Víla, která bohyní být chtěla

Byla jednou jedna víla, která si moc přála, stát se bohyní.
Přemýšlela jak to udělat? A napadlo jí, že si najde muže, který jí bude tak vnímat.
Dlouho chodila, hledala, až ho našla.
Měla pocit, že to je ON. Byl krásný, odvážný, plný síly. Mistr improvizace v nezvyklých a nebezpečných situacích.
Řekla si, že s ním se nikdy nebude bát.
Obdivoval jí, oči mu zářili pokaždé, když jí spatřil a nemohl se nabažit jejího sametového těla.

Pomalu stávala se bohyní.
Jiskření, vášnivá touha a poznávání každého milimetru těla bylo každodenním chlebem těch dvou.
Vše bylo nádherné a intenzivní natolik, že zplodili dítě z čisté lásky.
Měli pocit, že není nic silnějšího, než láska k tomu malému tvorečkovi. Hýčkali ho, opatrovali, učili...

Jednoho dne si ale bohyně všimla, že je láskyplnou a zodpovědnou mámou, uklízečkou, kuchařkou, jen ne bohyní. Začala přemýšlet, kde udělala chybu?
Snažila se ze všech sil, ale přesto se cítila hůř, než dřív. Ten ON už nebyl tak vnímavý, už mu nezářili oči při pohledu na ní a neměl důvod jí chránit.

Někdo jí poradil, aby zašla do místa hříchu. Ženy tam jsou nahé děvky, které vypadají jako bohyně a muži zvrhlá nenasytná zvířata, která nešetří komplimenty.

Když tam přišla, nemohla uvěřit svým očím, co vše se tam dělo za neřesti. Všichni ti čerti jí obdivovali, nabízeli cokoliv, jen aby sundala své kalhotky utkané z měsíčního svitu.
Jen jediný, kníže pekel si jí nevšímal.
O to víc jí to k němu táhlo a její touha po jeho doteku sílila. Začala před ním tančit, ukazovat své ladné tělo a šeptat mu do ucha krásná slova.

Kníže byl okouzlen. Péro mu stálo k prasknutí a tak popadl vílu za vlasy a odtáhl jí do své jeskyně, kde jí tvrdě vyšukával duši z těla.
Křičel jí do ucha jak je nádherná, její jazyk jeden z těch nejšikovnějších a že si jí vezme celou, včetně její duše.

Víla se cítila po dlouhé době konečně opět bohyní. Velmi jí to uklidnilo.
Domů ale přišla v žalostném stavu.
Šaty roztrhané, bez svých krásných kalhotek, bez duše.

Snažila se opět být tou skvělou mámou, manželkou, ale její myšlenky, nitro, byly stále u ďábla.
Nedokázala se soustředit na nic, jen na knížete a jeho ptáka v sobě.

Jednoho dne už to nevydržela a běžela zpátky do pekla. Nemohla ďábla najít, ale po chvilce ho spatřila, jak ve své jeskyni šuká jinou vílu a křičí ty samé řeči, co jí před časem.
Ten pohled jí zlomil.
Slzy jí tekly zklamáním.
Ne proto co viděla, ale pro to pochopení, že cítit se bohyní v jeho náruči byla jen chvilková iluze.
Že už je opět jen troskou.
"Obyčejnou" ženou.
Smutná přišla domů a nevěděla co dál.

Když v tom přiběhl její syn, obejmul jí a řekl: "Mami chyběla jsi mi! Tolik tě miluji.
Jsi ta nejlepší máma, kterou jsem si mohl vybrat!"
Plakala štěstím, srdce jí přetékalo láskou tak, že ho málem umačkala.
Pochopila, že pro tyto okamžiky stojí zato žít a je úplně jedno, zda je vílou nebo bohyní.