Den, kdy jsem se stal navždy otrokem

20. 6. 2021 subLancelot

Už svítá.... Pohled na červenající se oblohu ve mě vyvolává neskutečnou radost. Mám za sebou totiž předlouhou noc, plnou probírání myšlenek a dojmů z předchozího večera na straně jedné a zdlouhavého čekání na spánek na straně druhé. Včera se mi totiž splnil dávný sen: po několika měsících dopisování jsem se konečně mohl setkat se svou opěvovanou Paní, která se uvolila vyhradit mi celý víkend. Úvodní večer proběhl ve znamení vzájemného poznávání, a jak přiznávám, především odbouráváním mé nervozity a ostychu. Přece jen, vše bylo nové a především tak reálné. Byť jsem se cítil neskutečně šťastný, každý pohled na Ni mi způsoboval sucho v krku, třes kolen, střídavě mě zaplavovaly pocity chladu a horka, stěží jsem hledal slova... Pokud se naše oči v těch chvílích jen letmo setkaly, zdálo se mi, že v těch Jejích čtu dílem pobavení, dílem pochopení, dílem – spokojenost... To jen umocňovalo moji nejistotu a emoční zmatek. Na konci toho večera, který tak rychle uplynul v nakonec otevřené debatě, ale byly velmi příjemné chvíle a z mé strany umocněná láska k Té, již jsem už dlouho platonicky miloval. Dokonce se mi poštěstilo dosáhnout mety, v níž bych ani nedoufal – směl jsem strávit noc u své Paní jako Její oblíbený pejsek – co na tom, že na tvrdé zemi, nahý a bez přikrývky. Chlad nebyl ostatně to hlavní, s čím sváděly mé snahy o dosažení spánku ten hlavní souboj – klidu mi nedopřávala má rozbouřená mysl, zmítaná tolika emocemi. Ještě teď přemýšlím nad štěstím, které mě potkalo, že po tolika letech osamění mě Osud vrhl do prachu cesty zrovna před TUTO Ženu. Teď tu ležím, v Její ložnici, a naslouchám nádherné symfonii Jejího poklidného oddechování – až se sám dýchat bojím, abych Ji neprobudil. Před usnutím jsem navíc dostal úkol vymyslet pro Ni náplň druhého dne. Tak, abych Ji co nejlépe zabavil a potěšil. Abych prokázal plně své kvality. Na závěr dne pak Ona vše zhodnotí a rozhodne se, je-li náš vztah perspektivní i nadále. Příslib nebo pohrůžka? Vše je jen v mých rukách... Už proto se nemůžu dočkat rána, ta nejistota, obavy, očekávání jsou k nevydržení. Neopouštějí mě ani ve chvílích, kdy mě spánek a únava na nedlouho přemáhají.
Konečně je tu tedy ráno. Ač jsem mnoho nenaspal, cítím se fit, nadopován očekáváním věcí příštích a snahou ukázat Paní, že si Ji skutečně zasloužím. Plížím se potichoučku z ložnice tak, abych svou spící Bohyni neprobudil. Moje cesta vede nejprve do koupelny – ponořit hlavu do studené vody a zmátořit se po tvrdé noci. Pak honem obléct a v tichosti, leč šupem pro čerstvé pečivo na snídani. Daří se a s ještě teplými rohlíčky peláším zpět a vrhám se do přípravy snídaně. Rohlíčky, máslo, sýr, marmeláda, jogurt, na drobno nakrájená rajčata. A šálek čaje. Přesně tak, jak to má má Paní ráda. Optimální vstup do nového dne. Zariskuji a odvažuji se dát si ještě sprchu – snad to stačím, než Paní procitne. Mám štěstí. Sotva se osušený a s vytřenou koupelnou vracím do kuchyně, už slyším neklamné znamení, že má Paní je vzhůru – Její oblíbenou píseň, s níž začíná každé ráno. Naštěstí tác mám již uchystaný. Rychle ho beru a pospíchám do ložnice. Má Paní mě již očekává s významným pohledem na hodiny. Poklekám před Ní, natahuji ruce s tácem a přeji Jí se sklopenou hlavou dobré ráno. Paní mi rozverně odpovídá, přebírá tác se snídaní a zároveň mi nastavuje svou nožku. Okamžitě skláním hlavu a častuji ji polibkem na znamení pozdravu a úcty, jež k Ní chovám.
Madam snídá a já stále klečím u Jejího lože. Ani necítím hlad, tak jsem pohlcen jen Její krásou. Až Její rázné gesto mi můj hlad připomíná. Poté, co i já z milosti své Vládkyně posnídám, moje Paní vstává a kyne mi, abych se postavil též. Poslušně tak činím – Ona mi zatím ovazuje koule provázkem, jehož delší kus pak má očividně sloužit jako vodítko. Následný tah mi dostatečně důrazně říká, abych Paní následoval.
„Po kolenou! Jako pes!“ zpřesňuje Madam přísným hlasem. „Je vidět, že na tvůj výcvik bude ještě třeba obětovat dost času. Snaž se, abych získala dojem, že si to zasloužíš...“
Paní mě vede do koupelny. Zde mi poroučí pokleknout vedle vany, mezi zuby mi vkládá vodítko tak, abych sám sebe tahal za koule, poroučí mi předpažit ruce a pokládá mi na ně osušku. Nakonec bere do rukou připravený šátek a zavazuje mi oči. Slyším šustot svlékané noční košilky a pak už jen sprchu. Má Paní si svou koupel zjevně užívá, pro mě se však čekání záhy stává nesnesitelným. Začínají se ozývat má kolena, čemuž se snažím čelit přenášením váhy z jednoho na druhé, bolesti to však citelně neubírá, za to každý pohyb působí na mé podvázané koule. Po dalších chvílích se mi začínají třást ruce a celkově mi ta pozice je velmi nepříjemná. Zatínám však zuby a držím. Najednou mé již tak dost prokřehlé tělo zasahuje proud studené vody! Leknutím vykřikuji, následkem čehož pouštím z úst vodítko. Odpovědí je mi zvonivý pobavený smích mé Paní.
„To jen abys mi tu neusnul, ty můj drahoušku.“ baví se škodolibě na můj účet.
Sprcha ustává a já cítím, jak si Paní bere z mých už nepokrytě třesoucích se rukou osušku. Náhle mi sundává z očí šátek a ještě než stačím zaostřit, dostávám dvě silné facky, až se mi hrnou slzy do očí. „To je za ten upuštěný provázek.“ sděluje mi má už v župánku oblečená Paní.
„Teď koukej vytřít tu vodu tady kolem a neflákej se, čekám tě v obýváku, jsem moc zvědavá, jaký program si pro mě na dnešek připravil.“
Vrhám se tedy s hadrem v ruce k zemi a za chvíli se dlaždičky jen blyští, zatím za sebou slyším vzdalující se klapot pantofliček své Vládkyně.
Další zdržení představuje příprava ranní kávy, o níž vím, že si bez ní Paní neumí podařený den představit. A Její spokojenost je přece v mém vlastním zájmu. Hypnotizuju očima konvici, aby přidala na tempu. Konečně, voda je uvařena a mohu tedy zalít kávu. Ještě mléko a rychle za Paní. Ta již sedí pohodlně usazena na pohovce, v pohledném župánku a netrpělivě si plácá bičíkem do dlaně. Už při tom pohledu jen nasucho polknu... Snad to netrvalo tak dlouho. Rychle poklekám před Paní a se skloněnou hlavou a pokornou omluvou jí podávám šálek s kávou. Paní si jej bere, ochutnává a – krve by se ve mě nedořezal – vyjadřuje svou spokojenost.
„No, tak jaká je tvá představa o dnešním dni? Copak sis pro mě přes noc nachystal, pejsku?“ padá očekávaná otázka.
Zároveň natahuje ruku s bičíkem a zvedá mou bradu výš, až si hledíme z očí do očí. Cítím, jak se do mě Její podmanivé oči vpíjejí a prostupují mou duší. Chvějícím se hlasem předestírám před svou Bohyní své nápady ohledně dnešního dne. Nejprve rozechvěle žádám o dovolení masírovat Její spanilé nožky. Trochu se bojím, zda nezacházím na poprvé daleko, ale pamatuji si, jak si Paní včera večer několikrát stěžovala na to, jak musela běhat po městě a jak Ji proto bolí nohy.
„Ano, dovolím ti užít si s mýma nohama, pejsku, ale co za to? Nemysli si, že nevím, že to z tvé strany není úplně nevinná snaha, jak mě potěšit. Nesmíš zapomenout, že každá tvá slast bude v mé přítomnosti vykoupena i strastí. Souhlasíš s tím?“ pokládá Paní spíše řečnickou otázku.
Souhlasím, jak jinak. Myšlenka na Její přenádherné nohy mi zcela zatemňuje vědomí. Je mi nařízeno se narovnat a Paní mi důkladně podvazuje varlata i penis. Pak mi nařizuje čekat a odchází zpět do koupelny, aby se vrátila s důkladnou zásobou kolíčků na prádlo. Pohled na ně mě dost znejistí, ale není kam couvnout. Paní zjevně vycítila mé rozpoložení a užívá si ho. Sedá si těsně naproti mě a pobaveně na mě shlíží. Klade ruce na má ramena a pomalu, tak dráždivě pomalu sjíždí na mou hruď, kde si začíná jemně hrát s mými bradavkami. Lehce je mne a masíruje, netrvá dlouho a cítím, jak pod Jejími dotyky nabývají na objemu. Když je s jejich velikostí Paní spokojena, zanechává dráždění a přichytává na mé vzrušené bradavky kolíčky. Chvíli zkouší pevnost jejich uchycení, hraje si s nimi, tahá za ně, cvrnká do nich a baví se mým výrazem. Její veselý smích se nese pokojem a pomáhá mi odpoutat se od mých ne zcela příjemných pocitů.
Když se Paní nabaží mého týrání, pohodlně se uvelebuje na pohovce a dává mi povolení přikročit k masáži. Nejprve tedy zapaluji v pokoji vonné svíčky a pouštím potichu oblíbenou hudbu své Vládkyně pro navození té správné atmosféry. Pak již rozechvěle poklekám k nohám svých snů, nanáším na ně olej a roztřesenýma rukama je začínám masírovat. Pěkně jemně, polehoučku, důkladně a beze spěchu. Nejprve chodidla, pak prstíky a tak dále... Z mé hlavy odplouvají veškeré myšlenky, má mysl se upíná jen a pouze na pohyby mých rukou a především tu nádhernou hebkou pokožku. Kolíčky na bradavkách ani podvázané genitálie si už ani neuvědomuji. Slastné vrnění mé Paní je mi tou nejsladší hudbou a zároveň pobídkou k dalšímu úsilí. Paní je očividně spokojena. Najednou totiž zvedá jednu svou nožku a ta se neústupně, majetnicky dere do mých úst. Poslušně je otevírám a cumlám prstíky své okouzlující Královny jako to nejsladší cukroví. Pojednou dává Madam najevo, že je už s masáží spokojena a přikazuje mi, abych Jí obnovil lak na nohou. Nevěřím vlastním uším – takové štěstí, taková odměna. Z mého vlastního světa mě vytrhává lehký úder bičíku na bradavku – až kolíček odlétá! Okamžitě poslouchám pobídnutí a s omluvou utíkám do koupelny, abych přinesl kosmetickou taštičku se vším potřebným. Vracím se a nejistě poklekám k nohám své dech beroucí Venuše. Ona zatím klade své nohy do mého klína, mám tak Její prstíky krásně dostupné. Táže se mně, zda jsem to již někdy dělal – sklesle doznávám, že nikoli. Paní konstatuje, že na tom není nic těžkého a nepochybuje, že jsem šikovný a že to tedy zvládnu, ale aby mě motivovala, za každé přetáhnutí mě Ona poté jednou přetáhne přes zadnici, za každé kápnutí na koberec mi pak vyplatí ran pět. Většího důrazu nebylo třeba. Opatrně otevírám lahvičku s odlakovačem a nanáším jej na kousek vaty. Starý lak jde dolů překvapivě snadno. Brzy je hotovo. Má Paní volí barvu laku, mohu tedy začít nanášet. Volím raději menší kapky, rád bych do cíle došel s co nejmenším skóre. Leč ať se snažím jak chci, zkušený v tom nejsem a několikrát mi ruka ujede. Když jsem s tím sladkým martyriem u konce, mám na kontě nějakých třicet pět ran.
Madam si ještě sama upravuje, co já jsem pokazil, a zatímco čeká až lak zaschne, já uklízím a jdu chystat oběd. Toto je mou velikou slabinou a má Paní je dost pohoršena tím, že neumím vařit. Kysele mě instruuje, že v mrazáku je pizza, že tu snad zvládnu. A nemám zapomenout na extra sýr a rajčata. Vše prý najdu v kuchyni. Počítala totiž naštěstí s mou neschopností, dodává bolestivý šleh na závěr. Vydávám se tedy popasovat se se svou kuchařskou premiérou, přešťastný, že se Paní nerozhodla mě sledovat. Přes drobné zaškobrtání však vše zvládám, pizza se mi dokonce ani nepřipálila. Mohu servírovat. Paní se tváří zprvu nedůvěřivě, nakonec však předložený výsledek shledává uspokojivým. Chválí mě především za salát a volbu vína. Sám nejím, klečím u Jejích nohou a vychutnávám si pohled na Ni.
„A co můj pejsek? Nemá hlad?“ přichází mnou tak toužebně očekávaná slova.
Upírám na Paničku svůj prosebný pohled a přiznávám, že ano.
„Líbí se mi, že máš alespoň nějaké vychování a čekáš až sama dojím a povolím ti jíst.“ konstatuje spokojeně Madam a podává mi jeden kousek pizzy, ovšem zbavený většiny rajčat a sýra, a zbytek salátu.
Vděčně děkuji a pouštím se do jídla. Když dojím, což dlouho netrvá, sklízím se stolu, dolévám Paní víno a spěchám uklidit v kuchyni. Popravdě, se mi moc spěchat nechce, každý kus nádobí oddaluje trest, o němž soudím, že nyní přijde, ale je mi jasné, že každé zdržení pro mě může být nebezpečné. Nakonec, třicet pět ran není tolik, utěšuju se. Snad... Čas nelze zastavit, nádobí je umyto, usušeno a uklizeno. Šourám se tedy zpět za svou Paní, pln obav z bezprostřední budoucnosti. Má Paní mě očekává už oblečena. Velice Jí to sluší, až oči přecházejí. Co však upoutává mou pozornost silněji, jsou nejrůznější bicí nástroje, vyrovnané vedle sebe na pohovce. Už při tom pohledu úplně strnu. Byť jsem s trestem počítal, nikdy se na něj nelze zcela připravit.
„Ale ale, copak? Co je to za výraz?“ směje se Paní a kyne mi, abych zaujal místo o Jejích nohou. „Zahrajeme si takovou hru, co říkáš, pejsku? Já ti teď zavážu oči, budu brát do ruky jednotlivé hračky, které tu vidíš, a ty, až budeš chtít, řekneš stop. Tou, kterou budu mít zrovna v ruce, pak dostaneš výprask, který ti dlužím. To abys neřekl, že jsem na tebe zlá. Budeš mít výběr jen ve svých rukou. Souhlasíš?“
S danou logikou se sice plně neztotožňuju, ale námitky si nechávám logicky pro sebe. Má Paní mi tedy znovu zavazuje oči. Cítím se rezignovaný. Nepamatuju si, kde který nástroj ležel, nevím, od které strany kam bude Madam postupovat nebo zda třeba nebude volit nástroje na přeskáčku. Nevím ani čeho se bojím nejvíc. Měl jsem tu čest akorát s rákoskou a to ještě naposled v dětství. Není nad čím dumat, akorát oddaluji nevyhnutelné.
„STOP!“ dere se mi ztěžka z úst.
Slyším, jak Madam přichází, pomáhá mi vstát a kamsi mě vede. K pohovce. Pokládá mě na ni tak, abych ležel přes opěradlo se zadkem vzhůru.
„Napadá mě ještě jedno zpestření.“ povídá Paní. „Pokud na tři pokusy uhodneš, čím tě trestám, uberu ti příslušný počet ran. Uhodneš-li na poprvé, máš mínus tři rány, pokud na podruhé, mínus dvě rány, pokud až na potřetí, smaže se ti jen jedna rána. Jasné?“
Kývu, že rozumím. První rána přichází bez varování. Málem vykřiknu překvapením. Bolest je nečekaně ostrá, nástroj však nemůžu poznat. Rána byla přilnavá, nejedná se tedy o rákosku nebo něco takového.
„Máš nějaký tip?“ ptá se sladce Paní.
Skutečně nevím – střílím od boku... A vedle, jak se dalo čekat. Vzápětí přichází druhá rána. Ani jsem se nestačil připravit, natož zamyslet nad možnostmi. Paní mě vskutku nešetří. Z mé pozornosti ukrajuje štípající zadek, jen těžko soustředím myšlenky na něco jiného. Když ne bičík, tak co?
„Opasek.“ zkouším to.
Opět vedle. A je tu třetí rána. Mám v hlavě jak vymeteno. Nevím. Zkouším potřetí – a opět nic. Exekuce už tedy může pokračovat volně. Paní důmyslně střídá sílu a frekvenci úderů. Zjišťuji, jak sžíravé je čekání na další ránu. 32 – 33 – 34 – 35. Ufffff.... Je konec. Zadek mě štípe nemálo. Pořád mám zavázané oči, tak jen cítím, jak mi Paní pokládá nástroj na záda - sakra, co to je, dumám, skutečně to vypadá jako řemen... – a hladí mě po zbitém zadku. Byť se nejednalo o nesnesitelnou bolest, je to velmi příjemné a jsem Jí za to moc vděčný. Paní mi sundává šátek a já, nečekaje na vybídnutí, Jí děkuji důkladným zlíbáním Jejích nohou. Vedle mne padá i onen nástroj mého utrpení. Byl jsem tak blízko a přitom daleko! Řemínek od kabelky to byl, poznávám... Paní usedá na pohovku a chvíli mě tiše hladí. Jako na skutečného psíka. Jsou to nádherné chvíle, cítím se tak šťastný, tak v bezpečí jako nikdy, nechci, aby to skončilo. Upírám na Paní svůj pohled a dávám Jí všechny své city číst. Vidím, že rozumí a těší Ji to.
Je ale načase pokročit. Jeden z pevně domluvených bodů tohoto víkendu byla společná návštěva kina. Paní mě posílá rychle se obléci. Jsem zpět v cukuletu, na film se moc těším. Paní už stojí nachystána k odchodu, leč zdá se mi, že se potutelně usmívá. Chci si vzít bundu, ale Ona mě zastavuje. Nařizuje mi rozepnout si košili. Nechápavě tak činím. Paní sáhá do kabelky a cosi z ní vytahuje. Jakýsi řetízek. Se skřipci na konci.
„To je malá ozdobička ode mně.“ sděluje mi Paní. „Abychom si to kino víc užili.“
A opět starý známý pobavený úsměv s nímž mi tu věc nasazuje na bradavky. Poté si mohu košili zapnout a doobléci se. No nevím, kdo se bude tímto bavit víc – jestli já nebo Paní, běží mi hlavou. Do kina přicházíme s dostatečným předstihem. Zatímco Madam obchází okolní obchůdky a prohlíží si nabídku filmů, já vystojím frontu u pokladem a vyzvedávám rezervované lístky. Nesu je Paní a ptám se, zda-li má chuť na popcorn či colu. Posílá mě pro popcorn. Místa máme zvolena dobře, čekáme tedy jen na začátek projekce. Jsem zvědav jak to přečkám, už teď moje bradavky úpí. Zatím se ale držím. Světlo konečně zhasíná a film tedy může začít. Sedím ve dvojsedačce vedle nejkrásnější ženy, kterou kdy země nosila, a sleduji výtečný film. Jsem na vrcholu blaha. Ona se očividně baví též, sleduje plátno, uzobává z kelímku s popcornem, občas podává kousek i mě. Je roztomilé, jak mě krmí. Vypadáme jako čerstvě zamilovaný pár. Kdo by hádal, jak se věci skutečně mají... V tom moje myšlenky přerušuje má Paní. Naklání se ke mě a do ucha mi šeptá, že ji film maličko nudí. A chce, abych Jí skrz otvor mezi knoflíky u košile podal konec toho řetízku... A je to tu, napadá mě. Nenápadně se rozhlížím po lidech kolem. Blahořečím osudu za to, že si nikdo nekoupil místa těsně vedle nás. Takhle mě dost chrání tma. Paní se zdá, že příliš váhám a proto dodává svým slovům na důrazu zarytím svého podpatku do mého nártu. Až mi uniká slabý sten... Rychle Jí podávám konec řetízku. Následující chvíle až do skončení filmu mi Paní „zpříjemňuje“ různě důrazným taháním za řetízek, což ještě víc trápí moje už tak zmožené bradavky. Občas se kroutím na sedadle jako derviš, s prsty zaťatými do sedačky, a mám co dělat, abych i skrz zatnuté zuby nesténal. Odpovědí na můj prosebný pohled je opět jen široký úsměv.... Konečně film končí, ovšem Madam pouští řetízek tak, že jej sotva stačím schovat pod košili před rozsvícením v sále. Vyčkávám, než se Paní zvedne, a využívám tlačících se lidí, abych Ji šeptem požádal o povolení mluvit s Ní v soukromí.
„V garážích.“ zní tichá odpověď.
Cesta do garáží trvá snad věčnost. Podezírám Madam, že si mou situaci neobyčejně užívá a cestu natahuje. Zastávka na toaletě se mi zdá nekonečná. Stejně tak cesta po schodech. Mohli jsme přece jet výtahem! křičí hlas v mé hlavě. Ústa ale poslušně mlčí... Konečně jsme dole v garážích. Paní kráčí až na odlehlé, potemnělé místo, kde se zastavuje.
„Tak co jsi chtěl?“ ptá se odměřeně.
„Má Paní, chci Vás požádat...“
Plesk! Moji řeč zastavuje v rozletu facka. Zmlknu a překvapeně hledím na Madam...
„Jak máš stát, když se bavíš s Paní?“ padá chladným hlasem položená otázka.
„Ale tady...“ opět nedokončuji větu pod druhým úderem.
Zmateně se rozhlížím kolem, ale nikde nikdo a kolem nás přítmí. Poklekám tedy s omluvou před svou Paní a tichým hlasem Ji žádám o sejmutí svorek z bradavek.
„Aha, tak čubku to bolí. Tak proto si sebou v kině tak šil a rušil mě od filmu... Dobrá, rozepni si košili“ říká Paní a poté, co odhaluji svou hruď, mi sundává skřipce.
Bradavky jsou okamžitě zachváceny ostrou bolestí, ještě silnější než předtím. Přes rty mi uniká tlumený vzdech. Klečím na chladném betonu podzemních garáží s rozhalenou košilí před svou Paní a plně mě ovládá bolest na prsou. Proto ani zprvu nevnímám Její nastavenou nohu – až po chvíli k mému sluchu jakoby z dálky doléhá ono hypnotické „Poděkuj...“ Skláním svou hlavu a naplněn upřímným vděkem vyjadřuji ho důkladným zulíbáním lodičky Paní.
Pak se opět zapínám a Paní velí k odchodu. Čeká nás ještě večeře. Mám vybraný malý útulný domácký podnik s příjemnou atmosférou a dostatkem soukromí. Volíme si jídlo a pití a za ticha, lehce podbarveného neinvazivní hudbou a svitem svíček si vychutnáváme večeři. Cítím zprvu jistý zmatek a rozechvělost kvůli scéně v garážích, kterou dosud zcela nechápu, tak jsem rád za ticho a upínám svou pozornost k talíři, jen tu a tam hodím pátravý pohled k Paní ve snaze odhadnout Její náladu. Patrně mé rozpoložení vyciťuje. Nařizuje mi dívat se Jí do očí a svým tichým melodicky podmanivým hlasem mi vysvětluje, že celý dnešní den byl testem mých schopností, citů, i sebeovládání. To v těch garážích byl hlavní test jak zareaguji na nečekanou situaci, jak se poperu s vědomím, že je mi křivděno. A k Její naprosté spokojenosti jsem ukázal dostatek sebeovládání a úcty a lásky k Ní. Je si prý jistá, že Jí mohu být oporou za každé situace, i když se mi třeba bude zdát, že není v právu. Vysvětlení způsobuje, že ze mě padá kámen výčitek a obav, který mě celou dobu tížil, a následující rozhovor už probíhá ve zcela uvolněném duchu. Výsledkem je nádherný večer, plný smíchu a zábavy.
Ta uvolněná civilní nálada přetrvává i po návratu domů, byť intimní charakter domácí půdy přece jen působí na zdůraznění D/s charakteru vztahu. Pomáhám Paní s vysvléknutím kabátu a s vyzutím, poté se odstrojuji sám a v pokleku u Jejích nohou čekám, co bude dál. Madam je náhle mlčenlivá, cítím, že se něco chystá. Stále mlčky mě pobízí, abych poklekl doprostřed místnosti. Pak mi potřetí za dnešní den zavazuje oči a já už jen slyším Její pohyb po místnosti, vrzání skříní a podobnou směs zvuků. Vše najednou ustává a já spíše jen podvědomě cítím, že má Bohyně je mi na blízku. Přesto sebou leknutí trhnu, když na mě náhle promluví:
„Jak jsem ti už řekla, celý tento den byl pro tebe v mých očích zkouškou. Už jsem ti naznačila, že sis vedl dobře. Prokázal jsi, že umíš být pozorný, starostlivý, pečlivý, chápající, že umíš potlačit své ego, pokud si to přeji, že mi dovedeš být oporou, že jsi inteligentní i zábavný. To vše jsou vlastnosti, které od submisiva očekávám, abych mohla zvážit, zda jej chci za svého otroka. To je totiž v mých očích další stupeň vztahu, stupeň, od něhož již není návratu. Ty jsi ty podmínky splnil. Ptám se tě tedy – a důkladně si odpověď rozmysli, protože odvolat již nepůjde – jestli i ty se chceš mým otrokem stát. Bude to tvým svobodným rozhodnutím, zda se mi poddáš a svěříš mi své tělo, duši i srdce. Nosíš jméno rytíře Lancelota, musím tě ale upozornit, že já nejsem slabou a přejemnou Guinevrou, ale spíše sebevědomou, vše si podmaňující Morganou, která dovede být podle své nálady nejen láskyplná a chápající, ale i přísná, chladná a v trestu krutá. To vše vezmi ve svém uvažování v potaz.“
Už během proslovu se mi zrychluje tep – je tu tedy ten okamžik! Obstál jsem a jsem jen krůček od vytouženého cíle. Neváhám snad víc než zlomek vteřiny.
„Má uctívaná Paní, Vaše slova mě naplňují neskonalou radostí a štěstím. Nemám, co bych rozvažoval. Mé srdce Vám již dávno patří, je mým toužebným přáním, aby Vám oficiálně patřila i má duše a tělo!“ odpovídám chvějícím se hlasem.
Náhle je mi stržen šátek z očí. Mžourám a snažím se zaostřit v potemnělé místnosti. Málem ji nepoznávám. Klečím uprostřed kruhu svící, přímo proti mě sedí má Paní. Při pohledu na Ni zcela ztrácím řeč. Vždy byla tak krásná, ale s Ženou, na niž nyní hledím, se nedá měřit. Naproti mě sedí sličná bytost s přenádherným účesem, elegantním a přitom tak rafinovaným make-upem, oděná v dech beroucích dlouhých rudých šatech. Nepotřebuje ani zdobně vyvedený bičík v ruce, který třímá jako žezlo, abych ji vnímal jako samo zosobnění Dominance a Ženskosti. Cítím se jak v tranzu pod vlivem Jejího hypnotizujícího pohledu, úplně fyzicky cítím, jak se omotává kolem mé duše a podmaňuje si ji. Její noha se sune kupředu a zůstává ve výmluvném gestu. Po čtyřech přicházím blíž a pokorným uctivým polibkem stvrzuji svá slova a odhodlání. Tu znenadání cítím konec bičíku na své bradě a vyvinutý tlak mě nutí vzhlédnout. Do zorného pole mi vstupuje nádherný červený obojek, zdobený kováním, a vonící novotou. Srdce mi buší jako o závod.
„Ptám se ještě jednou a naposledy – chceš, abych ti ho nasadila? Tvůj život pak ale už nikdy nebude takový jako býval.“ znovu se táže Paní.
Nejsem mocen slova, mé oči se nemohou odtrhnout od toho nádherného obojku, proto jen mlčky kývu hlavou.
„Dobrá tedy. Sám jsi se rozhodl, odevzdal mi své submisivní já pod mou vládu i ochranu. Přijímám je a slibuji, že ti budu dobrou a spravedlivou Paní. Připrav se podstoupit tedy rituál spjatý s nasazením obojku a přijetím pod mou nadvládu. Tuto poctu totiž musíš vykoupit a stvrdit svou bolestí!“ sděluje mi má Vládkyně vážným hlasem.
uPoroučí mi znovu zaujmout místo v ohnivém kruhu. Poté ke mě přistupuje s jednou ze svící v ruce. Chvíli hladí mé vzrušením se chvějící tělo, až končí opět u bradavek. Začínám tušit, co přijde. Tentokrát jsou mé bradavky tvrdé téměř okamžitě. Má Paní se mi zadívá hluboce do očí, úplně cítím, jak ten pohled vytlačuje z mé mysli veškerý strach. Najednou mou levou bradavku zalévá horký vosk a kape dál a dál po celém břiše. A znovu a ještě jednou. Mám zatnuté zuby, nechci, aby mi unikl jakýkoliv zvuk, který by pokazil posvátný charakter této chvíle. Následuje chvíle oddechu, než vosk dopadá i na druhou bradavku. Opět třikrát. I nyní jsem vydržel a ani sten nepřešel přes mé rty, cítím ale, jak mi vlnou oči. Paní odkládá svíčku a bere do rukou důtky. Přichází ke mě a nejprve mi s nimi jen jemně přejíždí po těle. Zdvihá je proti mým ústům, abych je políbil. Poté to přichází. Paní se napřahuje krátkým rychlým švihem a na mou hruď dopadá první rána. Následovaná druhou, třetí, čtvrtou, pátou, až desátou. Pod dopady jednotlivých pramenů se drolí a opadává čerstvě zatvrdlý vosk. Když je Paní spokojena, zaměřuje svou pozornost i na má záda. Opět deset ran, tentokrát o něco silnějších. Byť má vůle je stále silná, tělo mě zrazuje a vznešené ticho významného okamžiku začíná narušovat mé vzdechy. Poté, co Paní zasazuje mým zádům poslední, desátou ránu, nařizuje mi lehnout si na břicho tváří k zemi. Příkaz okamžitě plním. Má Paní se staví nade mne, přičemž jednu nohu klade mezi mé lopatky. Cítím zařezávání se ostrého podpatku do mých zad. Nový to pocit vedle pomalu odeznívajících ran po bičování. Najednou k tomu přibývá i vjem další – i na má záda dopadají kapky vosku. V silných proudech, jedna za druhou, vedle sebe. Záda mám brzy celá v jednom ohni, nepokrytě již pláču.
Najednou proud vosku přestává. Paní pokleká vedle mě, bere mou hlavu do náruče a do svých šatů osušuje mé slzy. Nespěchá, dává mi čas, abych se s bolestí popral sám. Posléze, když už slzy odplavily většinu bolesti, mě zvedá do pokleku – a můj krk konečně obepíná ten krásný obojek! Koukám na svou nyní již Majitelku a zmítají mnou přehršle pocitů, dominuje jim však štěstí, láska a vděk.
„Zasloužil sis ho.“ říká má Paní a Její prostá slova mě naplňují hrdostí.
Přitom mi jemně pokyne, abych pootočil hlavu. Činím tak a můj pohled se střetává se zrcadlem, v němž se odrážejí má záda. Červeným voskem na nich vidím napsané jméno své Paní. Dokonáno jest... V hlavě mi přitom znějí slova, které jsem Jí jednou adresoval v naší korespondenci:

Tak často o něze já čtu v očích své Vládkyně a Paní, tak často Její dobrotu a vzácnou krásu vidím na ní, že nebráním se, když mě raní, neb tím víc šťasten jsem a stále spokojen. Má radost, moje štěstí, klid, mé myšlenky a všechny sny jste jenom Vy, s níž toužím být, má radost, moje štěstí, klid.

Můj sen se nyní stal skutečností!