Pugio

Pro tu,
co vždycky všude s tebou,
ať proudy potu v letním horku,
kdy slunce pere na motorku,
ať ruce, nohy, zebou.

A nechápeš, co všechno snese,
když zas a znova přitiskne se
na záda bolavý.
Jen sama nejlíp zhola ví,
že až sleze z tvýho stroje
a bude tam stát v kůži,
půjde s tebou. Bez postroje.
Když zorničky se zúží.

A ač se všechno kolem pere,
svět se zkrátka neposere.
Úsměvem zažene stín,
když tuší, že i vprostřed splínu
ti omamně, hned po benzínu,
nejvíc voní její klín.