Co tady vlastně dělám...

26.7.2022 03:52 Aleaiactaest1

Znáte ten pocit, kdy prožíváte určitý druh zklamání, i když jste se vždycky snažili a stále snažíte udělat vše správně?

Je mi 31 let, jsem matka dvou krásných dětí, které miluji nade vše a již deset let mám i muže se kterým si někdy rozumím více, někdy méně a někdy vůbec. Asi to bude tím, že jsme každý z jiné planety.
V partnerství se dá mnoho věcí ovlivnit, když jednomu na druhém záleží, říkala jsem si vždycky. Děti ale mnohé změní.

U nás je to tak, že muž přestal mít chuť na sex. Proč, to nejsem schopná identifikovat, ale už jsem na tom tak, že si místy připadám jako jeptiška. Po prvním dítěti jsem mu vysvětlovala, jak je pro mne důležitý fyzický kontakt a snažil se o nápravu. To mu nemůžu upřít. Vždycky, když už nemůžu dál a bouchnu, snaží se chvíli o nápravu, bohužel to nikdy dlouho nevydrží. A jak to u nás tedy je? Každé ráno letmá pusa při odchodu do práce, večer pusa při návratu z práce, jednou za dva dny objetí a sex? Jednou za měsíc, ale občas i za dva i za tři, pokud si o něj sama neřeknu. Je mi z toho smutno, ale nevím, co s tím mám dělat. Veškeré naše rozhovory na toho téma končí jeho větou, "No jo, pro mě je to taky nové, neznám to, taky to nemám jednoduché, co si myslíš." Chápu to, nebo aspoň se snažím to chápat, ale vkrádá se do mě určitý druh strachu, že už to nikdy lepší nebude a pocit marnosti z myšlenky, že tohle je teda ze sexu v mém životě všechno. Pokaždé stejný scénář, pokaždé stejná poloha, vyvrcholení, já, on, sprcha a spát...ach ta ubíjející rutina. Kdybych aspoň byla dominantnější a nevadilo mi si o to říkat, ale nezvládám to, připadám si u toho vždycky jako děvka.
Neberte mne prosím nijak zle, mám vlastně krásný život, dvě krásné zdravé děti, muž je také k světu, inteligentní, nekouří, nepije, nefetuje, postará se o rodinu, umí vydělat peníze, vše zajistit, je neskutečně manuálně zručný, vlastně, když si to vezmu kolem e kolem, nemám si na co stěžovat. A přesto jsem tady a píšu tento článek a nevím, jestli u toho mám mít pocit nevděčnosti. Občas mne napadá, co když je to mnou? Třeba se mu už nelíbím, třeba ho to se mnou v posteli taky nebaví jen nechce měnit zvyklosti. Když se ho ale zeptám, tuto možnost odmítá a tvrdí, že je to v něm. Taky jsem mu už řekla, ať si někde klidně nezávazně užije, jestli mu to pomůže, ale se smíchem to vždycky shodí ze stolu. Je pravda, že ani na začátku našeho vztahu nikdy neměl moc času nazbyt, vždycky měl spoustu práce, spoustu stresu, spoustu starostí, párkrát mne i odmítl, když jsem se mu vyloženě nabízela s otázkou, jestli si myslím, že je nějaké zvíře, které na to musí hned teď skočit. Cítila jsem se tenkrát dost ponížená, a proto je mi možná nepříjemné si mu o sex říkat.
Co tedy dělat? Jak říct člověku, kterého si vážíte a máte ho stále rádi, že v sexu to neklape, že vás to nebaví, že potřebujete víc? A když už mu to řeknete, jak ho přimět, aby to bral vážně, jak dojít k nějaké změně, když si připadáte víc jako jeho sourozenec než milenec? Co je správné udělat? Jsem s rozumem v koncích. Řeším v sobě těžké dilema. Jít cíleně do nevěry? I když jsem to vždy odsuzovala? Jít do nezávazného sexu? Dokážu to vůbec? Ženy se prý po sexu často hned zamilovávají. Nebo mu o tom předem říct a zase čekat? Zase čekat, jestli se něco změní? A jak poznat, zda s vámi druhý je jen kvůli dětem, z lenosti a ze zvyku? A tak se ptám, co tady vlastně dělám, co hledám...radu? Možná. Nakonec to stejně budu muset rozhodnout sama...jako všechna těžká rozhodnutí, na které člověk nakonec vždycky zůstane sám a tak je to dobře, protože ho to zase posune někam dál. No, a než se rozhodnu, budu se tady kochat vašimi fotkami, videy a články a hrát si u toho sama se sebou.

Nahlásit komentář