Město versus vesnice

Vždycky jsem byla „holka z města“, jeden čas i z toho největšího v Čechách. Bylo pro mě samozřejmé zajít si na desátou večer do kina cestou zpět si dát pizzu.
Na vesnici se jezdilo na léto, do příjemné rodinné chaty, a jen co se ochladilo, rychle zpět do města.
Když se mě můj expřítel téměř pokoušel ubytovat v domě na vesnici a „mlel“ cosi o pěstování rostlin a krmení zvířat, nepokrytě jsem si klepala prstem na čelo a ptala se na jeho duševním zdraví.
A pár let na to jsem se dobrovolně na jednu vesnici přestěhovala.
Ráno si téměř poslepu udělám kafe a tak, jak jsem vstala z postele, se s vonícím hrnkem posadím na terasu. Užívám si sluníčko, které mě napřed zlehka a po chvilce silněji hřeje na holé kůži. Sleduji koťata, která závodí na zahradě, kdo rychleji a krkolomněji zdolá ten největší strom. A občas téměř automaticky pohladím psa, který je u mě nejblíž.
Na zahradě rostou rajčata, u kterých má snaha o pěstování začíná a končí tím, že je zaliji a ona z mě naprosto neznámého důvodu plodí jak vzteklá.
V rohu terasy dozrává ořechovice.
A já mám občas lehce absurdní pocit, že zatímco většina lidí v zemi, kde žijí, prochází aktuálně dost komplikovaným obdobím, já mám jistotu, že všechny moje životní kroky vedly přesně sem.
Že jsem přesně s tím a tam, kde mám být.


A je to děsně fajn pocit ☺️