Zlatokopky a zlatokopové

Nevím jak je to obecně ve společnosti, ale já zlatokopectví nepovažuji za nic negativního, možná naopak, když je příležitost, proč ne. Nic proti bych neměl ani naopak, bohužel (možná bohudík, nevím) jich zase tolik není a já ještě nezjistil, jak sbalit chudou hodnou, vlastně i zlobivou dívku, natož zlatokopku. Před několika lety, ještě někdy ve škole, jsem přišel k závěru, že pro krásu si mě asi žádná nevezme, tak jedině pro prachy. No jo, ale jak poznat chudého od bohatého? Podle auta? Roky jsem naprosto nechápal, jak si někdo může koupit drahé auto přes milion, když úplně stejnou službu udělá koncernové auto do půl milionu. Obvykle v nich vídávám frajírky, tedy ne bohaté borce, ale spíše finančně negramotné, kteří v nich frajeří. Že ho mají na leasing už samozřejmě neřeknou. Zda si tím i něco kompenzují nemohu soudit. Kamarád si nedávno koupil nové BMW. Auta má rád, ale žádný hlupák to není, dálky nejezdí, tak mě to překvapilo. Řekl jsem svou myšlenku a nechápal, proč si to auto koupil. Jen se zasmál a řekl: „Víš, ty máš Hyundaie, já BMW. Ty máš sedmiletou záruku, já dvouletou. Tobě stojí servis 1000 Kč za hodinu, mě 3 litry. Ty máš náhradní díly za nějakou cenu, já asi 3x tak drahé. Máš pravdu, když člověk uvažuje logicky, koupí si nějakou střední třídu, co máš ty, ale já po tom autě děsně toužil, líbí se mi, splnil jsem si sen.“ To byla pro mě docela uspokojivá odpověď.
Pokud ale nejsem milovníkem aut, dle čeho se pozná bohatství, dle iPhonu? Byť držím akcie této Americké společnosti, její skalní fanoušek rozhodně nejsem a mobil za 5 tisíc s Androidem udělá stejnou muziku, jako mobil této prémiové značky za pětinásobek. Ano, má lepší foťák, možná lepší cloud, ale stále raději ty peníze někde investuji a zhodnotím, než si koupit mobil, ze kterého budu nervózní, kde ho ztratím, kde mi spadne a kdo mi ho ukradne. Šperky? Nejsem raper, abych musel ukazovat mnohdy nejspíš kočičí zlato. Nemovitost? To už je zajímavé, zhodnocuje se to, ale na chlápkovi na ulici přeci nepoznáte, kolik položek má zapsáno v katastru nemovitostí.
Pojďme si ještě definovat bohatství. Milionář? To je ale přeci kde kdo. Kde kdo má majetek přesahující dva melouny, kde jaká garsonka takovou hodnotu přesahuje. Miliardář? To už je asi lepší, ale kolik jich v republice je? Desítky?
Minulý rok jsem třeba koupil byt. Bez hypotéky. Půjčit jsem si sice musel, ale vystačil jsem si s klasickým spotřebitelským úvěrem a tříletým splátkovým obdobím. Do toho se neomezuji, ale neutrácím za, dle mého názoru, nesmysly. Jsem motorizovaný, ale nevlastním prémiovou značku. Mám smartphone, ale ne Apple. Jezdím každý rok na dvě dovolené a výlety, ale ne all inklusive.
Podle všeho spadám někde ke střední třídě, nejsem miliardář, ale ani sociální případ. Navenek nejdou mé majetkové poměry poznat. Ale jak dát najevo holce, že se se mnou nebude mít nejhůř? Chodíte někdo na rande s výpisem z účtu a majetkovým přiznáním (mimo jiné jsem i v komunální politice)? Píšete to do inzerátů? Jasně že ne. Nemám problém zaplatit večeři, wellness, nějaký ten šperk (ne diamanty, nejsem ten miliardář), ale prostě ani není příležitost. Absence přítelkyně mě štvala snad mezi 13. a 20. rokem. Pak jsem se na to vykašlal, nemá to cenu. Před rokem, ve svých 24 letech, jsem si spíše ze zvědavosti založit profil na jedné celosvětové seznamce a na jedné tradičně české, nikdy, než k dejme tomu 5. zprávě jsem se nedostal. Vlastně ani více jak 5 holek neodespalo. Tak jsem to zase vzdal.

A teď jsem si vzpomněl na jednu nádhernou příhodu, když jsem dostudoval a ucházel se o místo na městském úřadě. Žádosti o místo přijímalo právní oddělení města. Tak jsem se na podatelně ptal, kudy jít (jako jedno z mála oddělení nemělo svou směrovou cedulku) a paní mi řekla, ať jí to tam nechám, že jim to předá. Tam odcházím z budovy a doběhne mě paní stojící u vedlejší přepážky a nejspíš jen slyšící, že se ucházím o místo a hledám právní oddělení. „Promiňte, vy jste právník?“ volá na mě. Otočím se, zapochybuji o její inteligenci, zda má někdo v 19 právní fakultu a zahraji to do autu další otázkou: „Proč?“ „No, víte, na městském úřadě (město je nepodstatné) hledají právníka, dcera tam dělá na informacích, tak bych vám mohla dát na ni číslo a ona by vám řekla víc,“ vypadlo z paní. „Nejsem právník,“ odpovím. „Aha, tak se nezlobte, na shledanou,“ řekne a vrátí se na úřad. No dobrý rok jsem tím bavil známé, jak mi mamina dohazovala dceru.

A to je vlastně docela pěkný příklad toho, jak to funguje. Stačí vytratit vizitku s titulem, mávat klíčky od Ferrari nebo na Facebooku nabízet několik bytů k pronájmu, prostě ze sebe udělat rentiéra. Zřejmě záleží jen na šikovnosti jedince a hlouposti oběti, jak dlouho dokáže takovou habaďůru přehlížet. Vzhledem k našemu právnímu systému, který ustavičně chrání hlupáky před sebou samými, bych si ale na miliardáře nehrál. Nebo jak jinak pojmenovat „objeti“, které jsou schopné „vojákovi na misi“ poslat po dvou měsících celý bankovní účet, rok na to na jiného „vojáčka“ převést chalupu, než za hloupé? A pak ten vyčůránek stráví nějakou dobu v teplákách. No to raději budu průměrný zabezpečený singl občan, než chodit po soudech, že jsem se slečně podívat do výstřihu způsobem, který v ní budil obtěžování a sexuální harašení.