Tož takhle po ránu...

Ráno se pomalu plíží okenními tabulkami do mé ložnice a nesměle mě hladí po očních víčkách.

Kdybych mohl mluvit, poprosím ho, ať ještě chvilku posečká, ale nemám sil.

Jsem ještě napůl cesty ve světě snů.

Běh času je ovšem neúprosný a není před ním úniku.

Má oční víčka se rozhodla otevřít. Zřejmě je k tomu přemluvila mocná síla mezi nebem a zemí, kterou k nim vyslalo vycházející slunce, protože můj mozek ještě spí a žádné aktivity není schopen.

Autopilot funguje. Rychlovarná konvice taky. Kafe už voní celým bytem.

Vůně jsou opomíjeným kořením života, jemným předivem které drží pohromadě naše vzpomínky a udržují je při životě, probouzí v nás ty nejtemnější pudy i zjemňují zvíře skryté v našich duších.

Tak třeba teď - Její vůně květinové louky která se Jí jemně line z vlasů, když do nich zabořím nos.

Dráždivá a sladká vůně Jejího klína, když do Ní... Zabořím nejen nos.

Vůně našich nahých těl, pevně se tisknoucích k sobě po milování. Pokaždé je to zázrak, pokaždé je to jako poprvé.

Vůně Jejích slov co se mi vsakuje do uší.

Vůně čistá, podmanivá, kterou mě svádí.

Vůně rafinovaná, kterou mě omamuje.

Vůně Jejího těla.

Vůně Její duše.

Cítím ji jako by tu byla.

Cítím ji v rozkroku, kde se probouzí.

Tělo se již zcela vzdalo marných pokusů o spánek a pokouší se mě ještě zlákat alespoň nemravnostmi.

S těmi si ale počkám na Ni....

-----------------------------------------------------------

Kdo to dočetl až sem, dostane klíčenku a jako bonus může do komentářů napsat, co se mu na půli cesty mezi probuzením a spánkem honí hlavou. U mě to většinou bývá "kamaráde a nechceš si ještě pospat?" a až potom ten sex 😎