O kupování prostitutky

30.10.2022 15:15 FemmeFatale_1

Nevím kde se ve mně vzaly samaritánské sklony, ale mám je.
Obecně jsem přesvědčená, že každý člověk může někomu pomoc, pokud chce.
A jsem taky přesvědčená, že většina lidí vůbec pomáhat nikomu nechce. Což je smutné, žel taková je realita.

Je to velmi zvláštní. Asi mám v sobě dvě osobnosti.
Něco jako dr. Jekyll a mr. Hyde.
Na jednu stránku jsem přesvědčená, že každý je strůjcem svého štěstí, takže nějaká lítost, či tolerance neschopnosti, nepřichází v úvahu.
Na druhou stránku jsem ochotná zachraňovat bezdomovce, nebo pomáhat narkomanům.
Většina lidí v nich vidí “odpadlíky”, já lidi, kteří se neobejdou bez pomoci.
To je to zvláštní.
S klidem bych v zaměstnání řekla neschopnému zaměstnanci, že je neschopný, takže si bude muset najít jinou práci, protože má prostě padáka, ale v zápětí bych si šla povídat s narkomanem, který se nemůže rozhodnout, jestli se jít léčit či ne. A snažila bych se ho přesvědčit, aby šel.

A tak jsem se jednou rozhodla, že zachráním aspoň jednu prostitutku, protože mi přijde odporné, že to ty holky dělají.
Nevěřím totiž tomu, že to dělají pro radost, nebo protože jsou to nymfy.
Tedy přesněji řečeno, nevěřím tomu, že to většina z nich dělá pro zábavu.
Mám za to, že si na to většina z nich zvykla a neví, jak se z toho začarovaného kruhu dostat.
A taky mi vadí ty chlapské kydy o tom, že ta či ta je děvka.
Když čtu internetové diskuze, kde pánové odsuzují nějakou holku za to, že poskytuje sexuální služby, žasnu. Kdo těm holkám asi tak platí, že…

Usoudila jsem, že holky z ulice neberou platební karty a tak jsem si v bankomatu vybrala hotovost.
Oblékla jsem se tak, aby některá neměla pocit, že jsem nová konkurence. Tedy myslela jsem si, že jsem tak oblečená. Záhy se projevilo, že já to viděla nějak, ale ony úplně jinak.

Dorazila jsem na místo, kde lze na takové holky narazit. Chvíli jsem pozorovala, jak to tam funguje, ale neřekla bych, že jsem to úplně vychytala.
Pak si mě jedna z nich všimla a začala na mě pořvávat, že mám táhnout jinam, čímž jsem se stala středem pozornosti. A rozhodně jsem z toho neměla radost.
Taky pro mě bylo, v některých případech, složité odhadnout, která holka jen někam prochází a která se tam prodává.

Po krátké době jsem se rozhodla pro tu, kterou zachráním.
Osmělila jsem se a šla k ní.
“Ahoj,” pozdravila jsem jí.
“Co chceš?”
“Kolik bereš za noc, kolik bych musela zaplatit?”
“No, píp, odpal! Nejsem žádná lesba, píp!”
“Nechci s tebou mít sex. Chci jen, abys dnes šla se mnou a nebyla tady.”
“Píp, řekla jsem ti že nejsem lesba. Nebudu ti lízat žádnou, píp.”
Trochu jsem zvedla hlas, abych zdůraznila má slova:
“Nechci mít s tebou žádný sex. Chci s tebou jít do restaurace, nebo tancovat, chci si s tebou povídat. Všechno zaplatím a ještě ti dám peníze. Jen mi řekni kolik!”
“Jdi za jinou, píp!” odpálila mě a zařvala, “holky, je tu lesba!”
Jenže holky měly asi jiné starosti, protože se žádná ani nepodívala naším směrem.

Odešla jsem tedy od své “vyvolené” a šla se podívat po jiné.
Ani jedna se mnou nechtěla odejít. Ptala jsem se třech.
Přestala jsem se vyptával kolik bych musela zaplatit, aby se mnou odešla a jen si prostě povídala. Už jsem nabízela rovnou sumu. A řekla bych, že nebyla za pár hodin úplně malá.
Ale žádná nechtěla.
První mě poslala do intimních míst, druhá mi řekla, že čeká stálého zákazníka a třetí mě podezřívala z toho, že jsem novinářka, která loví téma na článek, takže mě poslala do dělohy taky.

Dál tedy trpím představou, co všechno ty holky musí snášet od prapodivných, úchylných chlapů, kteří si k nim dovolí kdoví co. Když na to pomyslím, je mi zle.
A doufám, že jednou aspoň jednu ovlivním natolik, že toho nechá, přestože vím, že vystoupit z takového vlaku je asi velmi složité.