Mám přítele...

Asi nejsem sám, koho napadne nejvhodnější reakce na nějaký podnět (neprůstřelný argument či vtipná replika v diskusi, rozhovoru či na monolog), až když už je to dávno passé. Ale většinou napadne. Po včerejšku mě nenapadá skoro nic.

"Potřebuju s tebou mluvit, až půjde dcera spát," zahlásila manželka.
"Jasné."
Po půlhodině si připravuju večeři (podotýkám, že jsem měl zrovna v ruce nůž), žena se přitočí ke kuchyňské lince a oznamuje: "Mám přítele, včera mu diagnostikovali rakovinu jazyka a moc mi na něm záleží."

V hlavně samozřejmě začaly okamžitě naskakovat myšlenky. Od vzpomínky na Bruce Dickinsona ("Když onemocněl rakovinou jazyka, nechal se jednou slyšet, že má nádor kvůli viru HPV, který se do úst dostává orálním sexem."), přes otázku "A na co ho tedy budeš mít?", až po ideu vyjádřit nějakou podporu či upřímnou soustrast. V daný moment jedna větší blbost než druhá. Naštěstí jsem se udržel.

Nebylo nakonec mlčení naopak reakcí nejvhodnější?