, že ji prý mám rád, ale není tam něco víc, že má pocit, že mě nevzrušuje (i když je v posteli vše v pořádku a říká mi, jak jsem super milenec)?

Setkali jste se s tím? Nebo to tak sami máte? (a nesouvisí to s menstruačním cyklem btw)

Chci vědět, jestli je to fakt běžný jev, jak mi někteří lidi tvrdí.

Nahlásit komentář