Na ❤ jizva, na dlani ❤ ...

5.1.2022 15:03 stonygirl

Poslední dva blogy, které napsala @-kapka- a taky některý komentáře u nich mě donutily se zamyslet, doufám, že s nestranným nadhledem a tak nějak jinak na vztahy všeobecně.

Po přečtení jsem nevěděla, jak hned reagovat v komentáři, ale věděla jsem, že reagovat chci. Je to napsaný hrozně hezky, připomíná mi to červenou knihovnu, jenže si prostě myslím, že takhle to není vždycky. Realita bývá hodně často jiná.

Lidi se mění a vyvíjí tím, jak stárnou. Jeden vedle druhýho, získávají životní zkušenosti v různých oblastech. Prožívají spolu dobrý a zlý, „píšou“ spolu nějaký příběh. Ten, co je vidět na venek, ale hlavně i ten uvnitř – sami mezi sebou. Poznají se do morku kosti, anebo si to alespoň myslí. Protože můžete být s někým roky, přesto ho nikdy nepoznáte tak, jak ho může poznat někdo jiný.

Nikdo z nás s nimi není doma, když se zavřou dveře a je tam ta „pravá“ realita toho spolužití. Vidíme to vždy z venčí.

Že jeden z nás může být roky ten uzurpátor a manipulátor s tím druhým. Že každý druhý slovo je lež. Že to tak nějak cítíme, ale vlastně nechceme přiznat i sami sobě. Bojíme se prohrát a jít dál, ukončit něco, co nás pomalu ubíjí. Natož opakovaně.

Můžeme najednou žít vedle patologickýho žárlivce, který nám kontroluje mobil, notebook, kapsy, sleduje každý náš krok. A to se sakra nedělá, tohle slídění provádí jen nemocný člověk.

Taky třebas žijeme s někým, kdo nám jen hází klacky pod nohy, abychom se nemohli sami realizovat a byly na něm závislí.

Anebo, že za dveřmi je to ten agresivní opilec, anebo holka alkoholka, ale víte to jen Vy a ti, co s Vámi bydlí.

Může se tam dít cokoliv. Cokoliv, co zanechává jednu jizvu za druhou v našem srdci.

V tom vztahu je najednou z ničeho nic celý to zjizvený srdce plný bolesti a nedá se pomalu ani volně nadechnout.

Začínáme se rozhlížet okolo, jak to funguje jinde – u kamarádek, kamarádů, u sousedů přes chodbu.

Začínáme procitat a uvědomovat si hlavně svoje chyby, ale i chyby toho druhýho. Chceme je řešit. Ten druhej třeba taky, napoprvý. Napodruhý. Anebo taky vůbec, protože si je nepřipustí, on/ona je přeci ten dokonalý/á.

Nejdřív se je jako ženy - ochranitelky „rodiny“ snažíme napravovat a lepit i za cenu toho, že přibývají další jizvy na tom srdci. Ale neuvědomujeme si, že i na srdci partnera tím, jak se k němu chováme. Protože jsme už k němu jiný, než byl zvyklej.

Lepíme ale marně, anebo jen na pár let. V tomhle věřím těm „sedmiletkám“ a jejich násobkům …

Potom jeden z těch lidí začne hledat útěchu někde jinde. Protože to krásný, to okouzlení tím druhým a tím pádem ten božskej sex je už dávno pryč, jsme jen funkční stroje, co plní svoje povinnosti vůči partnerovi, potomkům, práci. Protože za mě je i ten sex, ta intimita nedílnou součástí každýho partnerskýho spolužití a jde provozovat nějakým způsobem i když někdo nemá chuť, když druhýmu nestojí. Máme tu různý tabletky, pomůcky, pusu, ruce, jazyk … Toho je - ale jen, když se chce. A ještě k tomu – oběma stranám.

Většinou jsou to ale holky, co všechno vidí tak nějak víc narůžovo, přikrášlujou si realitu, někdy i podstatnou část svýho řekněme „aktivního“ života. Tím myslím života, kdy by mohli začít znovu a jinak ve všech oblastech.

Ano, myslím tím samozřejmě to, že čím je nám holkám víc let, tím míň jde utvořit s někým dalším „novým“ plnohodnotnou rodinu včetně dětí. Protože příroda je sakra nespravedlivá, nám na to dává málo času. Ne jako klukům, ty můžou založit tu „novou“ životní etapu do pozdního věku.

Nám to umožňuje krátký čas, tak proto možná myslíme jinak. Proto máme ty růžový brejle a bezhlavě se zamilujeme do toho v ten moment pravýho a nekoukáme na pravo, na levo, jdeme si za svým a toho svýho vysněnýho kluka si vybereme za svýho životního partnera. Potom omlouváme to, jak se k nám partner chová. A my pak k němu. Kvůli dětem, kvůli nějakýmu životnímu standardu, plusům, mínusům.

Na druhou stranu – i kluk to má taky sakra těžký, každej od něj očekává, že tu rodinu zabezpečí finančně, že bude ten nejlepší otec, manžel. Tlačí na něj jeho okolí, jeho partnerka, chce víc a víc. Už v ní nevidí tu nymfu, na kterou má chut jako na ženu, vidí jen tu fúrii co mu nedá pokoj. Vidí tu štěbetalku co chce i to, co je pro něho nemožné splnit a štěbetá dokud to nemá. A on to pro ten klid doma prostě nějak splní i když ví, že je to nad jeho možnosti a ví, že bude chtít za měsíc něco jiného a bude to takhle pořád a dokola.

Tím chci říct tak nějak to, že pokud dojde k nevěře, tak chyba není jen na jedný straně. Je na obou. Nikdy za to nemůže ta druhá žena, ten druhý muž, ale jen ty dva lidi z páru. Tam to začlo. V hlavě jednoho z nich, protože je nespokojenej.

Nemá cenu udržovat mrtvý vztah, hodně lidí pak překvapí že ten, co fungoval jako Váš „špatný“ partner, tak ten je najednou ten nejlepší kamarád. Pokud tedy dokážete ukončit vztah řekněme slušným a fér způsobem.

Klidně i opakovaně, protože podle mě nikdy nejste příliš staří na to, aby jste mohli začít znova a jinak.

Nemusíme dodržet to „až na věky“. Přesto se můžeme o bývalého partnera v případě nouze postarat. Jakkoliv a kdykoliv.

On je totiž život krátkej na špatnej sex a nešťastnou lásku a mrtvej vztah.

A tímhle vším nevylučuju to, že se můžou stát i příběhy stejné, jak je popsala Kapička.

„Sami dva“💔 Barbora Poláková - zkuste si tu písničku pustit ... asi tak nějak ...