Na každého jednou dojde a tak jsem jednoho krásného dne obdržela žádanku a byla odeslána na své první urologické vyšetření.
Vystrašená z těch internetů, kde jsem hledala, co mě čeká a současně uklidněná kamarádkou zdravotní sestrou, že …to neéé, to nic takového nebude, dneska se všecko dělá ultrazvukem a dáš jen vzorek do šampusky, jsem vešla do urologického centra. Chodbou vyzdobenou různými diplomy, cizojazyčnými certifikáty, odbornými uznáními a požárním řádem jsem se dostala do čekárny. Na jedné stěně zavěšená velká televize, na další několik skvěle barevně vyvedených plakátů s močovým ústrojím mužským i ženským, podél zdí dřevěné a tudíž tvrdé židle a na nich několik vrtících se mužů. Z průzkumu mě vyrušil příjemným hlasem pronesený pozdrav. Zazněl z recepce, kde kupodivu neseděla zdravotní sestra, ale zdravotní bratr. Mladý a pohledný, s krátkým vousem a takovými trochu rozčepýřenými vlasy. S milým úsměvem si mě zapsal a pak ještě vyzvídal nějaké moje tajnosti, jako třeba kde bydlím a jestli mu dám mejla nebo telefonní číslo. Díval se mi přímo do očí těmi svými kukadly, až mě to zašimralo na druhé bradě. Ta mi ovšem vzápětí poklesla na třetí, protože tím medovým hlasem s jemným, sotva znatelným slovenským přízvukem, který je mimochodem hodně sexy, mi podal tuto informaci…. „Pokud jste ještě nemočila, tak to vydržte a na WC nechoďte, na vyšetření musíte mít plný močový měchýř“. Tedy…nejsem žádná citlivka, ale mohl mluvit tišeji, hluchá ještě nejsem. Domnívám se, že o mých tělesných konech nemusí čekárna nic vědět. Mužové však zůstali klidní. Nějaké to oko na mně úlpělo, ale povětšinou jen poněkud tupě hleděli před sebe, věnovali se svým starostem a o mě se vůbec nezajímali.
Posadila jsem se přímo před tu óbr televizi. Zírala jsem na dva vousaté borce, co tam rozřezávali kus jakéhosi železného tentononcu a pak to zase ňáko montovali dohromady. Jiskry u toho lítaly na všechny strany, oheň plál, že jim málem ožehl ty vousiska a kouř dýmil, jak v pekle u kotlů.….vzpomněla jsem si na blog, co tu jedna psala, jak prý pomalu učurává z těhletěch bouráků, co se pořád v něčem vrtají, a říkám si, že z nich by se asi rovnou pochcala.
Že já si ty myšlenky raději nenechala ujít…! Začala jsem vnímat, co děje kolem mě, sestřičky různě vycházely ze dvou ordinací a poměrně hlasitě oslovovaly některé přítomné pány. Čekárnou se linulo sloveso močit v nejrůznějších tvarech a podobách. Mužové byli dotazováni, zda už byli močit, případně nakázáno aby se šli vymočit nebo naopak jim bylo přikázáno vydržet a nevymočit se. A pokud to už nebudou moct déle vydržet, mají na ně zaťukat. Starší z těch dvou to aspoň trochu zjemnila a hovořila o čurání. Do toho zezadu ten bratříček….zase s někým mluví o měchýři….no hrůůza…! A teď navíc.…hlavu z ordinace vystrčil doktor a volal si pana Kratochvíla. Nikdo se nehlásil a pan lékař trochu zoufale několikrát vyvolával jeho jméno, ale pan Kratochvíl se propadl do země. Nakonec to vše dobře dopadlo, otevřely se dveře od záchodu a pan Kratochvíl poklusem zamířil do ordinace. Kdybych nebyla tak připosraná, asi bych se tomu všemu smála.
To už jsem ovšem zaslechla svoje jméno, volali mě k výkonu. V mé ordinaci byla lékařka a skutečně mně břuch prošmejdila ultrazvukem. Že ji to dalo trochu víc práce a musela hodně natahovat ruce, aby mě celou objela….no co už…je to její zaměstnání. Pořád jsem myslela na tu šampusku, ovšem paní doktor, když si po té námaze protřepala ruce, řekla, že sice vše je v pořádku, ale….budeme potřebovat vzorek moči přímo z močáku a tak vás sestřička vycévkuje. A poslala mě do čekárny, že mě sestři zavolá.
Posadila jsem se a tupě zírala před sebe. Cévkování jsem se strašně bála, nikdy je nezažila, a tudíž kamarádce pěkně poděkuji. Z myšlenek mě vyrušila ona sestra, která se, zase úplně zbytečně nahlas, ptala, jestli jsem to já, koho má vycévkovat. To jako je urologie nějak propojena s ušním nebo co jako?
No nic, v odběrné komůrce jsem roztáhla dolní ploutve a vyvalila ten spodek. Mladé sestřičce, asi úlekem, se to nějak nepodařilo do mě prostrkat, tak prý že řekne někomu o pomoc. Naštěstí to nebyl ten její bratříček, toho bych si nerada vzala na svědomí, ale dostavila se ta starší a zkušená sestra a se shovívavostí, kterou tyhle milé holky mají, ten zákrok zručně provedla.
Cestou domů jsem rozjímala, zda se někdy dočkám, že takového nějakého zdravotního bratra potkám na gynekologii.
Myslíte si, že ta doba jednou přijde…?