Evakuace - soutěžní

14. 6. 2021 sexuh

Jako každý sobotní večer i onoho dne jsem trávila svůj čas v saunovém centru. Jde o čas, kdy se kapacita celého světa milovníků střídání tepla a zimy sice naplňuje, ale není moc jiných možností, v pracovní dny bývám až do večera v práci a v neděli to vyjde na stejno. Těsně před naplněním limitu návštěvníků jsem vstoupila a jen se nenápadně smála všem těm, co čekali venku.
Snad karma mě dohnala. Sedím v sauně se stoprocentní vlhkostí a spolu s dalšími návštěvníky se tísním v malé místnosti. Prostěradlo je venku u dveří, všichni jsme, jak je zvykem, nazí, přes páru na sebe ale nevidíme. Ticho narušuje jen sykot u trysky, kterou přitéká další a další vodní pára. To uklidňující ticho naruší nějaký výstražný zvuk. Zní to jako siréna. Ve vzduchu je cítit nervozita. Saunou se rozezvučí hlášení, že je celý prostor evakuován. Několik dalších desítek vteřin nervózně sedím a věřím, že jde o planý poplach a že se siréna brzy vypne. První návštěvníci opouští saunu. Otevřenými dveřmi rozpoznávám personál ve žlutých tričkách, jak něco organizují. Saunu opouští další a další lidé, až se nakonec zvedneme všichni a za sebou jako husičky vycházíme. Naléhavé žádosti slečny z recepce mě utvrdí v tom, že to s evakuací myslí vážně. Jako poslední vyjdu ze sauny a zastavím se u háčků s ručníky. Můj tam není. Tedy už tam není žádný. Všichni skupinově omotaní ve svých prostěradlech jsou jako jeden dav k nouzovému východu, ke dveřím, které jsem ještě otevřené neviděla. Zaměstnanci dělají rojnici, aby jim nikdo neunikl. Ruku tlačící mě k davu ucítím mezi lopatkami. „Promiňte, já ale…“ chci vysvětlit svou potíž, slečna mě však uklidňuje: „Nebojte slečno, musíme se evakuovat, nic se neděje.“ Než cokoliv dalšího zkusím, jsem na docela studeném trávníku na okraji chladného parku před saunovým světem. Je začátek května, venkovní teplota bohužel nedosahuje hodnot k venkovnímu pobytu v plavkách. A to ani plavky nemám. Pracovníky blokují všechny vchody, odhalená prsa a pindíky ve svém okolí mizí pod bílou látkou, jen já se nemám do čeho zabalit. Jsem tam jediná zcela nahá. Všichni se třepou zimou, ale co mám říkat já? I mě je zima. Jednou rukou si tlačím na prsa, druhou, vlastně ani nevím proč, choulím v rozkroku. Stejně mě všichni, kdo chtěli, už nahou viděli. Okolo nás po chodníku chodí lidé, mnozí v zimních bundách a koukají na nás jako na nějaký cirkus. Mám pocit, že všichni koukají jen na mě.
Přijíždí auta se zapnutými majáčky. První je tam policie, která zablokuje místo personálu všechny vchody, přičemž zaměstnanci se vrátí do budovy. V momentě přijíždí několik jednotek hasičů. Páni, to vypadá, že se vážně něco děje. Hoši rozmotají hadice, vytáhnou ty své naleštěné stříkačky a vběhnou do prostoru šaten. Prosebně koukám na policistu hlídajícího nejbližší vchod. Tak nějak jsem věřila v zázrak, že vytáhne odněkud takovou tu igelitovou fólii pro novorozené děti nebo prochladnuté lidi a zabalí mě do ní. Poprvé v životě jsem chtěla od policie pomoct a ochránit, místo toho mě snad měl zachránit jeho úsměv, nebo to byl smích? Přišel ke mně neznámý muž, hrdina s nabídkou, že mě zakryje, jestli chci. Jasně že ano, na tebe už delší dobu čekám, říkám si. Snad adrenalin nebo nízká teplota, případně kombinace obojího mě neumožňovala moc přemýšlet a tak mi při přijímání pomocné ruky, ehm, ruky, vůbec nebylo divné, že muž má jen a pouze prostěradlo. Takový gentleman, že by zůstal nahý místo mě však nebyl. Prostěradlo rozevřel jako exhibicionista by otevřel kabát a ať jdu k němu. Možná se budete divit, ale šla jsem. Nepřitulili jsme se, ale zakryl mi všechny intimní partie a vlastně mě i trochu zahřál. Nabyla jsem pocit bezpečí. Takový falešný. Ono když se dvaadvacetiletá nahá holka octne jen asi pět centimetrů od nahého padesátníka, nutně se něco musí stát. Fyziku jsem docela zvládala, biologie se mi docela líbila, přesto nechápu, ale stalo se, že i v takové zimě se chlapovi dokáže přesunout krev z hlavy do ptáka. Zázrak. Z počátku to bylo takové nenápadné, nepatrné, řekla bych až nevinné. Jen jemňounce se jeho žalud dotknul mého vnitřního okraje stehna. A jemného brnknutí byl permanentní dotek. A stoupal. Vlastně docela pomalu, mě to v tu chvíli přišlo jako docela rychle. Šel po stehně nahoru až do drobného nárazu k mým pyskům. Zadívali jsme se do očí, já s výrazem vystrašeným, on s takovým tím hloupým chlapáckým úsměvem. Jemňounce se ode mě odtáhnul. Napružený úd mi přejel po celé vstupní štěrbince do mě a zůstal jemně zapíchnutý v mém čerstvě oholeném podbříšku. V této prapodivné poloze jsme nějakou dobu zůstali. Opatrně nepatrně klesl v kolenou, až jeho špička jako by ťukala na mé vrátka. „Dále“ nezaznělo, „Kdo je tam?“ bylo zbytečné se ptát a jako podomní prodejce energií bez pozvání šel dál přes předsíň a chodbu až do obývacího pokoje. Hasičský zásah stále pokračoval, jen zatím nikdo nestříkal. Nezvaný host vyšel opět do předsíně, aby do mě znovu zajel. Jen jsem se hluboce nadechla, ani jsem nešpitla. Na dosah ruky bylo kolo mě dalších pět, možná i šest lidí. V tak těsném obětí cizích jsem to ještě neprovozovala. Bylo to vzrušující i šílené. Nevím, jako co jsme působili na okolí. Jako partneři jsme byli staří, i když v dnešní době, co si budeme povídat. Jako otec a dcera by to šlo, jen v dosti zvláštní poloze. Na druhou stranu, už jsem na vlastní oči viděla, že se pták táty dotknul dcerčiny mušličky. Jinak ve vší počestnosti, prostě dělali na nudapláži kraviny ve vodě. Zpět ale k mému problému. Onen neznámý můj potencionální otec, milenek, dědeček a kdo ví co ještě čím dál více nápadně se přibližovat ke mně, aby se zase vzdálil. Nechápu, že to ostatním nedošlo. Nebo došlo? Zakusovala jsem se do svých rtů a bála se, že je ukousnu. Dýchala jsem čím dál více zhluboka. Strejda našel své tempo a to udržoval. Nejsem taková a vcelku se divím, že jsem nějak nezasáhla. Vlastně se mi to líbilo. V sauně jsem měla hříšné myšlenky mnohokrát, zvlášť když kolem mě zcela nenápadně prošel hezký kluk s ptákem ve vodorovné poloze s podlahou, to je ale normální. Chytila jsem se ho za rameno, aby se mi kolena nepodlomila. Začalo být nějak horko, nějak vlhko, začalo to být slyšet. Měla jsem ji plnou šťáviček a vrchol se nezadržitelně blížil. Nechtěla jsem. Nebo jako chtěla, ale ne tam. Rozhlížela jsem se kolem sebe, kdo se kouká. Všichni na mě hleděli, musela jsem se tvářit zoufale. Zavřela jsem oči a odtáhla se, aby ze mě vyjel. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo. Za levé rameno mě chytila ruka a odtáhla od neznámého muže. „Slečno?“ řekla hlava patřící té ruce a všichni se na nás otočili. Udělala jsem krok dozadu. Prostěradlo obepínající nás oba povolilo a spadlo. Otočila jsem se doleva, kde stála slečna z recepce a v ruce držela nové čisté prostěradlo, které mi nabízela. Odtrhla nás těsně před absolutním vrcholem. To jsem ještě netušila, že jsme na vrcholu byli současně. Můj snad nejsilnější squirt ze mě vystříkl prvním intenzivním výstřikem přímo na kraťase a nohy nebohé dívky. Bohužel pro ni v ten samý moment vystříkl i můj partner a protože stál natočený přímo k recepční, druhou nohu jí ohodil od spodního lemu jejího tílka přes šortky a holé nohy až k botám. Všichni stáli jako opaření, jen nám dvěma ještě doznívaly trhavé orgasmické pohyby. A to je přesně ta chvíle, kdy by jste se nejraději propadli do země.
„Já se vám velmi omlouvám, mě to opravdu strašně mrzí,“ koktala jsem. „To jsem nechtěl, to je trapas. Omlouvám se,“ mluvil mi do toho ten vlastně zcela neznámý muž. Cítila jsem, jak rudnu. I když člověk kouká do země, prostě se musí podívat. Byly dva případy. Jeden byl zcela v šoku, naprosté zděšení a druzí se usmívali, otáčeli zády a kryli si obličeje. Během okamžiku, vlastně během strašně dlouhé doby, co jsme oba čekali na nějakou reakci postříkané slečny, začali se první lidé sunout smíchy k zemi. Ale doslova, normálně si klekali a smáli se z počátku tiše, pak čím dál hlasitěji. Smím nakažlivým smíchem začali kazit i ostatní lidi. Všichni příslušníci policie i celý hasičský sbor přestali kmitat a koukali na nás. Ti chudáci, co o to přišli, se to hned dozvěděli. Vzduchem bylo slyšet neustálé opakování té hrozné příhody. „Já nevím, ale ta holka s tím chlapem tu holčinu postříkali,“ zaslechla jsem jedno z vyprávění. Dospěli jsme do okamžiku, kdy se kromě nás tří smáli všichni. Vzala jsem si osušku a začala se do ní halit. Tragicky jsem se podívala na nebohou pracovnici, která si prohlížela své oblečení a když zvedla hlavu, zřejmě pod nátlakem davu se usmívala. Zadívala se mi do očí a vykřikla: „Ty vole.“ Onou v podstatě chlapskou hláškou i mě vykouzlila opatrný úsměv. Strejda kroutil hlavou a i on se už smál. Vlna smíchu zachvátila celou ulici včetně dalších přicházejících kolemjdoucích. Stále jsem se nehorázně styděla, ale co chcete dělat? Postříkaná holčina vběhla zpět do saunového světa. Během chvíle nás vpustili zpět. Znali mě tam všichni. Stud opět zaúřadoval, rychle jsem se vysprchovala, oblékla a utekla.
Do sauny chodím stále, ale už ne do té. Jsme maloměsto, takže se začala šířit tato příhoda jako mor a nejeden člověk ke mně přišel s otázkou, že já tam v tu dobu bývám, jestli jsem to viděla. Tajila jsem to do chvíle, že jsem byla v baru s nejlepší kamarádkou, ta postříkaná slečna tam byla taky a vyprávěla to jako nejšílenější zážitek a samozřejmě ukázala na mě. Můžu si za to sama, mám umět říct „ne“. Prostěradlo už nosím vždy s sebou, co kdyby náhodou.

Nahlásit komentář