Jeden obyčejnej život....

19.11.2021 05:47 -kapka-

Posledně jsem psala blog o amatérských touhách. O tom, jak lžeme svým blízkým, abychom si ukradli pár minut na pár řádek s někým, koho vlastně ani neznáme. Jak riskujeme svoji pověst, práci, ale hlavně svojí rodinu, svůj domov - a přesto nám to všechno... za to stojí.

Dneska bych chtěla napsat taky o nevěrách. Ale pohledem z druhé strany hřiště. Teda - spíš očima ženskýma, protože mužskou jsem jaksi neměla možnost prožít. :) - I když jsem o nich už mockrát slyšela.
Chci říct, pohledem někoho, kdo na nás po čas našich nevěr čeká doma, vychovává naše děti, chystá nám čisté prádlo a čeká na nás s teplou večeří - a myslí si, jak má šťastnou a spokojenou rodinu.
Já jsem si to taky myslela.
Do chvíle, než jsem si začala všímat maličkostí, které mi nějak přestávaly dávat smysl, jako třeba kimono po čas tréninku zapomenuté na botníku - a po návratu pověšené "propocené" nad vanou. Jiná vůně, kterou jsem neznala a kterou na rybách, kde byl, nejspíš do pórů nenasál. Čím dál častější přesčasy v práci - i okaté znervóznění pokaždé, když cinkne sms-ka ve chvíli, kdy můžete vidět na displej..
Prostě maličkosti, které - (kdybychom si je ohlídali) - by nedělaly dusno a ubylo by tím hodně hádek v rodinách. Vždycky jsem si říkala, proč si doprčic aspoň nedá bacha. Když už si chce chodit někam vyšukávat, tak ať si to dělá, ale ať mě proboha neprovokuje tím, že dělá věci, kterých si zákonitě musím všimnout, když nebudu úplně pitomá. Bylo to období bolavé, smutné, ponižující a nakonec i nedůstojné pro oba.
Ptala jsem se ho, jestli někoho má, abych v případě nutnosti věděla, na co se mám a můžu připravit.
Protože nejistota je jako rakovina duše.
Ale pokaždé byla jeho odpověď, že 'ne'. A to 'ne' bylo rozvinuté do všech možných souvětí, ze kterých jsem vyšla pokaždé jako totální kráva, nebo žárlivá stíhačka.
Přitom to bylo tak stresující, vědět - a nemoct s tím nic dělat.
Nevědět co bude, nebo na co se máme připravit.. Jak to svoje hnízdo, které si společně celá léta pipláte a je pro vás všechno - domov, rodina, jistota... jak si to vaše hnízdo uchránit, až s ním pak něco zatřese.
Když jsem se chtěla později domluvit na tom, že budeme mít oba stejná práva, nebo volnost v manželství a necháme se žít - a nebo se prostě v klidu rozejdeme a půjdeme si každý po svém, bylo to zamítnuté, že rozvádět se nechce a nikdy nebude.
Zkoušela jsem dát šanci - a dostat šanci být ještě šťastní. Začít nový život s někým jiným, kdo nás bude mít rád a dá nám ještě šanci na život, na lásku, na to prožít ještě něco hezkého - místo těchhle hádek. Ale mělo to stejný výsledek.
Pamatuji si, jak stál bez hnutí přede mnou a chvíli se na mě díval, jako by nemohl pochopit, co jsem mu právě nabízela. Pak se zhluboka nadechl a takovým zvláštně nezvykle temným, zastřeným hlasem řekl - "Nikdy nedovolím, aby tě někdo jinej dostal... A jestli se jednou jedinkrát dozvím, že jsi s někým byla, přivázal bych tě řetězem a jenom takhle... bych ti ji vyříz.."
A při slově "takhle" - měl přivřené oči plné zlosti a ve vzduchu rukou udělal pohyb, jakým řezníci kuchají prasata.
Tenkrát jsem se ho poprvé fyzicky bála. A i když to bylo jen pár vteřin, tak možná právě ony vteřiny byly ty rozhodující, o kterých já tady často říkávám - že svým rozhodnutím ať chceme, nebo nechceme, linkujeme život těm ostatním.
Možná, že kdyby tenkrát řekl jo, tak dobře. Opravdu někoho mám a jestli chceš, můžeš taky a kvůli dětem třeba zůstaneme spolu, protože jinak tě mám rád... Nebo kdyby řekl - jestli to tak vidíš, že žít odděleně by nám oběma prospělo, tak pojď, zkusíme to probrat..
Možná, kdyby mi dal šanci, začít nový život, s někým jiným, někde jinde... neměla bych dnes pocit marnosti jednoho obyčejného lidského života.
Běžíte a myslíte si, že děláte to nejlepší, co v tu chvíli můžete udělat. A teprve, až se zastavíte a podíváte se na ten svůj život zpětně, tak, jako se dívají sportovci na záznam, uvidíte přesně, kde jste dělali chyby, které vám nedovolily vyhrát a být šťastný.
A můj život mi díky těmto chybám nějak protekl mezi prsty - a ani jsem si nestihla všimnout, jak.
Nechci mluvit o tom, jestli na to "odskočit si jinam" máme právo. Ani o tom, jestli má partner právo nás vlastnit - nebo nám musí dopřát svobodu.
Napadla mě spíš opačná myšlenka. Jestli stejné právo nemá i ten druhý, který na nás čeká doma. Ale k tomu, aby překročil tuhle hranici, by musel vědět, že může a má to "dovoleno".
Protože je spousta lidí, kde nevěra je - (ať už ze své podstaty, dané a podepsané slibem na radnici) - jakýmsi tabu. Nebo to ten dotyčný partnerovi nechce udělat, protože mu na něm jenom prostě a obyčejně záleží. Nebo že to sám nemá zapotřebí, všechny ty věci kolem, kdyby to prasklo - i když chuť by byla.
Nebo mu nechce ublížit, protože ho má prostě a obyčejně rád.
Protože i jemu ubíhají roky a ta šance, začít znova, se zmenšuje každým dnem.
Mockrát se sami pereme s myšlenkou, že bychom tím přiznáním druhému ublížili. Ale třeba taky ne. Třeba by to ublížilo jen v tu danou chvíli - a pak by vám za čas poděkoval s tím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jste společně mohli udělat.

Když jsem se ohlédla já, tak jsem si uvědomila, že cílovou pásku a nový start jsem cestou někde minula.
Že už jsem dnes tak unavená, že už se mi nechce znovu běžet, i když už vím, kde jsem ty chyby dělala.
Že už nemám ani sílu, ani důvěru, ani chuť... a díky tomu mi nikdo na konci života ani nezatleská, že jsme jako dva šťastní vítězové společně doběhli do cíle.
Vždycky jsem byla sama, nebo "ta druhá.."
U manžela, u milenců, dokonce i u jednorázovek pro potěšení.
Na všechny někdo jiný čekal doma a já se vracela zpátky do své prázdné, studené postele, kde jsem si svůj malej, podělanej život promítala na stropě tichého pokoje...
Jen proto, že mi někdo jiný nalinkoval život - stejně, jako my tady nevědomky linkujeme život těch ostatních. Protože všechno má někde nějakou svojí ozvěnu.
I ten normální, obyčejnej život vašich blízkých, kteří na vás doma čekají...

.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Jo přesně..ta šance začít znovu, se zmenšuje každý den...takhle psát i za nás umí jenom -kapka-..děkuji že jsi
AWYNe, já na tebe myslím, kudy chodím. :) Johny.cz by ti to určitě potvrdil. *18* Jen mi to pořád nějak nevychází. Vydrž ještě prosím. *58*
Moje pozvání stále platí kapičko, napiš kdy budeš mít čas a přijeď :-)
Chtěla bych k tomu něco napsat, ale nevim co ... snad jen že to znám....chápu...rozumím.
*15*
@-bandit600N- věřím instinktu…ale možná i na mimozemšťany *1*
@OnaExistuje že ty si také ateista, bohu dík ;)

K blogu, není nikdy pozdě se poznat a vědět, co chceš. Nikdy není pozdě si žít po svým, případně vzít, co život nabídne. Nezáleží na věku, ale vnitřním nastavení. A i když je to jen malý úsek života, stojí to za to, a není to zbytečný život
@spoluzivotem - Děkuji za nabídku, ale snad ani ne. :) Děkuju.
Já měla jen dneska výjimečně takový smutný, nostalgický den a chtěla jsem nabídnout svojí skrytou myšlenku, že by k sobě měli být lidi fér, když přijde na lámání chleba.
Protože život utíká strašně rychle.
Palcive toužím oprava to víš mobil zlobi
Já se teď učím meditovat s aplikací Calmio, nechceš se přidat? A k tomu si číst ve volnu Myšlením k bohatství od Napoleona Hilla, původní přeložené dílo a přemýšlet, po čem vlastně palcové toužím. Já asi po úsměvu a odejmutí sympatické ženy a pak po klidu v duši. Po úspěchu děti a jejich spokojenosti toužit nemůžu, protože jsem to štěstí mít vlastní děti neměl, ale všem ostatním to přeji. Životní spokojenost. Amen.