Jak je důležité míti vztah?

25.1.2023 00:44 Aduachiel

No milí amatéři, tak jsem se také rozhodla občas sem něco vyzvracet. Jsem „člověk“, který odjakživa svou hlavu asi (dle většiny lidí) zaměstnává zbytečně, ale nějak mi to nikdy nedá a vždy potřebuju mít jasno a všemu rozumět. To je asi ta štíří povaha.

Už dlouho laboruju nad tím, zda je skutečně tak nenormální žít single. Nemyslím tím rok, dva nebo pět, ale celý život. Jasně, existují osoby, které skutečně vedle sebe mají toho pravého či tu pravou a jejich vztah je, až na menší bouřky (většinou kvůli kravinám) ideální, a trvá až do smrti. Ale zajímalo by mě, kolik takových lidí skutečně je. Vždyť jen tady na amatérech je polovina lidí proto, že jim to doma nefunguje (mluvím spíše o mužích, se ženami jsem v kontaktu nikdy moc nebyla).

Opravdu roky přemýšlím nad tím, co mi vztahy přináší a když tedy nebudu řešit to, že zkušenost, tak mi nepřináší vlastně nic moc a mohu upřímně říci, že bez některých zkušeností bych se klidně obešla. Vždy jsem byla zastáncem toho, že když něco nefunguje a nedá se to opravit, měl by se toho člověk zbavit. Ať je to nefunkční pračka nebo vztah.

Na začátku vztahu je to vždy takové opojení. Lidé se poznávají, šukají xkrát denně, pořád se olejzají, píší si stovky zpráv a nemohou se sami sebe nabažit. Tedy většinou to tak bývá. Já třeba potřebuji svůj prostor i na začátku vztahu. I když toho člověka mám ráda, i když s ním ráda trávím čas, i když se na něho těším, chci mít svůj prostor a klid. Nechci si volat každý večer, nechci si psát 100 zpráv za den, nechci si posílat fotku ráno z postele, nechci mu fotit, co mám na sobě v práci, co jsem měla k obědu atd. a ani nechci šukat xkrát denně, protože prostě všeho moc škodí. V tu chvíli se začnu „dusit“ a házím zpátečku. Někteří to pochopí a ustojí, jiní ne a pak je konec. Jenomže mám zkušenost, že ti, co tvrdí, že to chápou to vlastně nechápou 😊 A tak si zatleskám, že jsem tedy našla konečně někoho, kdo nepotřebuje můj čas a pozornost 24 hodin denně, on se drží zpátky, vztah pokračuje, ale nakonec to stejně „bouchne“. A výsledek? Konec. Sice o rok či o dva déle, ale je.

Nevím jak vy ostatní, ale třeba mě moc takové to poznávání a oťukávání nebaví. Jak jsem psala, mám ráda ve věcech jasno, a to s novým člověkem nemáte. Nedej bože, když není z vašeho okolí a nemáte dostatečné informace o tom, co je zač. 😊

Zjistila jsem, že kdykoli jsem byla single, byla jsem nejspokojenější. Mám ráda svou svobodu. Tím nemyslím to, že potřebuju šukat každý den s někým jiným, ale svobodu v tom, že se nemusím nikomu hlásit kam jdu, kdy přijdu, co jsem celý den dělala, mohu se rozhodovat sama za sebe, nemusím okolo nikoho lítat, vařit, uklízet po něm vousy v umyvadle, před praním prádla neobracet ponožky, prohledávat kapsy, zda v nich nejsou papírové kapesníky a každý den gruntovat záchod, protože pán tvorstva přece nebude při močení sedět na prkýnku jako ženská.

Moje matka mi tvrdí, že to ale přece takhle nejde. Co budu dělat, až ona tady nebude, kdo se o mě postará, kdo mi pomůže. Ano. To jsou správné obavy. Nicméně…Kde je jistota, že ten dotyčný, se kterým jste 20 či 30 let se o vás postará a pomůže vám. Dneska vztahy moc pevné nejsou. A lidé vás opouští většinou v těch nejtěžších chvílích. Nikdo vám záruku doživotního svazku nedá. A být s někým jenom proto, že si MYSLÍME, že až přijde nějaké těžší období, že se na něj můžeme spolehnout, je hloupost.

Opravdu by mě hrozně zajímalo, jak to máte vy? Je lepší být sama/sám a být v pohodě, klidu nebo být s někým, s kým to sice nějak funguje, ale vlastně nejste úplně šťastní a vztah je vlastně o tom, že máte společné bydlení, finance, děti, najetý nějaký režim, zvyk ale ve finále zjistíte, že to není to, co jste v životě chtěli a že toužíte úplně po něčem jiném….

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

@Aduachiel , jsme manželé 20 + let. Žili jsme velice morálně odpovědný život, jakožto manželé versus rodiče po celou dobu rodičovské péče o výchovu našich dětí až do jejich osamostatnění se.. Já jakožto kandaulista jsem pochopitelně měl vžitý svůj obraz podnětů vzrušení ,ale dostával jsem svého částečného "uspokojení" výhradně v létě na dovolené s manželkou , když nam hlídali děti rodiče. ...tim chci říct jen toto. Nedovedu si představit zmiňujíc se sam za sebe, život bez partnerství s mojí ženou. Mám s ní spjaté absolutně všechno. Vzrušení, rodičovství, parťáctví, jednoduše všechno. Když jsme bydleli ještě v bytě, bylo jaksi přirozené mít v koupelně chlorované vlhké ubrousky" které jsme nejprve kupovali v Německu" až oak se objevili i u nás :-), kterými jsem přešel prkno od kapek moči, nebo přetřel kapky na dlažbě. Když jsme si pořídili dům, nabyl jsem svou osobní koupelnu :+)Nedovedu si svůj život bez manželky představit a jelikož spolu mluvíme vždy a o všem..ne že si soustavně povídáme, ale rozebirame vše otevřeně a upřímně...ja bych neměnil a neumím si představit můj život bez ní. A ona moje manželka zase se necítí, že zije a žijeme ve stereotypních kolejích. Takže jen chci říct férovost a hierarchické chápání role muže a zeny v manželství. Tělesná touha a vášeň v intimní sféře to vše je nutné k pocitu opravdového rozkvétání vztahu v lásce a dosažení osobního štěstí v lásce. Většina našich známých kteří se rozvedli , se tak stalo, protože přestali komunikovat, a začali si lhát (upraveno)
@Aduachiel
Aby nedošlo k mýlce, já jsem také rozvedený cca po 13 letém manželství. Ale u nás ty důvody byli komplikované.... K ženě stále cítím velmi silné pouto, to nevymažeš. Neumím si představit moc věcí, které vedou k rozpadu vztahu dvou lidí, kteří k sobě cítí silnou lásku a jsou spolu třeba 20 let. To prostě nezahodíš mávnutím, ty lidi většinou spojují děti, společné zážitky a prožitky třeba za polovinu jejich života? Co se musí stát, aby to člověk všechno spálit a šel si v klidu dál?

A tedy z mých zkušeností pramení přesvědčení, že pokud člověk někdy zažije opravdu silou lásku, má tendenci ji hledat dál i když mu to jednou nevyjde protože on ví jaké to je. To neznamená, že se z toho hroutí a že má deprese a končí pro něj svět. Jen prostě ví, že mít po boku někoho s kým jedno jest a s kým může sdílet svoje zájmy je naplňující.

Samozřejmě chápu, že vztah může skončit takovým způsobem, že je člověk rád že je sám a je z toho vztahu deprimován takovým způsobem, že na hledání lásky zanevře a utvrdí sám sebe v tom, že být sám je lepší. Ale podle mě vztah, který skončil takovým způsobem, nebyl o lásce, ale prostě jen o tom s někým být.
Což zmiňuješ v blogu:)
@CalisthenicsBoy

:) Já ale řeším vztahy, které z nějakého důvodu nefungují. Potom tě štvou i věci, které jsi dříve tolik neřešil. Máš pravdu, že mám před sebou ještě dlouhou cestu. To asi každý. Měla jsem vztah, kde ta (dle tebe) prvotní zamilovanost trvala 4 roky, takže to zase asi tak prvotní zamilovanost nebyla. To, že to nedopadlo...Holt se to stalo, neříkám, že mi bylo jedno, že byl konec, ale taky (jak už jsem psala) se v tom nehodlám šťourat roky a mít z toho traumata. Lidi se musí naučit zpracovávat i nepříjemné a hnusné věci. Pak je to posune dál, tedy když se posunout nechají...
@RomanPycka

Naprostý souhlas *3* Jiné je to asi ve 20-ti, kdy jsou ty vztahy, to společné bydlení něco úplně nového v životě. Ve 40-ti už chci mít svůj klid a soukromí. Ale dost lidí právě chce hnízdit společně. Oddělené domácnosti jsou ideální stav. No a společné bydlení, pokud je to dvoupatrová vila s 12 pokoji bych asi taky rozdejchala *3*
@WednesdayAddams

Měla jsem to kdysi podobně....Jenomže u mě se to změnilo v tom, že mi prostě nevyhovuje být nešťastná a smutná. Nezměnilo se to za měsíc či za rok, prošla jsem různými vztahy, různými zkušenostmi a dostala se do fáze, že když to nejde, tak to prostě nejde a tak to je. Nejsem bezcitná, ale taky se nechci v něčem, co nefunguje a skončí to plácat roky.
@Haixoo
Jistě. Ale některé věci prostě opravit nejdou, stejně tak nejdou opravit či napravit některé vztahy, i když nějakou dobu třeba fungovaly bez problémů. A myslím, že to je třeba si uvědomit. Neříkám, že při prvním nezdaru má člověk zdrhnout, ale je třeba zhodnotit, zda ta náprava stojí za to a zda je reálně možná. Někdy není, někdy se porouchanost prohlubuje a lidé jsou nešťastní, plácají se v tom, hádají se, lžou si, obviňují se, nedej Bože, když v tom ještě jsou děti. Spousta párů takové vztahy má a v tom nepohodlí jsou schopni se plácat třeba 10 či 20 let bez výsledku.
@CatrionaZ
Ano, to je pravda. Samozřejmě....Mít vedle sebe někoho, kdo ti neleze nonstop na nervy a baví tě je ideální. Já spíš řeším to, když to tak úplně není. Netvrdím, že jsem se rozhodla být doživotně sama, ale taky nemám potřebu a nikdy jsem neměla intenzivně hledat druhou polovičku a když se nedaří, sedět doma v koutku, brečet a hroutit se, jako to dělají někteří lidé. Znám spousty osob, které jsou třeba půl roku či rok single a vidí to jako obrovskou tragédii a mají zhroucený celý svět.
@zkoumavy-pohled
To jsi špatně pochopil...Moje máma se o mě skutečně nestará :) Je to naopak. Bylo to myšleno úplně jinak. Jsou to takové ty maminkovské řeči. "Co s tebou bude, až tu nebudu?" apod. S mámou mám skvělý vztah.
@Aduachiel
Moje ženská verze. Moc přemýšlivý a velice samostatný člověk :) Ale v něčem se asi lišit budeme. Píšeš o mámě, která se o tebe stará. Já naopak mám zkušenost, kdy jsem s našima nebyl v kontaktu i rok v kuse, neviděli jsme se, nemluvili spolu, nepsali si. Takže vztah vidím pozitivně, protože tu skutečnou samotu už jsem poznal a zbavil se určité části své sobeckosti. Uznávám ale, že je pro příliš přemýšlivého a příliš samostatného člověka velmi složité hledat a najít správného parťáka (jsme velmi nároční a velmi asociální, alespoň moje maličkost).
Osobne si myslim, ze clovek byl stvoren k tomu, aby nebyl sam. A take ze na single zivot nahlizime ruzne podle toho, co mame za sebou a v jake zivotni etape se zrovna nachazime. Takze, radeji sama nez byt s nekym nekompatibilnim, ale jeste radeji s nekym kompatibilnim :)