Všichni prcaj

Byla jsem zase po nějaký době hodná dcera a jela jsem na pár dní k rodičům. Zase jsem vyrazila do lesa a zase v krátkým rukávu, dlouhý sukni a balerínách, protože jsem nepoučitelná. Vyfotila jsem si tam párkrát zadek a pak jsem před setměním na kopci nad městem kilák od baráku zapadla do polomu.
Dva dny jsem zkoumala jednu z těch příšerností, co jsem si tam vyrobila na nohách, jakože jestli to není na chíru. Naštěstí se to výrazně zlepšilo v okamžiku, kdy jsem si z toho vydloubla kus dřeva, kterej se mi tam asi nějak zalomil či co.
Vůbec nevím, měla jsem tak zmrzlý nohy, že jsem zjistila, že se mi něco stalo až když jsem si vymotávala sukni z ostružin, otočila ji naruby a zjistila, že je celá krvavá.
Cha, měli jste vidět, jak se na mě po návratu ti naši dívali.
Jak jsem ale po tomhle byla taková rozbitá, už jsem jen většinou seděla v kuchyni za stolem a vykládala a příležitostně třídila nějaký věci, co mi Máma nosila pod nos.
To je teď totiž takovej Mámy novej projekt. Začala se chystat do hrobu a tak probírá barák od sklepů po půdu ve snaze zbavit se všech zbytečností, který by nám po její smrti komplikovaly život.
Prakticky to znamená to, že velkou většinu těch věcí si odvážíme do svejch domovů já s Bráchou.
Ještě že nechci ty děti, s tím co doma máme už teď by jednou měly fakt těžkou hlavu.
Máma mi taky vyndala skoro třicet let starou krabičku, do který jsme kdysi při naší první a jediný zahraniční dovolený v Chorvatsku nasbírali mušle. Chorvatský. Takže takový jakože nic moc. Jenže člověk úměrně s přibývajícím věkem buď trochu slevuje z nároků a nebo možná vidí víc krásy i tam, kde ji neviděl dřív. Tak či tak, mušle mě zabavily asi na hodinu, jak jsem si s nima nadšeně cinkala a různě je skládala k sobě.
"Můžu si do nich u tebe navrtat dirky?" poslala jsem Dvojplamenovi i s fotkou.
"Urcite, jak velkou diru tam chces?"
"Maličkou, na provázek, buď z toho udělám zvonkohru nebo to navěsím na klacek."
Pak bylo potřeba jít vařit, tak jsem ty mušle odsunula kousek stranou, odložila telefon a šla porcovat kohouta a nějak jsme se s Mámou u toho stolu prostřídaly. Já jí vykládala, že mi ty mušle Dvojplamen provrtá a jak z nich něco vyrobím, ona se nad nima nakláněla a prohlížela si je a já najednou slyším, jak mi přišla zpráva a v dobrý víře neprozřetelně říkám:
"Hele to je von, co píše?"
Nevim co mě to napadlo, nedělám takový věci, telefon zaklapávám, případně zamykám, odkládám stranou... No prostě obvykle nenechávám otevřenou komunikaci tak, aby si jí mohl kdokoliv přečíst. Nedejbože abych po komkoliv chtěla, aby mi cokoliv příchozího přečetl.
A najednou slyším Mámu, jak ztěžka slabikuje, protože nemá brejle:
"Zvonkohru. Ty se mi pověs na klacek."
Sitcomová pauza, ve který si Máma ty slabiky skládala do souvislý věty a já po lokty ve čtyřkilovým kohoutovi přemejšlela, jestli jí dojde význam, až si je spojí.
"Drahuško?"
Došel. Co už.
"No mami, nevím, co ti na to mám říct."
Nebyl to první takovej okamžik v našem vztahu Matka Dcera, ale rozhodně se Mámě nesmazatelně zařadil do šuplíčku s názvem 'Aha, moje malá holčička?!'
A co.
Podobnej pocit jsem musela mít kdysi dávno já, když mi jako děcku došlo, že i naši prcaj. Že vlastně prcaj i všichni sousedi a minimálně dvakrát to pravděpodobně dělali i Babička s Dědou.
Zatímco já jsem se nad kohoutem už nemohla udržet smíchy, Máma lakonicky řekla:
"Tak ho pozdravuj, Dvojplamena. To byl na svatbě ten pěknej tmavej kudrnatej chlap, že jo? Ten, co mi restauroval to štokrle."
Kohout na víně byl výbornej, vaření je jedna z věcí, kterou fakt ovládám.
A moje Máma je skvělá.