Skleněné peklo

Každá změna nemusí být k horšímu. Stěhování do přízemí jinak nudné kancelářské budovy jsme brali jako zásluhu za trpěné zlo spojené s výdělkem a nic dalšího nás nenapadlo. Ostatně pošmourný leden nedával žádnou příčinu k tomu, nad něčím dalším uvažovat. Ukrytí za zatmavenými skly jsme řešili jak se co nejrychleji přesunout někam, kde je svět sladší a zajímavější.
Začátkem května se však situace zcela změnila. Přesně si pamatuji na ten velký třesk, kdy kolega s kávou v ruce s výrazem tupého bernardýna civěl z okna a bez ohledu na šéfa v zádech připomínal sfingu. Že u toho taky slintal, vím dneska bezpečně. V tu chvíli se samozřejmě osazenstvo naší malé oficíny řehtalo jako stádo nevycválaných koní. Ale jenom do chvíle, než se první odvážlivci podívali z okna taky. Dva mistrovsky vysoustružené kusy štíhlých nohou v krátké barevné sukni, sáčko a obsah hrudníku upnutý tak, že se knoflík na blůzce změnil na zbraň hromadného ničení, a vysoké štekle jako někde ve vykřičené čtvrti, změnily osazenstvo jindy hlučné kanceláře v hliněnou armádo.Do officeparku prostě vtrhlo jaro. Krutě, totálně a nelítostně.
Od té chvíle je provoz u nás řízený něčím, co s kolektivní smlouvou má společného tolik, jako mravenec s počítačem. Ráno to ještě jde, letmá kontrola stavu příchozích a aktuálních módních trendů je přeci jen pod tlakem šedé kancelářské práce a často i počasí a druhé či třetí vrstvy textilu. Ten pravý koncert ale nastane během poledne. S úderem jedenácté se přestávkovým tempem plouží houfy štěbetalek za svojí přesně vyváženou stravou a kancelář naplno ovládne fantazie. Nalehko a v poledním slunci to přpomíná promenádu v plavkách.
V hlavách přítomných se odehrávají filmy jako v Holywoodu - od romatických šmátraček pod lemem titěrného textilu až po brutální orgie v odlehlém koutě našeho skleněného pekla. A peklo to je, protože nejenom, že jsme celkem pravidelně bez oběda - kdo by se taky odvážil, když fyzika je neúprosná :), ale hlavně přísná segregace pater a firem prakticky vylučuje, se kdekoli potkat.
Hlava je plná myšlenek na smějící se, štkající, škrábající, křičící, mokvající a vzdychající herečky, jejichž konkurs probíhá před sklem naší kanceláře. Každá nám cestou ukáže jen tolik, abychom si představili co nejvíc a každá má v tom fantastickém filmu svou roli. A všechny v ní střídají situace, pozice a techniky, o kterých se za normálních okolností bojíme i přemýslet. Nejkrásnější je pak role hlavní, kteoru si každý z nás dosadí sám. Krev se vaří, svaly tuhnou, mozek otupí a my přestáváme vnímat a slintáme.
Všichni se pokoušeli nějak bránit. Vyzkoušeli jsme všecho, ignorovat, jízlivě glosovat, hodnotit - ze zoufalství dokonce i fitko pro zaměstnance (to byl ale teda fakt pokles), nic nepomáhá. Pudům a fantazii prostě neporučíš. Párkrát jsme se zkusili i přimísit do proudu a zkusili nahodit, třeba se nejaká chytí. Silové pole je ale velmi pevné a my měli často pocit, že patříme spíš k inventáři budovy, stejně jako třeba hasící přístroje. A tak sníme dál. A občas zákazníkovi místo ložisek nabízíme kalhotky, místo na rozměry se ptáme na velikost, mazivo u nás občas teče nebo stříká a sem tam se nám nedá dovolat - no co. I k nám vtrhlo jaro´.