Železná Baruš

18.3.2023 03:59 Bullshits

Zase se na tebe směju, jak na každého, že snad i uvěříš v mou starou duši. Ta která tě každé ráno pohladí, jako jediná dosud žijící. Sám jsi pochopil, že musíš si mě vzít a nebát se mého výrazu. Linie chloupků obočí, ladící s asertivní jiskrou v očích a nosem vždy rovně nad zemí, podepřená nejvíc sexy navrženou prdelkou k zalknutí.
Jen se musíš sám dotknout, abys už konečně podepsal cokoliv s kýmkoliv a nezabejval se detaily. Ano, chápeš správně, můžeš vzít klidně další holky i kluky, když se mě nezaleknou a nepadnou strachy na kolena. Jinak můžeme vtáhnout do děje i takové pacienty, kteří se už dnes motají okolo nás. I když budeš mou brzdou, kterou tak postrádám, přesto naše soužití nejspíš každý nepochopí. Ale neboj, křivé nařčení z výstřednosti pochopím za tebe i za ně. Klidně mě i ponech za rohem, ať nás nevidí, nezlobím se, nemusím být neustále středem pozornosti. Jen ti chci ulehčit život od zbytečných komplikací a vysvětlování... „Proč zrovna já?“

Neříkej dalším ty detaily, ponech je v nejistotě, než se sami neudrží být v mé bezprostřední blízkosti. Počkám si až se nakloní a ucítí ten nezaměnitelný pach. Nechám se hladit po pravé kůži i projet, ale jen my dva víme, že má duše povrchností sprosté děvky jen přitahuje.

Nemusíš se obávat že bych odešla, nebo léty sešla, jako kterákoliv jiná. Jsem holka jen top kvalita a na ničem se nešetřilo. Taková se předtím ani potom už neopakovala. Jen u mě se tak nápaditě snoubí relativně jednoduchá mechanika, ovládaná elektronikou ještě z nejkvalitnějších materiálů. To abych ti mohla po celá desetiletí, bez selhání ulehčovat život. Pro někoho je i má existence dnes spiknutím, chtěli by mě uklidit, dát do muzea, nebo rovnou sešrotovat. Jen aby se zapomnělo, jak dokonale a s minimálními nároky ulehčuji život.

A proto máme dnes jeden druhého, uteklo hodně let od našeho prvního setkání. Ale není to na tobě dosud vidět a snad jsi i takový díky mé vůli. Nikdy nezapomenu tvůj podivně vyděšený pohled, když okolo tebe ulehli tví nejbližší. Když já po letech stála nad jejich zchátralými těly, stále beze změny. Bylo tam trochu výčitek, skrytý úžas, ale naštěstí i naděje. Tou jsi mi na chodbě sevřel ruku a venku sis položil hlavu na mé rameno a dlouze mě objímal. Tenkrát mi prvně na jazyku ulpěly tvé živé slzy. Toho času už byl stejný mráz a brzká tma jak dnes. Svítila jsem ti na zledovatělou cestu, která pod námi tála a praskání ledu se odráželo od okolních pavilonů. Na balkonech vyrušilo v poklidu pokuřující pacienty a jeden k druhému tiše utrousil, že by chtěl jednou taky odejít s takovým doprovodem.

Doma za dveřmi ti šeptám do ucha, že už se nic hrozného nestane, že teď už jsme jen my dva a že krom tvé vůle, žádná zlovůle na světě tohle neohrozí. A že si teď napustím vanu s pěnou a budu v ní foukat do bublin tak dlouho, dokud k tobě nedolétnou a nepřistanou ti ve vlasech, na čele. Dokud ti nedosednou i na čumák. Ale kdybys v ložnici ležel nahý a slepý, a bez pomoci se vzepřel povadlému bdění na čerstvě rozprostřeném gumovém prostěradle. Pak spíš zulíbají ti ptáka, ty můj čumáku mechový. A sama se budu celou dobu těšit na chvíli, kdy se zachvěješ a ucítíš, že tohle už nejsou jen mé bubliny.