Na šibeničním vrchu - 2.díl - Soutěžní

Léta páně 1802

Stalo se to o mnoho let později. Josef zrovna pracoval před svojí skromnou chaloupkou, když tu spatřil rychtářovic synka vpadnout do vrat.
„Tatínek uctivě pozdravuje,“ říkal kluk stěží popadaje dech. „Prý máte přijít na faru za ctihodným pánem.“
Josef zarazil širočinu do veliké klády, kterou právě osekával. „Stalo se něco?“
Kluk jen pokrčil rameny. „Prý záležitost duchovní...tento.“ Kluk se hluboce zamyslel a vážně dodal: „Duchovní urgence, myslím.“
Josef si vzdychl a doufal, že se nestalo nic vážného. „Díky, Vincku. Vyrazím hned.“ Kluk kývnul a uháněl pryč. „A pozdravuj pana otce,“ volal Josef, zatímco klučina zmizel ve vrátkách.
Josef se opláchl ve vědru a oblékl se do nedělního šatstva. Prašnou cestou vykročil k faře.
Zvedal se vítr a na obzoru visely těžké mraky. Nad lesy v dálce již pršelo. Přidal do kroku.
Fara stála trochu stranou od ostatních chalup. Minul poslední stavení a zahnul podél kamenné zdi do mírného kopce a pokračoval dál polní cestou. Až na jednu děvečku, která na poslední chvíli zaháněla kravku, nepotkal živou duši. Kdo mohl, byl schovaný pod střechou. Vítr sílil a vzduch byl těžký a vlhký. Keře omamně voněly.
Fara nebyla daleko. Přidal do kroku. Když míjel rybník, kterému se bůhví proč říkalo Čertův, spatřil pod vrbou sedět ženu. Byla otočena zády k němu. Pohrávala si s pramínkem vlasů a zdálo se, že nikam nespěchá.
„Bude pršet,“ zvolal na ni Josef. Pokud jej slyšela, nedala to znát.
Tu si Josef všiml, že dívka má vlasy upnuté ve velkém drdolu. Sledoval, jak jej uvolnila rukou a rozpustila své dlouhé vlasy. Promnul si oči. Připomínala mu jeho Anku. Mívala stejné kaštanové vlasy. Jenže Anka, jeho milovaná žena, zemřela minulou zimu.
„Možná se žene i bouřka,“ řekl starostlivě a sešel z cesty. V tu chvíli se žena otočila a Josef strnul. Zastavil se několik metrů od ní, silný vítr si pohrával s jeho košilí a zvedl ze země její dlouhé vlasy. Ze staré vrby strhal lístky, které se prohnaly kolem jako předzvěst budoucího deště. Nevěřil vlastním očím. Byla to ona. Jeho mrtvá žena.
„Co je to za čáry?!“ Vykřikl a rychle se pokřižoval. Po chvíli jeho obličej zjihl a oči mu zvlhly. Padl vedle ní na kolena a tiše zašeptal: „Anko, moje Anko!“
Pohladila jej po tváři a prohrábla vlasy. Přitiskla jej k sobě a dlouze políbila. Mnohem vášnivěji, než čekal. Josef jí polibek opětoval. Uchopila jej za ruku a přitiskla ji na svou hruď. Přes všechnu radost a čistotu citu, mu neunikla hebkost ňader ukrytých za tenkou látkou její blůzky. Usmála se. Nasměrovala jeho dlaň tak, aby sevřel její velké prso do hladové dlaně. Josef zalapal po dechu, nebylo to Ance podobné a nehodilo se kazit tuto chvíli nízkými city. Přesto si nedokázal odepřít onen dotyk a stále ochotněji tiskl její ňadro. Ucítil silný tlak v rozkroku. Jak moc mu Anka chyběla i jako žena! Věnovala mu další vášnivý polibek.
Nemohl to dál vydržet a povalil ji do trávy. Svět pro něho v tu chvíli zpomalil a smrskl se na jednu vrbu a dvě těla.
Uchopil šňůrku její šněrovačky a několikerým trhnutím ji vytáhl ven. Blůzka se rozjela a do odhaleného výstřihu si našla cestu její mohutná prsa, následována jeho nedočkavou rukou. Jejich ústa se od sebe nedokázala odlepit. Dopřávali si vášnivé polibky, dlouhé a plné citu.
Josef si spěšně rozepl kalhoty a nasměroval svůj úd mezi její nohy. Jemně jej uchopila a pomohla mu. Pomalu do ní klouzal. Užíval si každou chvíli. Jen na konci pevně přirazil a potěšilo jej její vzrušené vzdychnutí.
Tu přišel nečekaně silný poryv a první kapky, velké a těžké, dopadly na jejich těla. Pak další a další, až během chvíle se spustil prudký liják. Jejich oblečení nasáklo vodou a přilepilo se jim na kůži. Vítr silně vál a vrba, zuřivě šumící nad jejich hlavami, je zasypávala drobnými lístky.
Josef to všechno sotva postřehl. Vnímal jen Anku, kterou zahrnoval polibky a hladil ji po tváři. Pohyboval se pomalu a něžně. Do ucha jí šeptal slova, která vypouštělo jeho rozjitřené srdce a po tváři mu stékaly slzy. Jeho dlaně klouzaly po jejím těle stejně lehýnce jako padající vrbové lístky, jakoby měl strach, že je Anka pouhým snem, který se dotykem rozplyne. Na konci milování skončili zaklesnuti v hlubokém orgasmu a společný výkřik slasti uťalo dunivé zaburácení hromu.
Když odeznělo, stalo se něco nečekaného. Josef se zrovna díval do hlubokých očí jeho milované, když v tom jakoby přes její tělo přelétl stín. Když se světlo vrátilo, její oči byly jiné. Celá tvář byla jiná. Změnila se.
„Užil sis to, Josefe?!“
Šklebila se na něho čarodějnice z Šibeničního vrchu. Krásná a děsivá. Josef vykřikl hrůzou. Vytáhl z ní svůj ochablý úd, padl vzad a škrábal se pryč
„Můžeš ji mít zpět!“ Zvolala pobaveně. „Skutečnou. Má to háček.“
Olízla si smyslné rty.
„Potřebuji abys opět pomohl mé sestře!“