Sociální experiment

Před dávnými časy, kdy mi ještě nevrzala kolena a kouty se divoce neleskly na slunci, jsem se dobrovolně rozhodl účastnit jednoho neveřejného sociálního experimentu. Odehrával se kdesi v zapadlém koutě této planety, za účasti nejroztodivnějších postaviček z celého světa. Smyslem organizátorů bylo rozebrat vás do posledního šroubku a znovu přeskládat na nového člověka, který je schopný koexistovat ve fungující společnosti a pozitivně přispívat k jejímu rozvoji a přežití.

Upřímně, o úspěšných výsledcích u mé vcelu tvrdohlavé maličkosti mám pochyby a není ani cílem textu je řešit. Nicméně, po dobu několika dlouhých měsíců jsem měl možnost na vlastní oči sledovat, jak se dokážou měnit mužské charaktery (ženy k experimentu raději přizvány nebyly) vystavené déletrvajícím nepříznivým podmínkám v uzavřeném kolektivu. Víceméně jste byli oddáni na milost a nemilost organizátorům a jejich psychologickým hrám. Ty spočívaly v soustavném psychickém nátlaku, ždímání fyzických sil, nepřetržitém vytváření stresových situací, a nemilosrdném trestání za každé sebemenší porušení pravidel nebo nesplnění úkolu. Stres vytvářel stres.

Ještě na úplném začátku celého experimentu, kdy se teprve podespisovaly papíry, mi jeden hodně sebejistý Slovák šeptal: "Už se těším. Co mi můžou udělat? Zabijou mě? Mám je v p.či, všechno zvládnu". Odpadl už po dvou týdnech. Tahle příhoda předznamenala celý následující vývoj experimentu a ukázala proměnlivost našich charakterů. Celý život potkáváme lidi, kteří se nějak chovají. Introverti, extroverti, tiší, sebevědomí, vážní, rozesmátí. Vystavte je stresu, námaze, deprivaci čehokoliv příjemného. Z vysmátých, přátelských, sebevědomých lidí se začnou stávat rychle uvadající trosky nebo silně agresivní a bezohlední psychopaté. Jen výjimečné procento lidí si zachová chladný rozum.

Najednou se ocitáte v prostředí, ve kterém si budujete silné spojenectví a přátelství za půlku obyčejné kostky cukru. V prostředí, ve kterém stojíte s dalšími dosud civilizovanými lidmi kolem popelnice a s chutí natajno baštíte vyhozené zbytky jídla; všem vám to přijde jako neuvěřitelně absurdní situace, přesto nechcete chcípnout hlady. Jste v prostředí, kde pomalu otupujete; velkou potřebu vykonáváte půl metru od sebe a konverzujete u toho o společenských tématech. V prostředí, kde se inteligentní vysokoškolák vedle vás psychicky rozsype jak rozbitá výloha a propukne v hysterický pláč poté, co musí donekonečna vykonávat pro něj absolutně nelogickou a nesmyslnou činnost, na čas a pod trestem. V prostředí, kde agresivní zvířecí pudy musí být krocené ještě agresivnější hrubou silou. V prostředí, kde zažijete situaci jak v nějakém hollywoodském filmu - desítky vyčerpaných a rozbitých chlapů ze všech koutů světa začnou po týdnech strádání v jeden okamžik zcela spontánně a s obrovskou hrdostí zpívat hlasitý chorál, jako výraz jejich nezlomnosti vůči svým stále rafinovanějším trýznitelům. Fenomenální zážitek na zbytek života. Nikým nesepsaný, nerežírovaný. Kolektivní duch jednoty. A víceméně produkt toho, o co se organizátoři celou dobu snažili.

A proč to celé píšu? Vlastně jenom tak. Napadlo mě to při čtení některých zdejších blogů a diskuzí za posledních pár týdnů. Při sledování toho, jak každý z nás dokáže různě vnímat a určovat hodnotu věcí a závažnost "problémů", kterým denodenně čelíme. Na základě našich vlastních individuálních zkušeností a prožitků. Venkoncem, my všichni žijeme svůj vlastní sociální experiment, který obecně zoveme život...