Sněžka, aneb v čem řídíte vy?

Občas jsem šílená, občas mám šílené nápady a někdy mě tato vlastnost štve a někdy baví. Mám takovou, podle některých úžasnou, podle mě děsně nepraktickou vlastnost a to tu, že když si něco umanu, tak to musím udělat. Kdybych se nadchla zúčastnit se třeba Masters of rock, tak musím mít vstupenku na první volný ročník, kdybych se nadchla pro gang bang, tak pojedu na první akci, kterou najdu a když jsem jednoho vánočního brouzdání po netu našla video z orkánu na Sněžce a viděla jsem tu nádheru, bylo jasné, že tuto zimu musíme na Sněžku.

A protože lanovka je v Peci pod Sněžkou, kde o víkendech bývají davy, vyrazili jsme s manželem o jednom pracovním dni a vize byla zvládnout to za den. Bydlím v tak geniální lokalitě, že žádná dálnice ani jiná rozumná silnice do Pece nevede, byla to tedy cesta dlouhá, vyjížděli jsme brzy a nakonec jsme úspěšně zaparkovali na parkovišti. Navlékla jsem se dle mého názoru jako pumpa, dle kamarádky lyžařky jsem byla řádně nepřipravená. Nelyžuji, nejezdím na showboardu, zimu jsem trávívala ve fitkách nebo v bazénech a saunách, ale ne na horách. Sníh mám ráda, ale z lyžáku mám trauma, tedy něco jako lyžařské kalhoty doma nemám. Jsem prostě městský člověk, který v létě na hory vyrazí, ale v zimě jen na pěší túry a to velmi zřídka. Oblékla jsem punčochy, na to termolegíny a rifle, nahoře termotričko, normální tričko, mikinu, bundu a nějaké doplňky jako sněhule, šálu a čepici. Se možná smějete, ale tu noc byl nahoře orkán a ještě vítr úplně neustal. Nicméně lanovka jela do půlky, alespoň něco, od ní je to jen pár kilometrů, pohoda, že jo?

Vypadalo to tam pohádkově, ty stromy, žádné stopy, paráda. Cesta bych rozdělila na třetiny, první byla v klidu, moc jsme se nebořili, pěšinka široce vyšlapaná a já zklamaná, že tam bude mraky lidí. Od nějaké informační značky děs, s každým druhým krokem jsem se propadala, můj taky. Po kolena to ještě šlo, několikrát jsem zapadla až po zadek. Navzájem jsme se vytahovali a propadávali, našlapovali opatrně jako lesní zvířátka a váhali, zda to nevzdáme. V protisměru šel zachumlaný pár, který nás uklidnil, že za chvíli to skončí, ale že máme blbé vybavení a asi se tam nevyškrábeme. Oni zababůlaní s nějakými snad sněžnicemi, na podrážkách takový ostré nože či co. Jeden pár nás s takovým vybavením i předběhnul, nějak se nebořili, potvory. Nicméně došli jsme k úpatí kopce a čekalo nás závěrečné stoupání. Řetěz byl střídavě ve výšce kotníků a ve výšce kolenou. Jako staříčci jsme se po souvislém ledu doslova škrábali, místy i po čtyřech, za pomocí řetězu škrábali nahoru. Jen dvakrát jsem hodila tlamu, můj ani jednou. A bylo to, byli jsme nahoře. Bylo to boží, jen fotit moc nešlo. Ruku jsem bez rukavice vydržela mít maximálně půl minuty a to jsem stála za barákem, nefoukalo přímo na mě. I lyžařské brýle, které mi jako jediné zbyly z lyžáku, se nakonec hodili, sníh byl tak ostrý, začalo foukat a nešlo zvednou hlavu. Světe div se, nahoře byla otevřená hospůdka. Dali jsme si tam čokoládu z automatu za kilčo, převlékla jsem si ponožky, vytřepala sníh z boty a vyšli jsme ven připraveni klesat.

Dolů to šlo docela dobře, byť chvílemi po prdeli. Nejlepší byla skupinka v protisměru, kdy ani jeden z nás neměl koule se pustit řetězu, jsme na jednom kusu ledu a pokud se začnete klouzat mimo řetěz, je to asi konec. Tak jsme se tam navzájem objímali a přidržovali. O pár držkopádů později jsme byli v opět brodivém a propadajícím se sněhu. Bohužel toto je úsek poměrně rovný, takže žádné kutálení z kopce nepřichází v úvahu, hezky po svých. Promrzlé ruce v hospůdce si asi příliš nerozuměli s staničkami a tak mi bota třikrát zůstala metr pod sněhem, zatímco já se válela nahoře. A to víte, že se v takových podmínkách mizerně obouvá. Došli jsme až ke stanici lanovky. Oba jsme byli z nerozpoznání od sněhuláků a to bez nadsázky. Já pořádně neohnula nohu v koleni, celé rifle zmrzly a vytvořily jakousi rouru, která mě nepustila k ničemu. Čepice bílá, šála nešla přes prvotní zvlhnutí a následné zmrznutí rozvázat. Nejlíp dopadla bunda, ta byla jen bílá.

Dostali jsme se až k autu na parkovišti a protože bylo fůra hodin, rozhodli jsme se jet domů. Nastartovali jsme a chtěli auto vytopit, to na to ale mělo dlouhé desítky minut názor jiný. Asi jsme vážně nebyli moc připravení, náhradní oblečení jsme neměli. Manžel šel dobrovolně dozadu, sedadlo spolujezdce jsme doslova ověsili naprosto mokrým oblečením. Jsem ráda, že ve sněhulích řídím nerada a měla jsem v autě tenisky. Topení jsme ohulili na maximum a na vedlejším sedadle byli nejen mé kalhoty, ponožky a termo oblečení, ale i manželovo. Byla opravdu výzva to naštelovat tak, aby na všechno foukalo. A bylo opravdu divné řídit jen v tričku s kalhotkami a teniskami, byť si vzpomínám, že jsem jednou řídila bosky, to ale šlo příšerně blbě… Ale alespoň jsem nepřimrzala první kilometry k sedadlu.

Další komedie, ale to už je maličkost, proběhla na benzínce, kde jsem odmítla vystoupit a tankovat šel manžel a já se jako gymnastka přesunula mezi sedadly na sedadla zadní, kde jsem v už vyhřátém autě usnula. A asi dost tvrdě, prý jsem prospala i policejní kontrolu, o které skutečně nevím a pan policista si mě prý důkladně prohlížel, snad jestli dýchám. Jestli mě spíš nepovažoval za… řekněme… dívku lehčích mravů. Taky jezdíte polonazí v autě? Já do letošního roku jen v plavkách…