Léto budiž pochváleno

Nedělní dopoledne, vyvaluji se s čerstvou kávou na terase a nechávám sluneční paprsky, aby prohřívaly mé tělo. Přímo cítím, jak každá buňka mého těla po tomhle toužila a ukládá si sluneční teplo, stejně jako vodu.
Všichni dvojnožci ještě spí.
A já cítím, jak dosahuji téměř zenového klidu.
Nerozčiluje mě ani soused se sekačkou, který má špatně spaní, ale z ohleduplnosti k nám ostatním si ty 3 hodiny potom, co se probudí, najde jinou práci a sekačku vytáhne, až když je podle něj půlka dne pryč, tedy kolem osmé.
Nerozčiluje mě, že jedna z koček ochutnala čokoladový dort, který jsem včera upekla a donesla si ho k snídani v těch několika vteřinách, než jsem si k němu donesla kafe.
Užívám si pohled na kapku vody, která se třpytí na jednom lístku převislých jahod a hru duhy v ní.
Užívám si léta, na které jsem se půl roku těšila, stejně jako jedna z našich koček, která téměř okamžitě zabrala nejlepší místo u mě na klíně a na všechny ostatní členy smečky hledí shůry s přímo hmatatelným pocitem zadostiučinění, že ona byla tentokrát ta první.
Myslím na lidi, kteří tu byli a na ty, co ještě přijdou.
Do našeho „kousku ráje“ na zemi.
Na to, jak všechny moje kroky vedly sem, i když to někdy bylo sakra těžké.

Jsem klidnější než skalní pohoří.

„Mami!!!“
Trhnu sebou tak, že si málem rozbiju hlavu o slunečník.
A je „to“ pryč, takže zen se odkládá.

Krásný den všem.