Listopadový...

17.11.2021 09:26 -kapka-

Dneska je tady u nás pěkně sychravo a tak jsem si vzpomněla na jeden sraz, na který jsem kdysi dávno jela jednou do Brna. :)
Byl to takový ten velký sraz, ofiko pořádaný od amatérů.
Byla jsem už na dvou předtím v Praze, ale moc se mi tam nelíbilo. Nebyla to jejich chyba, to vůbec ne. Naopak to měli pěkně vymyšlené a pěknou hudbu hráli a byly tam i soutěže a všechno - ale protože já jsem spíš takový tichý, nesmělý introvert, tak jsem zjistila, že moc lidí mi nedělá moc dobře.
A tak jsem si říkala, že do třetice zkusím teda Brno. Že v jiným městě, s jinýma lidma... třeba by to bylo lepší a pochopila bych, co na těch srazech lidi maj.
Měla jsem se tam setkat s jedním fajn klukem, se kterým jsem si strašně dlouho psala. Byla s ním sranda, v hlavě to měl srovnaný, takže jsme si dost rozuměli atd. a tak jsem se ho nebála. On bydlel přímo v Brně, takže jsem měla zajištěný i doprovod přímo na tu akci, abych nebloudila, protože já jsem jelito, které zabloudí i na Václaváku - a protože jsem ho "znala", tak jsem tu nabídku uvítala.
Když jsem tam přijela, všechno vypadalo dobře. Vozil mě tranvají sem a tam, ukazoval mi město, i kde bydlí a kde co je - a pak jsme šli konečně na ten sraz.
No, upřímně, ani tady to nebylo nic pro mě.
Bylo tam moc narváno, moc horko, moc kravál, takže nebylo slyšet ani slovo, když mi někdo něco povídal.. A když mi tam začali dva šukat přímo na stole a vylili mi polovinu pití, tak jsem se docela naštvala.
Odešla jsem tedy k baru, abych si objednala další pití - a aby toho všeho ještě nebylo málo, tak i tam stála fronta snad dvaceti lidí. Byla jsem z toho fakt docela otrávená, protože jsem si tam připadla, jak lehká děva na čekané. Můj "doprovod" se už před hodinou někam odploužil z parketu a šel se zdravit a líbat a objímat s ostatníma starýma známýma z dřívějška a na mě pak dočista zapomněl.
Prostě jsem si tam připadla nějak navíc. Pořád jsem si říkala - "Bože můj, holka, co tady vlastně děláš, vždyť ty sem vůbec nepatříš." Stála jsem naštvaná v té frontě, která se navíc vůbec nehýbala a připadla jsem si, jak totální kráva.
No a jak jsem se tam tak soukromě litovala, tak jsem si začala krátit dlouhou chvíli tím, že jsem si četla jmenovky ostatních lidí kolem sebe. Měli jsme je na sobě všichni, protože nám je připíchli rovnou u vchodu, jako když se družičkám na svatbě připichuje myrta s mašličkou - a tak koukám, jestli někoho nepoznám aspoň podle nicku.
Jenomže toho neznám.. toho neznám... tuhle taky ne.. Ale bylo to hezké počtení. :)
Bylo to samé - Děvka_obecná, MalýPéro, Chci-mrdat... Šukal_bych..
Docela jsem si říkala, jak je dobře, že to tam máme takhle napsaný a nemusíme se představovat nikomu osobně. I když by možná byla docela sranda, kdyby se vedle mě někdo představoval - "Ahoj, já jsem Děvka_obecná." - "Jéé, ahoj, to je skvělý, já chci-mrdat." :))
To by mě možná bavilo. :)
Ještě chvilku jsem se rozhlížela, ale žádný známý, nikde nic.
A najednou čtu - "Rákosníček" a polilo mě horko.
Mezi všema těma cizíma, neznámýma lidma, jsem najednou objevila někoho, kdo mě už mockrát vytočil svojí drzostí, oplzlostí, hnusnýma narážkama a výsměchem.. Zkrátka tenhle hajzlík byl občas pěkně sprostej na ženský a už posledně jsem si říkala, že tomuhle klukovi bych se jednou chtěla podívat do očí a nechat ho pěkně, aby mi to chlapeček naživo zopakoval, jestli bude mít tu odvahu.
A teď byl přímo přede mnou.
Takový střízlík, nejmíň o deset cm. menší.. Plachý pohled, ručičky, jako párátka... Vypadal spíš, jako opuštěné hladové štěňátko na zmrzlém chodníku, znáte to. A já si myslela, kdoví jaký atlet těžké váhy to tam za tím sklem nesedí.
Když vidíte, že už jen díky tomu budete mít konečně aspoň na chvíli navrch, hned dostanete chuť si to s ním všechno vyříkat. A rovnou tady. A pěkně z očí do očí...
Ještě malinkou chvíli jsem váhala. Ale všechno to vysmívání a urážení, to prostě musí skončit! A když mi to bude muset zopakovat do očí, třeba to dneškem konečně navždycky přestane a všechny holky si oddechnou. Jednou za čas by měl člověk udělat něco i pro ostatní..
Vystupuji tedy z řady, stoupám si odhodlaně před něho, zabodávám svůj pohled do jeho očí a přísně na něj řvu přes ty repráky - "Ahoj. Víš, kdo jsem??" - a ťukám si prstem na cedulku.
Kouká se na mě, jako by viděl zlou čarodějnici, pak stáčí oči na mojí cedulku, pak zase na mě.... a potom pokrčí rameny a řve na mě zpátky - "Nevím.."

Nechtěla jsem to nechat plavat jen tak, když už ho tady mám takhle před sebou. A taky mě to jeho srabáctví pěkně vytočilo.
Aha.. Jo... tak on ještě bude dělat blbýho!! Tak takhle ne, chlapečku. (říkám si)
- "Tak nevíš, jo?? - (říkám mu, pořád zabodnutá do jeho vyděšeného pohledu) - Tak pojď ven a já ti to tam ráda připomenu. No, jen pojď, pojď!! Najednou seš připosranej strachy, co?? Hrdino..."
Beru ho kolem ramen, aby mi někam neutekl a nekompromisně ho táhnu ke dveřím a přitom dodávám - "No?? Tak jdeme, jdeme, vyřídíme si to venku, ať na sebe nemusíme řvát. A doufám, že ti to bude stačit jednou pro vždycky!"
Otáčím se čelem k východu, že mu budu razit cestu, aby ho malýho náhodou neušlapali - a najednou se proti nám odněkud vyrojil můj kamarád a říká mi - "Kapi, ehm.. jdete ven, jo?? :)) Hele, nic proti, ale to sis nemohla najít většího borce, když jsi jela takovou dálku ?? Třeba zrovna mě?? :))) " - (a tlemí se, jak pako).
Tak se k němu natahuju a řvu mu do ucha - "jo, to teda jdu. Ale ne na to, co ty si myslíš. Víš, kdo to je??? To je ten, co mi minule psal na sklo, že by nás tlustý nechal vykastrovat, ať se nemnožíme a že by nám podřezal krky... no, však víš.. Ten tamten.. Rákosník! Tak chci, aby mi to pěkně teď a tady zopakoval pěkně do očí."
A kamarád se na mě dívá, jako na nějakou svojí bohyni pomsty, které právě před nastoupenou armádou rupla guma od podprdy - a s takovým uklidňujícím, soucitným výrazem mi říká - "No.. dobrý. Akorát, že tohle není Rákosník, ale Rákosníček. Pojď, hele, pustíme ho jo? "

No, zkrátím to.
Rákosníčka jsme hned na to pustili a už jsem ho nikdy neviděla.
Já jsem se brzy poté rozloučila a odešla na vlakové nádraží, vyhlížet nějaké spojení.
Seděla jsem tam jako ta kráva asi čtyři hodiny,!! zmrzlá, jak hovno, než mi jel první vlak domů a styděla jsem se až.. víte kam..
Už nikdy jsem na žádný podobný velký sraz nejela.

---

PS: Ještě něco bych chtěla..
Jestli to náhodou čteš, náš milý, malý, hodný Rákosníčku, tak se ti tady a teď, před nastoupenou jednotkou, veřejně omlouvám a přísahám, že už se to víckrát nestane. Vážně slibuju.....

.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
🤣🤣🤣

Kapkou, Ty máš vždycky tak úžasné historky, škoda že to nemůžu číst u nás v práci v kovidáriu.
Jojo, zmrzlé štěňátko pobavilo.
Taky jsem byl na několika srazech, to bylo ještě v časech kdy jsem někoho i znal. Takový normální setkání z kterých jsem se vlastně vytratil tak nějak po anglicku. Myslím, ze jsem nikomu nechyběl. Ačkoliv, dva srazy byly takové jiné, řekněme krapet divoke). Na ty se rádo vzpomíná.
:)))) Abych tě nevzala za slovo. *3*
@-kapka- večeři uvařím, dráždit tě nebudu, ošukat kdykoli
@Mcwolf - Naopak.
NAkrmit, nedráždit, ošukat. :)))
@-kapka- nekrmit, nedráždit, nešukat 🤣🤣
@ver65 - Taky si myslím. :)) Tyhle mindráky, které si vylévají na ostatních, nevznikají z ničeho. :)

Topásku, takže ty jsi vlastně pěkný nerost, skoro až drahokam*442* ;))*1*
nick, to je vizitka hned ze startu
Ten pravý Rákosník bude vypadat ještě hůř :-)