Soukromá galerie obrazů

Jak jsem dneska ležela na krovkách a můj zubař mě jemně, ale nekompromisně držel za bradičku, abych se mu necukala při snímání otisků, tak nejenomže jsem si vzpomněla na to, jak přesně takhle občas držím za mordu našich vlčáka, kterej se pak když ho pustím naoko rozčiluje, taky jsem musela chtě nechtě přemejšlet nad tím, jakej je asi tenhle chlap v posteli.
Tak je takovej statnej, má tetovaný nadloktí, hezký oči a hlubokej hlas, ale hlavně by mě zajímalo, jak to vypadá, když se někdo, kdo je tak dobrej v takovýhle nějaký jemný rukodělný činnosti, utrhne ze řetězu a začne zpracovávat taky něco jinýho než rozbitý zuby. Protože on je šikovnej. Je rychlej, precizní a neudělá jedinej zbytečnej pohyb. Já, která se bojím ostrejch nástrojů, zvlášť když se nadužívají v takovýhle submisivní ležatý pozici, to dovedu fakt ocenit.
Tak moc, že kdyby někdy potřeboval ledvinu, dám mu jednu svojí.
A ne, ne každý píchání a vrtání v každý submisivní pozici mi vadí, kdybyste náhodou chtěli vtipkovat.
Ha ha ha.
Taky jsem si tam tak v leže počítala, kolika chlapům jsem v životě dovolila strčit mi ruku do pusy a prsty do krku a došla jsem k závěru, že mám se svým zubařem skrz tohle a tu ledvinu vlastně docela intimní vztah.

Zase jsem tuhle seděla doma po noční před noční, zase tu byli oba kluci, zase jsem vařila špagety a zase jsem nestihla vanu. A zase jsem v propadu s Dvojplamenem, to bych se posrala, jak se vracím pořád obloukem na začátek.
Já musím něco změnit, to je víc než jasný, a já nevím co.
Samozřejmě počítám i s tou variantou, že si jenom myslím, že nevím.
Protože mě ten oblouk na jednu stranu uklidňuje, je dobrý mít jistotu, že mám nějakou jistotu.
Chtělo by to ještě nějak víc otevřít tu mojí zabedněnou hlavu. I srdce, když už bych byla v tom otvírání.

Viděla jsem před chvílí na FB Svědkovo fotky, je na nich jejich zachráněnej pseudojezevčík desetkrát jinak a na poslední fotce je vrchol nějakýho hliněnýho kopečku, na tom kopečku sedí ten jezevčík v západu slunce a vedle něj v tý hlíně leží Svědek a mně při pohledu na tu fotku proběhlo hlavou, jak můžu bejt vděčná, že se mnou svoje srdce sdílí někdo, kdo umí oslavit přítomnej okamžik tím, že si lehne do bláta a je mu šumafuk, že se zaprasí. Někdo, kdo mi odsvědčí svatbu v roztrhanejch špinavejch manšestrácích jenom proto, že jsme nad dresscodem mávli rukou a rozkázali, aby lidi přišli v tom, v čem jim je dobře. Protože já jsem přesně ten typ, co si tohle musí hlídat, co si musí programově ordinovat spontánnost a pořád si připomínat, že nemusím mít pokaždý vyvoněný oblečení, vytrhaný obočí, srovnanou tašku a myšlenky v hlavě, že nemusí bejt pořád navařeno a uklizeno, že nemusím bejt furt dospělá a zodpovědná, vždycky všude včas a vždycky nápomocná. Že bych se taky prostě měla občas vyválet v nějakým jiným bahně než v tom, co mám v hlavě.

Dva a půl měsíce furt někde courám. Teda couráme, po skoro třech letech marastu jsme se s Mužem oba nadechli a začínáme po klucích chtít trošičku splácet to, co jsme v nich v tý poslední době utopili. Takhle to zní dramaticky, ale v podstatě to znamená akorát to, že zatímco my si jezdíme po špacírech, oni doma hlídají kočky. Je to jako skvělý, že se toho dá využít, akorát že výsledkem toho je to, že jsme se dva a půl měsíce s Mužem prakticky neviděli, protože nějak nejsme schopný ty naše špacíry sladit tak, abychom byli pryč ve stejnou dobu, takže za sebou máme období, kdy jsme si podávali informace a pohlavní orgány ve dveřích.
Já jsem z toho už teda extrémně uondaná, poněvadž na mojí hlavu je těch zážitků až až, já jsem typickej Štír a nejvíc mi vyhovuje, když si můžu z Jeskyně jenom vylízt a pak se zase vrátit na noc domů pod svůj šutr, ne že se budu v řádech dnů vyvalovat v cizích jeskyních a domů se budu vracet jenom si přebalit a vyprat.
Proto si říkám, že jsem si ten zmiňovanej oblouk možná nějak sama vyrobila, abych se zase stabilizovala.

Tuhle jsem se zasekla na gauči v obýváku. Měla jsem po dvou nočních a jedný denní a nebyla jsem schopná provozovat žádnou manuální ani intelektuální činnost, nebyla jsem schopná jít se svlíknout a osprchovat, vlastně jsem nebyla schopná jakkoliv žít, takže když šli všichni spát, lehla jsem si na bok, pustila Lucii a civěla do kytek.

'někdy se to semele a chceš si jednou hrát
stojíš a koukáš - Madona v kostele
kyselý bonbóny jsou někdy moc sladký
asi chceš seřezat, železný postele
až tě potkám, tak ti to spočítám
sama si to chtěla'

A jak jsem tam tak dvě hodiny nehybně ležela, najednou jsem se viděla ze shora, jak se zvedám a jdu do kuchyně a kočičí bříška se vlní za mnou jako břicha koi kaprů v okrasnejch rybníčkách a nevím proč jsem si najednou vzpomněla na Horáčka a na teorii o tom, že pravá realita neexistuje, že je tu pouze ta subjektivní složená z galerie obrazů, ze kterejch vyčnívá privilegovanej obraz sebe sama a jak člověk zaměňuje obrazy za skutečnost a že jsme daleko k tomu zjistit, jak to mozek dělá.

Tak nějak z týhle teorie chápu, že dokud nezjistíme, jak to ten mozek dělá a budeme lavírovat mezi vědomou skutečností a reálnou, jako jednotlivci i lidstvo budeme zákonitě neustále v piči.
Ale je to 'bejt v piči', nebo je to Život? Podstata? Program? Kolektivní snění?

A viděla jsem tam ze shora najednou nějak víc obrazů sebe sama a svojí reality, až jsem si vůbec nebyla jistá, která je vlastně ta moje. Teda ta moje, ve který si vytvářím ty oblouky. V jedný z nich jsem viděla samu sebe s rovnejma ramenama, s blond vlasama ve volným drdolu, byla jsem krásná, zářící a byla jsem si jistá, že jsou bytosti, který mě tak vnímat můžou a všechno kolem mělo nádech zašlý mědi a šla jsem k myčce a hejbala jsem rukama jak postava z počítačový hry a viděla jsem taky myšlenku, která mi sdělovala, že nic, co ke mně zvenku přichází, mi nemá ublížit.
Že mi ubližuje moje soukromá galerie obrazů a největší problém je ta sekce vlastní tvorby, která nemá návštěvní hodiny pro veřejnost.
Ta myšlenka byla taky taková blonďatá a zářící a měla podobu tlustý roztřepený nitě a vůbec nevím, čí byla, na mě byla moc málo komplikovaná.

A pak jsem měla několikavteřinovej pocit, že nic z toho, co dělám, co prožívám, jak funguju, celej život můj i životy všech lidí kolem mě, celýho lidstva nemá vůbec, ale vůbec žádnej smysl. Že je stejně všechno tak strašlivě rychlý a bezvýznamný, že na to stačí lusknutí prstu. Někdo na tebe kejvne, že máš jít do těla, pak se sem tam vidíš ze shora a pak to tělo zase opustíš.
Až se mi z toho udělal takovej tupej pocit v hlavě a pak jsem se najednou zase dívala ze svejch očí a zakopla jsem o Kvíku, která vydala zvuk jako odhozenej mončičák a došlo mi, že mi stejně nezbejvá nic jinýho než žít a co nejmíň toho během toho žití posrat, protože na sebevraždu už nejsem stavěná.
Taky už ale nemám strachy, že se nepřežiju. Podle mě je to teda všechno proces, kterej je nutno absolvovat a odbrečet a odkřičet a vyspat a vypsat.
Čímž ale nechci napsat, že je to pro mě i okolí easy peasy.

'stíny dnů vyrostou a zmizí
nebeský znamení rozsvěcujou hvězdy
všechno ví, z povzdálí vedou naše kroky
a měsíc nový stíny vyplaší'

O víkendu Svědkovi peču kachnu, to my tak občas děláme, že se sejdeme na přespávačku jak děcka v Americe a já udělám něco, co ani jeho žena, ani moji chlapi nejedí, třeba jehněčí kolínka na víně nebo přes noc pečenou kachnu, dáme si k tomu trochu dobrýho alkoholu a doutník, budeme mluvit o našich životech a pak si pustíme ten nejbéčkovější horor na světě a po půlnoci půjdeme spát.
Těším se na něj, dlouho jsem ho neviděla, měl svrab co chytla jeho žena od jednoho Francouze, za kterým ji v rámci jejich sexuální rutiny třikrát vychystal na rande, aby pak všichni společně naplnili pořekadlo 'sejdeme se na kožním', který je vtipný, dokud se nestane realitou.
Chápu, že takhle to zní hrozně, ale já jsem dostala předčasnej vánoční dárek.
Smála jsem se asi tejden, dokud mi nedošlo, že bych měla bejt vděčná i za to, že spolu sdílíme jen naše srdce a ne i tu rutinu, čili svrab.
Taky jsem byla na vánočních trzích se Slovákem, koupila jsem obří kus větve s koulí jmelí, jedli, františky a linkovanej blok s vlčíma mákama, do kterýho mi bude líto něco zapisovat a vypili jsme docela dobrej neošizenej svařák.
Když jsme pak u něj na gauči pili slivovici a koukali na Sám doma, byla mi trochu zima, protože jsem měla z toho chození venku v sukni bez kalhotek studenej zadek. Tak jsem si od něj půjčila deku, pod kterou spává a ta deka tak voněla, že jsem se z toho rozbrečela. Slovák sice říkal, že je čerstvě opraná, ale já z ní cejtila jeho vůni tak jak si ji pamatuju z doby ještě před dvěma rokama a taky jsem cejtila kokos, kterej má rád a je v jeho bytě všudypřítomnej a na trzích jsem cejtila levanduli.
Cejtit cokoliv pro mě není v poslední době samozřejmost, tak mě to dojalo. Znamená to, že přece jenom jdu asi správnou cestou.
Vůbec se mi odtamtud nechtělo, měla jsem tu deku nacpanou na obličeji a bylo mi strašně dobře.

Obou, Svědka i Slováka, se potřebuju zeptat na to, jak mě vidí ve svejch realitách, protože tuhle informaci od nich nemám a příliš mnoho věcí považuju za samozřejmost, to je taky něco, co si musím pořád dokola připomínat. Akorát nedávno mi Slovák řekl, že jsem jediná, o kom si nikdy nemyslel nic špatnýho, což mě zaskočilo tak, že jsem přestala mluvit, protože já si tak obecně žiju s přesvědčením, že nejsem dobrej člověk a tohle je s tím mým přesvědčením v přímým rozporu. Říkala jsem si, že se k tomuhle pocitu zaskočení ještě musím vrátit, protože v těhlech emocích je řešení, tak teď je asi ten správnej čas.

Předevčírem jsem se chystala do práce a jak jsem šla kolem pokoje našeho osmnáctiletýho puberťáka, zaslechla jsem:
"... vole nejhorší bylo, když jsem lovil holky přímo na ulicích, jakože když jsem je pak přivedl ke dveřím bytu, to bylo brutální, to pro ně bylo dost stresující, ale pak už dobrý. Kámo nejlepší bylo, když jsem měl byt v centru, to bylo fakt jednoduchý, asi tři minuty od Václaváku.
...
Neee, to jsme měli pronajatý asi jedenáct lidí tři měsíce, víš jak, to byl jenom šukací byt, ale pak se zvedly energie, tak jsem se na to vysral."

Tak teda z týhle smradlavý pubertální reality chci rozhodně pryč.

Nabarvila jsem si hlavu a obočí a konečně už se nemusím po sedmi hodinách bát ohnout, aby mi neukápla slina, Starší je na šermu a Muž v práci, Čvachta si právě sama pustila Hru o trůny, takže je načase pustit vánočního Sinatru a rozvěsit to jmelí a ty větve a ozdoby a zapálit svíčky, protože já fakt miluju Vánoce a zatím jsem se jim skrz ty blbý oblouky ani ještě nestihla věnovat.