Pořád klečela, rty vlhký, oči plný touhy, tělo se jí jemně chvělo po všem tom škádlení a odpírání. Můj tvrdý, napnutý úd jí visel přímo před obličejem a ona měla jazyk pořád u špičky, jako by si chtěla zapamatovat každej kousek mojí chuti. Ale ještě jsem s ní neskončil. Natáhl jsem ruku, nadzvedl jí bradu a podíval se jí do očí. „Postav se,“ řekl jsem jí tiše, ale pevně. Okamžitě poslechla,…

Byla furt ohnutá přes stůl, spoutaná, její prsty sotva dosáhly na připomínku mojí kontroly, co v ní zůstala. Každej její mělký dech, každej drobnej záškub stehen - všechno křičelo zoufalstvím, pomalým budováním frustrace, kterou jsem nehodlal uvolnit. Zatím ne. Opřel jsem se v křesle a sledoval ji, jak se snaží zůstat v klidu, její tělo skoro škemralo o víc. Prsty jsem lehce poklepával po stole…

Pořád klečela, pusa pootevřená, jazyk vlhký od mých prstů. Vydechla teplý dech, hrudník se jí zvedal a klesal, jak čekala – nejistě, očekávavě. Perfektní. Nechal jsem to ticho mezi námi natáhnout, ať si v něm posedí, ať cítí moji kontrolu. Věděl jsem, co chce, ale nedostane to – ještě ne. Opřel jsem se do židle a pomalu vydechl. „Vstaň.“ Poslechla okamžitě, zvedla se a opřela se o moje…

Uběhlo dvanáct dní od našeho posledního setkání. Dvanáct dní od chvíle, kdy jsem se jí naposledy dotkl, kdy jsem ji naposledy dráždil, kdy naposledy prosila. Věděl jsem, že každý z těch dní cítila. Počítala je. Toužila po mně. A teď byla tady. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři rány na dveře. Čekala. Nechal jsem ticho natahovat, nechal ji v nejistotě, ať se na chvíli ptá, jestli jí vůbec otevřu. Pět…

Seděla na posteli, prsty si nervózně pohrávala s lemem síťovaného overalu, čelo lehce svraštěné starostmi. Dneska v očích neměla ten obvyklý žár, něco ji tížilo. Strach. Sedl jsem si vedle ní a mlčky ji sledoval. Čekal jsem. Když pořád nic neříkala, chytil jsem ji za bradu a přinutil ji podívat se mi do očí. „Tak povídej.“ Polkla a rychle uhla pohledem. „Co když na to přijdou?“ hlesla. „Můj…