Degradace jazyka

Slýcháme je často. Slýcháme je tak často, že už je ani nevnímáme. Dokonce většinu lidí ani nenapadne, že se s nimi hovoří zvláštním způsobem.

Mluvím o zdrobnělinách.
Nesnáším zdrobněliny. A už vůbec ne ty komolené.

Pokud slyším někoho v rozhovoru hojně užívat zdrobněliny, protočím oči a pomyslím si o něm něco velmi nemilého.

“Pojď, půjdeme si sednout tamhle k baru a dáme si kávičku a dortíček, tedy jestli budou nějaký mít.” řekne vám mimoděk známá na ulici.

“Rychle holky, jede tramvajka, tak ať nám neujede!”zvolá vůdkyně party.

“Já ho prostě milískuju!” mluví ona o svém příteli.

“Ona je můj ňufínek!” mluví on o své čtyřnohé kočce.

“To je náš pejsek,” řekne a ukáže na bojové plemeno psa, který cení zuby už ve chvíli, kdy se na něj člověk podívá.

Zvláštní druh zdrobnělin jsou křestní jména.
Nevadí mi, když se užívá zdrobnělina ženského jména, pokud ta zdrobnělina není zvěrstvo.
Ale degradovat takhle třeba Inge, nebo Isabell, či Denisu? Pokud se o to někdo pokusí, je zcela namístě pochybovat o jeho duševním stavu.

Zdrobněliny mužských jmen působí prapodivně.

“Jdu s Karlíkem na rande.”
Vážně, a Karlík už překročil třináctý rok?
“S Pavlíkem jsme byli na dovolené v Zimbabwe.”
Prostě š í l e n ý!

Jen si to představte.
Probíhá vášnivá intimní chvíle a partner/ka vám udýchaně řekne:
“Lehni si na záda, mám chuť na tvoje prsíčka.”

Zdrobněliny jsou peklo. A někteří se v tom pekle vyžívají.

Máte nějakou zdrobnělinu, kterou upřímně nenávidíte? Nebo nějaké obyčejné slovo?