Vinice

Je léto. Teplem vyschly řeky. Slunečnice. Asfalt u Hustopeč, je černej, jak vypálený zápalky.

Tady pro vzpomínky nemám fakt daleko, jedu a sem rychlej, stačí přidat plný plyn. Majáky nejsou. Znovu si dávám tu naší abecedu lásky pozpátku. Požár. Morava. Mžourám do modravého plamínku ze zapalovače, žhne, to sou tvoje oči a já doufám, že se mají hezky. Mohli jsme ty naše polibky natáčet a posílat je, jak lahváče po moři. Nejlepší mrdy. Dávali jsme bomby, naše bílý lilie v kartách.

Dnešek je, jak malý štěně, který se pomalu protahuje u jezera. Vůně léta letí vzduchem, letí dál do rákosí, který se zelená a rezne. Krajina za malým městem, s trochu vody, mírně strmé břehy, žádné kopce.

Díváš se stovkou oči na tenhle svět, abys ho pochopila. Jsi opička. V noci vidíš přes tmu střešních oken, jak padají hvězdy, sypou se z toho velkýho, světelnýho mlýna.
Letadla čmárají proti sobě, na obloze - od jihu na sever - vzdušný linky, který sou naše brněnský osnovy, na který sis chtěla sáhnout zas a znova. Závěs si na ně naše vzpomínky, prosím. Ze slanejch dlaní poskládej malej hangár, kam se schová štěstí i neštěstí. Tahle story boduje top, před smutným pandou a před molem, kterej neplánovaně přistál na dně limonády.

Dopito. Ne každej umí plavat.

Je horko.