Lucky Boy

Dvojplamen.

Chtěla bych napsat, že nevím, jak se to stalo, ale vím to bohužel úplně přesně.
Pustila jsem si Samotáře a vypila půl lahve vína a pak jsem to udělala. Poslala jsem mu fotku obrazovky z nejzásadnější scény filmu.
Dostala jsem zpátky odkaz na Lucky Boye, což byla snad ta nejhorší možná forma odpovědi, protože přemejšlet nad tím, jestli to byla čistě situační záležitost a nebo jestli si mám dělat starosti s obsahem textu se ukázalo bejt úplně novým rozměrem osobního pekla.

"Where are you today, are you still in me?"

Shit, tohle posílání muziky byl vždycky debilní způsob komunikace i když byl člověk ochotnej smířit se s nejasnostma ve výkladu, natož v mým aktuálním rozpoložení.
Vypila jsem pak zbytek toho vína, zalitovala, že nemám doma ani jednu jedinou maličkatou cigaretku, odeslala jsem čerstvě vyfocený kozy aktuálnímu inspirantovi, dvě hodiny jsem si pobrečela při smyčce Khoiby a šla spát.
Ráno jsem se neprobudila trapná, jen s pocitem vyhoření. Poslala jsem zpátky tu Pathetickou Khoibu, na oteklý oči jsem si dala pytlík mraženýho hrášku a na nohy ponožky z ovčí vlny, protože mi bude čtyřicet a nechtěla jsem u toho klepat kosu.

Dvojplamen se přesunul z kategorie 'vzpomínáme' na 'představujeme si, jaký by to bylo, kdyby to bylo', což reálně znamená, že od našeho posledního setkání uplynula tak dlouhá doba, že vlastně nechápu, proč jsem tak hysterická.

Některý zážitky mají explozivní sílu nejen v nějakým konkrétním období, ale už úplně navždycky. Bohužel zůstanou nějak divně zakonzervovaný právě v tom období a úměrně času, kterej uplynul, stávají se trapnějšíma a trapnějšíma, takže když je vytáhnete, udělá to jenom takový zaprášený zpuchřelý 'puf', který už do žádný konzervy znovu zpátky nenarvete.
Asi jako remaky filmů, který by nikdy remaky mít neměly.

Drahuše, kolik že ti to je let, že tohle nevíš?

Randím s klukem, kterej je stejně starej jako Samotáři a o kterým jsem si, když mu bylo devatenáct, říkala, že kdyby mu bylo čtyřicet, byl by tak akorát pro mě. Taky je to takovej Lucky Boy, ale dnešní doby a Samotáře si plete s Na samotě u lesa, čili máme tu mezigenerační propast a au.
Můžu vůbec randit s někým, kdo si nepamatuje dobu, která vyrobila kult jménem Samotáři? Co až přemeleme všechny základní obecný konverzační témata? Nezbude nic jinýho, než prcat tak dlouho, dokud se nevyčerpá i to?

A tohle přemejšlení se vám děcka stane, když přestanete chodit do práce, přesadíte všechny kytky, ušijete všechny sukně a ignorujete jedinýho člověka, kterej pamatuje doby, když váš domácí úbor byla plážová osuška a kterej jedinej vás tudíž může vidět v jakýmkoliv fyzickým i duševním stavu.
Píšu samozřejmě o Slovákovi, kterej už je zpátky a kterýmu dál statečně neodpovídám na zprávy, protože pocit křivdy se pomalu přelejvá do neschopnosti čelit tomu, že náš vztah už nikdy nebude takovej, jako dřív.

Teď si jdu, s dovolením, vyfotit kozy a spát.