Irenka a acylpirin

Původně jsem to chěl uveřejnit jako povídku, ale prý není dost erotická a mám ji tedy dát do blogu. Inu, co je a co není erotika ... viz citát z Poslední růže od Casanovy na mém profilu :-). Snad se to bude líbit...

V úvodu této povídky je třeba podotknout dvě věci. Za prvé – jak uvádí ve svých detektivkách můj oblíbený Václav Erben, „tento příběh je zcela smyšlený a případná shoda s konkrétními lidmi, místy a událostmi je čistě náhodná“. A za druhé – sex v ní nehledejte, jen trochu nevinného škádlení a jemné erotiky. Takže vlastně nevím, jestli mi ji Amatéři zveřejní.
A teď in medias res. Tento příběh se odehrává v dobách, kdy politická korektnost a genderová studia v Evropě neexistovala a od obou pohlaví (více jich neexistovalo) se všeobecně očekávalo, že se budou chovat přirozeně. V těchto dobách bylo docela přirozené, že mladé dámy zkoušely na svých učitelích fungování svých rozvíjejících se ženských zbraní a jejich učitelé s nimi tu hru hráli, aniž by překračovali meze korektních vztahů a etiky svojí profese (výjimky a blbci existovali a existovat budou vždy). I stalo se jednoho dne, že slečny, gymnazistky posledního ročníku i o hodině fyziky řešily více večerní maturitní ples spřátelené průmyslovky, než základy jaderné fyziky. Dneska už je chápu mnohem více než tehdy, kdy jsem byl o deset let starší než ony a děsně mi lezlo na nervy, že řeší „malichernosti“ typu šaty, boty, kadeřnice, zatímco já se jim snažím přiblížit problém jaderné fúze (mimochodem, několik z nich zvládlo po gymplu techniku, včetně jaderky, ale maturák je maturák, ten měl v danou chvíli prioritu Ia). Nějak jsme těch 45 minut přetrpěli a abych jim to trochu osladil, rozloučil jsem se se slovy „tak si to večer užijte, nezlobte a kdyby přeci jen došlo k nějaké té fúzi, tak nezapomeňte na antikoncepci, ať tu pak před maturitou neřešíme těhotenské nevolnosti“. Rozesmáli se. Ještě než jsem si sbalil věci, zatřepala se ve třídě ruka. Irenka, hubená, dlouhonohá holčina spíše klučičí postavy, na hlavě kaštanové mikádo a obrovské hnědé oči, kterým můj táta říkal „telecí“. „Copak, Irenko, něco není jasné?“ Způsobně vstala a s kamennou tváří povídá „a pane profesore, jako antikoncepci byste považoval za nejvhodnější?“. Oči jí svítily v očekávání, jak se zachovám. „No, holka, mne nedostaneš“, pomyslel jsem si, „tohle je nahrávka na smeč.“ Podíval jsme se jí do těch jejích očí a povídám „pro Vás, Irenko, jedině acylpirin.“ Mávnul jsem, ať nevstávají a vypadl ze třídy.
Další hodinu jsem měl okénko v rozvrhu, tzv. pohotovost. Seděl jsem v kabinetu nad nějakými písemkami (teď se tomu moderně říká testy), když se ozvalo zaklepání. Dveře se otevřely a kdo v nich nestojí? Irenka ještě s jednou studentkou, nejlepší kamarádkou, jejíž jméno už jsem zapomněl. Pro tento příběh není důležitá, dělala jen gardedámu. Nedal jsem na sobě, doufám, znát překvapení a zeptal jsme se co potřebují. Chvilku se ošívala a pak povídá „pane profesore, jak jste to myslel s tím acylpirinem? Jak se používá jako antikoncepce, vaginálně?“. Měl jsem co dělat, abych zachoval vážnou tvář. Chvilku jsem se na ni díval a pak jsem odpověděl „kdepak, Irenko, mezi kolena a držet“. Zrudla asi až na paty a vlastně neví, jestli poděkovala a rozloučila se. Dveře za děvčaty zapadly, jako by probíhalo jaderné štěpení. Na další hodině fyziky na téma ples a věci související nepadlo ani slovo, za půl roku všichni úspěšně odmaturovali a zmizeli z mého světa.
O řadu let později vracím v nákupním centru vozík na stanoviště a čekám, až vysoká štíhlá mladá dáma s kaštanovými vlasy pod kloboukem přede mnou zaparkuje ten svůj a uvolní mi místo. Otočí se a zůstane stát. „Dobrý den, pane profesore.“ Z Irenky je dospělá a vyspělá žena. Změnila se, ale oči má pořád stejné a ohýnky v nich svítí. „Irenko,“ vydechnu „Vás jsem neviděl…“. „Od maturity“, doplní mne. „Máte chvíli čas?“ zeptá se. „Samozřejmě, moc rád“ přikývnu. I kdybych měl schůzku s prezidentem nebo arcibiskupem, museli by počkat. Sedíme u kávy a povídáme – o dětech, spolužácích, vzpomínáme na její studentská léta. „A co vlastně děláte?“ ptám se. „Porodní asistentku. A vy za to můžete.“ „Já?“ divím se. „Ano, vy. A já jsem vám za to vděčná, že jste mne asi nechtěně k tomuto povolání nasměroval.“ „Myslíte tím vtipem s acylpirinem?“ „Ano. Hrozně jste mne naštval, protože jste si ze mne udělal legraci. Ale zároveň jsem se o antikoncepci a věci s ní související začala zajímat¨. Na medicínu jsem neměla, však víte, jak to bylo se mnou a přírodními vědami, ale na porodní asistentku mne vzali a mně se to hodně zalíbilo.“ Zasměje se a dodá „a díky tomu jsem poznala i svého muže, gynekologa. Je stejně starý jako vy a má podobný smysl pro humor.“ Díváme se zase jednou z očí do očí. „Takže vlastně nevinný vtípek ovlivnil celý váš život“přemítám. „Dá se to tak říci. A jsem vám za něj vděčná.“ Vstane. „Musím se rozloučit, čekají na mne“ netáhne ruku k pozdravu a když jí podám svoji, přistoupí blíž a políbí mne na ústa. „Celý gympl jsem do vás byla zamilovaná.“ Otočí se odchází. U eskalátorů se ještě ohlédne a zamává, oči jí září. „Bud´ šťastná, Irenko“ pomyslím si.