Oni říkali . . .

Mám ráda komunikaci. Mám ráda lidi a jejich příběhy. A mám dlouhé noční.
Prima kombinace.
Občas se i z trollů, kteří přiběhnou do místnosti a prásknou na sklo:
„Hledám čubku!“,
překvapivě vyklubou poměrně rozumní chlapi.
Když mám náladu, napíšu:
„Takhle to nefunguje.“
Většinou mi ten muž začne šeptat.
„Proč jako myslíš?“
„Protože kdyby to fungovalo, nevidím tu roky ty samé výkřiky. Proč ty si myslíš, že to bude fungovat?“
„Protože oni (čti kamarády, kteří tu byli dřív nebo sledují nevhodné porno) říkali, že to funguje.“
A potom jsou možné dvě varianty. V té první se „výkrikář“ přidá k probíhajícímu dialogu a ukáže se, že se s ním dá minimálně rozumně pokecat.
A nebo jsem „moc chytrá“ a on se přidá k těm, co následující roky budou vykřikovat tu samou větu s mírnými obměnami a nulovým účinkem.

Ale oni říkali.

Občas tu „slyším“:
„Nikdo se tu nechce scházet.“
Když mám náladu, napíšu.
„Lidí se tu scházejí docela běžně. Sama se pravidelně účastním různých setkání. Proč myslíš, že se nescházejí?“
„Protože oni (čti ty, kteří se nikdy s nikým nesešli) říkali, že to tak je.“
Já se tu sešla se spoustou lidí. S některými uteče 5 hodin jako 5 minut. S jinými je o čem mluvit po dobu jídla. A když zmizí jídlo z talíře, zmizí i téma k hovoru.
S dalšími je i čas potřebný k vypití kafe příliš dlouhý. A člověk hned ví, že ty první rozhodně chce vidět znovu. Stejně tak ví, že ty druhé vidět už v životě potkat nepotřebuje. Nicméně kdyby se s nimi nesešel, tak to neví.

I přestože oni říkali.

Protože ten člověk, s kterým já si nemám co říct, může být pro jiného úžasný společník.
Před pár dny mi přišlo do šepotu nesmělé.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Ptej se.“
„Je pravda, že dominám se musí před oslovením poslat otrocká daň?“
„Je to nesmysl. Kde jsi to vzal?“
„Protože oni (čti ty, co si většinou píšou s chlapi, kteří se schovávají pod červenými nicky a našli si zajímavý přivýdělek) to říkali.“

Nedejte na to, co „oni“ říkají.
Máte vlastní mozek.

Nebojte se ho používat.