Sociální experiment

Když jsem ráno stála u umyvadla před zrcadlem a čistila si zuby, ani za mák bych neřekla, že za pár hodin…

Na cestě do knihkupectví mi zazvonil telefon.
Pokaždé, když sahám do kapsy pro placičku od Steva Jobse, blahořečím mu za to, jak to krásně vymyslel. Nejenže mohu do té kouzelné placičky mluvit a dostávat skrz ní i odpovědi, ale mohu si i na displeji prohlédnou obrázek zubící se kamarádky, která mi zrovna volá.

“Jen ty jsi dostatečně prdlá na to, abys mi kývla na můj úžasný nápad,” ozvalo se z kouzelné krabičky.
“Ehmm, začíná se přáním dobrého dne a ne tím, že někomu řekneš za zády pravdu do očí. A teď ten úžasný nápad?!” odpověděla jsem.
“Hledám parťáka na….”

Knihkupectví jsem odložila na jindy a vydala se do vestibulu metra.
“Vážně jsem tak prdlá, že jí kývnu úplně na všechno?” přemýšlela jsem v duchu.

Když jsem dorazila na místo, kamarádka už tam čekala. I s květinami v ruce.
Objetí a pusa na uvítanou bylo díky tomu ztížené, ale ne nemožné.
Dostala jsem deset karafiátů a jednu růži. Úplně stejný počet květin kamarádce zůstal.

“Tak jdeme na to?” zeptala se kamarádka.
“”Jô, jdeme na to!” odpověděla jsem.

Zapátrala jsem očima po lidech, kteří zrovna procházeli kolem, a vybrala si jednu cca čtyřicátnici.

“Dobrý den, ráda bych vám darovala květinu a popřála hezký den,” řekla jsem paní a usmívala se na ní.
“A proč?” zeptala se.
“Jen tak, pro radost.”
“Nic nechci, děkuji,” odpověděla paní a odkráčela.
“Nechcete mít radost,” nevzdávala jsem se.
“Ne,” odsekla paní.

Chvíli jsem tam stála a přemýšlela nad tím, co se právě stalo.
Pak jsem si vybrala další adeptku na její šťastnou chvíli a vydala se směrem k ní.

“Dobrý den, chtěla bych vám popřát hezký den a darovat květinu,” pravila jsem a podávala jí karafiát.
“Nemám zájem nic kupovat,” reagovala paní.
“Ale já nic neprodávám. Jen chci, abyste měla hezký den.”
“Spěchám, promiňte,” odpověděla paní a kvapně odešla.

Podívala jsem se na kamarádku. Zrovna s někým hovořila, ale bylo vidět, že je úspěšná jako já. Takže nijak.

“Dobrý den, mohla bych vám popřát hezký den a, přestože jste muž, darovat květinu?” zeptala jsem se cca třicetiletého muže.
“Co se to děje? Sympatická slečna mi nabízí kytku a přeje hezký den?” ptal pán s užaslým tónem v hlase.
“Za tu sympatickou slečnu vám děkuji. A ano, shrnul jste to správně,” řekla jsem s úsměvem.

Jupí, první květina pro radost byla přijata. Jen nevím kdo z nás dvou měl větší radost.

“Dobrý den, ráda bych vám darovala květinu a popřála krásný den,” říkám jedné důchodkyni.
“Jé, a zadarmo?” táže se babička.
“Ano, úplně zadarmo.”
“Tak to vám děkuji slečno. Karafiát jsem nedostala už kolik let,” odpovídá mi rozradostněná seniorka.

Mé další kroky vedly k paní středního věku.

“Dobrý den, chtěla by vám popřát báječný den a darovat tento karafiát,” usmívám se na ní a nabízím jí květinu.
Paní si mě odměřila, vzala si karafiát, zamumlala něco jako poděkování a vydala se dále vstříc svému životu.

“Ale to jste hodná slečno,” řekla mi další adeptka na šťastný den s květinou zdarma.

“Strčte si tu kytku někam, slečno! Já ty vaše triky znám. Všechno nabízíte zadarmo a pak ke mně přijde exekutor,” zahřměl na mě hlubokým hlasem muž kolem šedesátky.

Poslední, bonusovou, růži jsem dala mamče kolem třicítky. Vedla dítě za ruku a vypadala unaveně.
Bylo na ní vidět, že má opravdu radost. Neježe si nabízenou růži vzala bez jakéhokoli podezřívání, ale ještě se zeptala, jestli mě, jako poděkování, může obejmout. Mohla.
A pak si sáhla do kapsy a dala mi neocucaný bonbón. :)

Ale řeknu Vám, je to fuška dělat lidem radost.
Co to s těmi lidmi je, že už ani nechtějí mít radost?