Modrý ráj

Za desatero řekami a za desatero horami vysoko v oblacích byl jeden krásný modrý sexy svět.
Žily tady nádherné víly, které při válení v mechu a v kapradí, ukazovaly své kulaté prdelky a tvrdé orosené bradavky.
Dávaly si záležet, aby je nikdo nepřehlédnul a občas dovolily nakouknout i pod jejich krátké sukýnky utkané z průhledné měsíční látky.
Ovšem v tomhle zvrhlém světě nebyly samy.
Žily tu i čarodějnice, které kašlaly na sukýnky a chodily rovnou nahé, aby mohly na dálku začarovat kolemjdoucí poutníky.
A jako, že těch poutníků tady bylo!
Když se z širokého okolí dozvěděli, že zde jsou víly, stařeny, čarodějnice i panny k mání, seběhli se všichni přesvědčit na vlastní oči.
Jedni byli v trenkách chudí, jiní bohatí, ale nemohli odolat té rozmanitosti a kráse.
A protože je Bůh spravedlivý, tak každého oslnilo něco jiného.
Jediný problém v tomto ráji byl, že na jednu vílu vycházelo asi 200 poutníků a tak bylo velmi těžké tu svou vyvolenou zaujmout a získat.
O čarodějnice byl stejný zájem jako o panny a tak měly všechny pocit, že jsou výjimečné.
Což bylo na jednu stranu krásné, ale chudáci poutníci.
Nosili jim čerstvé květiny, nabízeli své dokonale vyřezané kouzelné hůlky, hbité kočáry a dukáty, přesto častokrát nedokázali ohromit.
A tak se stalo, že všechny ty nádherné červené královny, vylézaly v noci ze svých hradů a rozmazleně si diktovaly, co jim má který poutník přinést, nebo udělat.
Občas se některému poštěstilo, aby se smilovala a dala mu ochutnat svůj nektar lásky.
Pokud byla spokojená, tak si ho nechala, pokud ne, další noc už musel dlouho putovat a hledat dál.
Ale jednou za světelný rok se stala úžasná událost!
Že si ho nechala navždy.
To se vždy velmi oslavovalo a dodávalo to ostatním poutníkům naději.
Nebyly ale zde samy, žili tady i zvláštní bytosti, které nebyli ani poutníci, ani víly, byli to skřeti.
Přes den si leštili své precizní hůlky a v noci se měnili na víly.
A to už v tom začal být celkem bordel.
Nikdo nevěděl kdo je kdo a to dost značně ovlivnilo náladu celého modrého ráje.
A tak některým poutníkům nezbylo nic jiného, než se oddávat slastem mezi sebou a čekat na to, než přijde jejich šance.
A jestli neumřeli, tak tam čekají dodnes...