Emoce a pudy

Mám na Vás otázku, milí čtenáři zdejšího blogu. Jak to máte s emocemi a pudy? Dokážete si užít sex i bez emocí, to jest, když nemáte vůbec chuť na druhého člověka, když Vás nepřitahuje, ničím, nemusíte v sobě mít zrovna odpor k někomu, koho si pustíte k tělu, ale prostě nemáte emoce. Nemáte radost ze setkání s tím člověkem, berete ho jaksi neutrálně, prostě jako že je, že existuje, ale neřešíte ho. Netěšíte se na obejmutí, na polibky, na hlazení, dotek kůží, vůni a chuť, na zabarvení hlasu. To všechno neřešíte. Prostě si chcete jen prachsprostě zamrdat. Jde to, jen tak, nebo jen se zapřením a na sílu? Je to tak, že touha je silnější, respektive ne touha, ale libido, a nezáleží na tom, s kým ji ukojíte? Jste zvířata, nebo jste lidi?

Mám pocit, že mi nefungují emoce, protože mne už žádná žena dlouhou dobu neudělala nic hezkého, tím nemyslím, že mi nepodržela, v posledních cca deseti letech sex neřeším, ale prostě ke mně nebyla hodná jen tak bez důvodu. To by ale nemělo být překážkou pudu, tedy toho, že mám chuť na ženskou. Ale já tu chuť taky nemám, a přemýšlím, jestli je to proto, že se mi zasekly city, nebo proto, že mám problém s libidem. Na porno se podívám, na chvíli se vzruším, ale už to není, co to bývalo, už mne to nebaví, a ani výstřiky nejsou, co bývaly. Protože beru antipsychotika a dočetl jsem se, že schizofrenici mají obecně problém s nižším libidem už kvůli nemoci, a léky to ještě umocňují, tak nevím, jestli jsem v pořádku, a nebo nejsem. Jestli mám vůbec co nabídnout ženě, co se týče sexu. A jestli nemám co nabídnout, je to smutný fakt, se kterým se snažím smířit, ale moc to nejde. Kdyby to bylo jen na libidu, tak kdybych si nějakou ženu našel, možná by to šlo řešit nějakými podpůrnými prášky, to by mi musel asi poradit zdatný sexuolog. Ale když nemám obecně vůbec teď chutě, napraví to kladné emoce? Pro mne to je docela zásadní otázka. Přál bych si být v pohodě. Což jsem, nemoc neřeším, to ať řeší doktoři, když mne vidí jako nemocného, já už jsem se přestal se vším stresovat, a mám se dobře. Nebo víc než dobře. Příjmy mám dvojnásobné, než když jsem pracoval, mám spoustu volného času na záliby, rád se projdu v přírodě a zamedituji si. V tom problém není, myslím si, že psychiku mám zase víc než dobrou, že jsem na ní hodně zapracoval. Ale emoce váznou, když není koho milovat, na koho se těšit, koho si představovat a koho chtít potěšit. Zároveň je tam strach vůbec do něčeho nového jít, když je tu téměř stoprocentní šance selhání. Pudy vs. emoce, to je gordický uzel, který se bojím přeseknout, radši bych nějakou jemnější metodu.

Zažili jste u sebe něco podobného?