Můj pocit dospělosti

Kolegyně @Ela_Ela nedávno zveřejnila svůj blog o tom, kdy se člověk cítí opravdu dospělý. Mě k tomu konečně napadlo něco konkrétnějšího.

Hlavně je to díky tomu, že teď mám docela čas na přemýšlení, protože jsem nemocný. Ano, už i na mě došlo, takže už se nemůžu chlubit tím, že pokud vím, *mně* se ten neřád vyhnul.

A jelikož *teď* už je mi relativně dobře, mám v posteli svůj herní notebook a pařím ostošest (ale mimoto jsem stihl taky přečíst už tři knížky - toho času mám fakt hodně a ty radosti je potřeba obměňovat, aby nezešedly).

No a teď k té dospělosti. Když jsem byl malý, vždycky jsem se těšil na dobu, kdy budu nemocný. Znamenalo to, že budu doma sám (brácha bude ve škole) a já si budu moct v klidu nerušeně pařit na počítači.

Jó, ten báječný klid a žádná nutnost se o počítač dělit, to byla lahoda! Takže pak člověka nepřekvapí, že jsem občas teploměr nahřál žárovkou, aby to vypadalo, jakože mám ještě 37,2, takže prostě do školy nemůžu, aby se mi to náhodou nevrátilo, to dá rozum. A další den nebo dva byla pohodička u PC zajištěna...

Nějaké úkoly a dopisování sešitů jsem moc neřešil, to byl problém až pro zdravého Maxeyho, který pak byl na toho minulého pochopitelně naštvaný, že to neřešil dřív. Ale to byla holt daň za patřičně proléčený, prohlákaný a propařený týden.

Dospělost přišla tehdy, kdy jsem - poprvé asi na VŠ - NECHTĚL být nemocný s tím, že moc zameškám a nebudu to stíhat... a hlavně pak v práci, kdy jsem si nechtěl plýtvat dovolenou, nechtěl jsem přijít o peníze kvůli nemocenské, nechtěl jsem v tom nechávat kolegy v práci samotné a vůbec, měl jsem hrozný pocit viny, když jsem týden nepracoval... ta vina byla tak velká, že mě ani to paření moc nedokázalo zabavit.

Dneska už jsem si ten pocit v sobě srovnal, takže dělám vše pro to, abych se z toho po nástupu do práce nezbláznil (lehounce pracuju z domova) a taky jsem už v jiné práci, kdy není taková tragedie, když jeden kolega na týden odpadne.

Ale na druhou stranu do práce nemocný nechodím (narozdíl od kolegy, který mě nakazil :D) a asi ani nikdy chodit nebudu. Do takového stádia dospělosti doufám nikdy nedospěju...