Síla slov vyřčených

Jsem celkem otevřená bytost.
Nemám problém se zapovídat s pokladní u kasy, s pánem ve frontě, nebo s někým na zastávce.
Jak už tady bylo v nějakém blogu zmíněné, tak přitahuji asi lidi, kteří si chtějí povídat a dokážu se přizpůsobit bezdomovci i managerce obchodu.
Ale mezi svými přáteli jsem pověstná tím, že se otevřeně bavím o sexu. Tím nemyslím, že bych jim popisovala své zážitky, ale mám dvojsmyslné narážky. Třeba na svého muže, nebo i na přátele a řekla bych, že uvolnění lidé to vítají. Samozřejmě, že se snažím, abych je nedostala do úplných rozpaků (což se mi i někdy povede), ale nakonec se tomu vždy zasmějeme.
Takže se to projevuje třeba hláškou "Tak se jdi rozcvičit na večer muži!"
Je to takový machrování na oko. Můj muž mě naštěstí zná, a i když je to sebevědomý samec, tak dopřeje samičce pár vteřin slávy a hraje se mnou tu hru, aby jí mohl za pár hodin vyvést z omylu, že ona je paní situace.

Nebo když jdu na návštěvu k tchýni a tchánovi, tak křičím na schodech "Konec mazlení, jsme tady!" A tchýně mi s úsměvem odpoví "Ježiš nestraš zlatíčko!"😀

Jediný moment, kdy jsem se vždy zarazila byl, když jsem měla upřímně hodnotit druhé a říkat ne. To mi nikdy nešlo. Přiznám se, že u cizích lidí mi to jde líp, ale lidi se kterými jsem něco prožila, tak nedokážu jen tak odpálkovat.

Nedávno přišla SMS od známé, dlouho jsem tě neviděla, stavím se na kafe. Vzpomenu si na okamžiky, které nás spojují a vím, že je to fajn holka.
Ale chtěla mi nabídnout nějaký produkt té "nejlepší" značky kosmetiky, nebo vitamínu na trhu a mě bylo v podstatě blbý jí odmítnout.
Je to kamarádka, že jo, tak jsem s odstupem pozorovala to její nadšení a tušila, že mě to bude stát ranec a přitom nechci zpřetrhat to hezké mezi námi. Bilo se to ve mě, co vám budu povídat.
Říkám si, myslí to dobře, je nadšená, můžu jí přispět k její výplatě a možná i k sebevědomí, ale chce se mi podporovat business, kde dám za tu věc 500% přirážku jen proto, že to živí managerku nad ní, šéfa celé korporace a já ten produkt nepotřebuji?
Nakonec jsem sebrala odvahu a řekla jí narovinu, že to nepotřebuji, ale vážím si jí jako člověka. Byl to takový trapný okamžik, ale vzala to.

Ono totiž ta jemnost ve vyjadřování má někdy opravdu smysl, větší než si myslíme.
Přemýšlím totiž nad tím, jak jedna věta může člověku ovlivnit celý život.
"Prosím tě nezpívej! Nedá se to poslouchat!"
"Jsi tlustá a strašně se potíš!"
"Bylo to fajn, ale Pepa mi to dokázal udělat tak, že na to nikdy nezapomenu."
"Na tohle nemáš! To by jsi musela být úplně jiná!"
"Ten bývalý přítel Aničky byl takový zodpovědnější!"

Jak říká Dušek "Nehřešte slovem."
Měli by jsme si dávat pozor na to, co říkáme, protože tím dokážeme ublížit a člověk může mít trauma do konce života. Slovo má obrovskou sílu a ten druhý může navždy promrhat svůj talent, nebo své sebevědomí kvůli jedné neomalené větě.

Ale jak to udělat, když chce být člověk upřímný?
Jsou věci, které i kdybych si myslela, tak prostě nemůžu říct naplno. Ctím tu bytost přede mnou a říkám si, kde je ale ta hranice mezi upřímností a ublížením navždy?
Na druhou stranu si myslím, že každý z nás občas potřebuje určitou kritiku, aby vystoupil ze své komfortní zóny a zamyslel se nad sebou.
Já všeobecně mám ráda, když se mnou lidi nesouhlasí, nutí mě to přemýšlet, jestli to co tvrdím nemá trhliny a měla bych to přehodnotit.
Ale chce to cit, říct někomu svůj odlišný názor a nezranit ho.

Další věc, která mě napadá v opačném směru, že svým slovem můžeme dodat i skvělý pocit komukoliv.
Stačí pochvala prodavačce za její rychlost, nebo pochválit ženě její kabát, boty, účes atd.
Pokud se mi to fakt líbí a řeknu to, najednou vznikne skvělý pocit u obou a máme hezký den.
Pánové teď prominou, ale kompliment od ženy je pro mě mnohem silnější. Tak nějak zapomenu na podtext balení a šukání a věřím tomu víc.

Je snad jedna jediná věc, které nerozumím dodnes. Ženy mají rády, když jim muž řekne "Sluší ti to!" "Jsi šikovná." "Miluji tě!" Na začátku vztahu se tyhle věty objevují celkem často a žena rozkvétá a dělá všechno pro to, aby byla co nejlepší a nejkrásnější.
Ale po x letech si muž myslí, že je to normální a že není třeba to říkat. Na co? Vždyť ona to ví. Celoplanetární problém ve vztazích je ten, že partneři nedoceňují toho druhého.
Příliš si zvykli na jeho péči a spolehlivost a přitom by stačilo tak málo...
Říct jednou za čas, že si ho váží. Vyzdvihnout to hezký na partnerovi (partnerce). Spoustu lidí si myslí, že to nemusí říkat, že je to zbytečný, ale opak je pravdou. Slova mají sílu a neskutečnou energii.
A nejen věta "miluji tě" dokáže dělat zázraky.