Na šibeničním vrchu - 3.díl

Nejtěžší mraky odešly a vítr zeslábl. Vytrvale pršelo, avšak bouřka jej minula a přehnala se přes jižní vrchy.
Josef kráčel po cestě k faře. Jeho sváteční šatstvo bylo promočené a špinavé od bláta. Trochu se třásl po těle. Vždyť sotva našel svoji milovanou Anku, tak ji v zápětí ztratil. Ba co víc, byla pouhým přeludem, zlým kouzlem z rukou strašlivého stvoření. Při představě, jak té čarodějnici vyznával lásku a obcoval s ní, se Josefovi dělalo zle. Navíc z hlavy nedokázal vypudit její slova o tom, že v příštích dnech se opět setká s její sestrou, jejíž život bude viset na vlásku. A on, obyčejný tesař ze zapadlé vísky, že bude jediný, kdo ji bude moci zachránit.
Neměl v úmyslu pomáhat zlé ženštině, jež spřažena je jistě se samotným ďáblem. Ale dostal slib, že mu vrátí Anku! Nic nechtěl více.
Jak tak přemítal, dorazil k faře. Hospodyně stála na zápraží, a když jej viděla, ošklivě se na něho zamračila. Uctivě ji pozdravil.
„Pozdrav Pán Bůh, sousede,“ odpověděla a ukázala na jeho šatstvo: „Vypadáte, jako by se na vás samo peklo vyřádilo.“
Josef odpověděl, že je blízko pravdě a raději hned přešel k věci.
„Prý mě důstojný pán chtěl vidět?“
Hospodyně vážně pokývala hlavou a zavedla jej dovnitř.
Starý muž seděl u stolku v malé místnůstce. Hlavu měl skloněnou nad urbářem, do kterého pečlivě zapisoval.
Josef uctivě pozdravil a omluvil se své špinavé šatstvo. Farář to přešel a vytáhl z příhrádky dopis. Měl velkou rudou pečeť, v půli rozlomenou. Rozložil papír na stolek a dlouze se do něho zadíval. Nakonec zakroutil hlavou.
„Josefe, Josefe. Psal mi biskup ohledně obvinění z čarodějnictví.“
Josef zbledl. Před chvílí s čarodějnicí obcoval a ne poprvé.
„Důstojný pane, vše vysvětlím!“
Starý farář nadzvedl obočí. „To doufám! Ostatně obvinění není proti tobě.“ Po krátké pauze dodal: „Alespoň zatím.“
Josefovi se ulevilo.
„Nicméně,“ pokračoval farář vážně, „jistá žena z města byla obviněna z čarodějictví. Několik lidí přísahalo, že ji vidělo uhranout řezníka od Velké brány. Dav se na ni vrhl a zkropil ji svěcenou vodou z přilehlého kostela.“
Josef mlčky naslouchal. Obvinění z hereze byla tuze vážná věc. Farář se otočil na židli, aby na něho lépe viděl.
„Jmenuje se Dorota Černá. Znáš ji?“
Josef zavrtěl hlavou. „Ne, důstojný pane.“
„To je zvláštní,“ mračil se na něho farář, „neboť ona tvrdí, že zná tebe. A to velmi dobře. Kdy zemřela Anka?“
Ta otázka Josefa překvapila. „Minulou zimu, důstojný pane,“ odpověděl opatrně.
„Vím, že jsi ji měl moc rád. Proto se mi nechce věřit, že bys za jejími zády smilnil s čarodějnicí.“
Josef bezhlasně otvíral a zavíral ústa. Chtěl něco říct, ale nešlo to.
„Dorota nikdy nevstoupila ve svátost manželství. Přesto má malou dcerku narozenou z nepoctivého lože. Neznáš ani tu?“
Josef zavrtěl hlavou.
Starý farář vzdychl a pravil: „Biskup pověřil inkvizicí převora Albrechta z Hrádku. Dnes ráno přijel do města a vyžádal si tvoji přítomnost. Odjedeš ještě dnes.“

Cesta do města byla dlouhá. Když Josef přišel k městské bráně, nad baštou již svítil měsíc. Bledé světlo se odráželo od hradní zdi. V šeru u její paty zahlédl několik postav prosících o almužnu. Ze stínu vyběhl pohublý chlapec v otrhaných hadrech. Bosé nohy měl celé zblácené.
„Prosím, dobrý pane, nemáte trochu jídla?“
Josef mu hodil kůrku chleba a prošel branou. Několik pacholků si jej prohlíželo. Širokou ulicí, plnou špíny a odpadků, stoupal k náměstí, těsně před ním zabočil, až přišel mohutné hradní zdi. Byly v ní těžké dubové dveře. Jak věděl, vedly do sklepů, jejichž jedna část byla vyhrazena k potřebám práva útrpného. Nervózně polkl a třesoucí se rukou zaklepal.
Otevřel mu statný pacholek s pochodní v ruce. U pasu se mu houpal dlouhý nůž. V chodbě za ním přecházelo několik ozbrojenců.
„Co tu pohledáváš?“
Josef mu vše vylíčil a pacholek jej zatáhl dovnitř, uchopil za paži a vedl temnými chodbami. Stíny se před nimi mihotaly a tančily ve světle plamenů. Lépe osvětlené bylo pouze schodiště, na jehož stěnách hořely louče. Kameny byly pokryté popelem a ve vzduchu se vznášel dým.
Sestoupily o dvě podlaží níže, do nejhlubšího podzemí. Vzduch zde byl vlhký a zatuchlý. Dlažba na podlaze zmizela, nahradila ji hlína a původní hrubá skála. Podobné to bylo se zdmi. Jen klenba nad hlavou byla poctivě opracována.
Došli ke dveřím na konci chodby. Josef si všiml, že i pacholek znejistěl. Pustil Josefa a nakázal mu, ať kouká převora uctivě pozdravit. Pak tiše zaklepal.
Otevřel muž oblečený v dlouhém rouchu. Tělo měl chatrné a slabé, zato jazyk ostrý.
„Kdo je to?!“ Vyštěkl než stačili cokoli říct.
„Tesař Josef ze vsi, důstojný pane.“ Odpověděl pacholek.
Převor si Josefa pozorně prohlédl a zeptal se: „Prý tě označila za otce jejího parchanta. Obcoval jsi s čarodějnicí?!“
Josef mlčel.
Pacholek popadl Josefa za vlasy. „Ty neumíš mluvit?“
Převor přistoupil blíže a zadíval se Josefovi do očí. „Nevadí. Však já tě mluvit naučím. Do cely s ním!“

Dveře se zabouchly a Josef skončil v malé místnosti. Byla v ní naprostá tma. Lekl se, když se mu cosi otřelo o nohu. Odkopl to. Malé tlapky se daly na úprk a za chvíli šramotily kdesi v koutě.
„Krysy.“ Ozval se hlas ze tmy. „Dokud se můžeš hýbat, nic ti neudělají. Jak se jmenuješ?“
Josef se svezl na podlahu a opřel se zády o zeď. Zavřel oči a snažil se nepropadnout panice. Třásl se.
„Hej! Vyřízli ti jazyk?“ Ozvalo se po chvíli. „No jak chceš. Já jen, že za chvíli bude vyslýchat tu krasavici. Když vyslýchá ženský, stojí to za to. Nechceš se dívat?!“
Po levé straně se začal ozývat skřípavý zvuk a po chvíli rozřízl tmu úzký proužek světla. Stála u něho shrbená postava.
„Druhej se dá vyndat tam v rohu,“ šeptal na Josefa. „Ale potichu. Jestli na to přijde, zpřeráží nám kosti.“
Josefa nezajímalo, jak takový výslech probíhá, ani nenacházel potěšení ve sledování utrpení druhých. Veřejným popravám a mučení se vždy vyhýbal. Přesto přišel nakonec blíže k zdi a hledal uvolněný kámen. Musel zjistit, zda je to ona. Čarodějnice ze Šibeničního vrchu.
„Pomoz mi.“ Špitl po chvíli.
Muž vedle něho se zašklebil a odtrhl oko od dírky ve zdi. Za chvíli prořízl tmu druhý tenký paprsek.
Josef spatřil malou místnost osvětlenou dvěma loučemi. U protější stěny stál stůl, na kterém ležela spousta nástrojů, které Josef neznal a poznat ani nechtěl. Na stěnách pak visely kleště, bodce, nože a háky různých velikostí.
Vedle stolu, téměř uprostřed místnosti, visela za ruce žena. Dlouhé černé vlasy se jí vlnily na svěšené hlavě a zakrývaly tvář. Mohla to být ona, blesklo mu hlavou.
„Už jí trochu mučili,“ zašeptal muž vedle něho „ale ještě to nic nebylo.“ V tu chvíli zavrzaly panty a viděli, že do místnosti vešel převor s pacholkem. „To pořádný mučení přijde až teď,“ zahyhňal se muž. „Tendle je nešetří.“
Viděli, jak převor přišel k ženě a prohlížel si ji.
„Zvedni ji.“
Pacholek začal otáčet železným kolem a v tu chvíli si Josef všiml řetězu, který stoupal od okovů ke kladce pod stropem a klesal k navíjecímu bubnu.
„Stačí,“ křikl převor. „A roztáhni jí nohy, nechci, aby mě kopla.“
„Můžu jí je svázat,“ navrhl pacholek, ale převor se na něho zle obořil.
„Dělej, co říkám!“
Těžké okovy chycené do podlahy sevřely ženiny kotníky. Pacholek ještě trochu pootočil navijákem a přitáhl ženu o trochu výše ke stropu. Okovy se jí zaryly do zápěstí a napnuly tělo. Žena zasténala.
„Jdi za dveře. Když budu něco potřebovat, zavolám tě. Zajisti, ať sem během výslechu nikdo nevkročí!“
Pacholek se nenechal dlouho přemlouvat a během chvíle za ním zapadly dveře.
Převor vyrovnal na stole několik nástrojů, a když byl spokojen, přistoupil k ženě. „Jméno?!“
Žádná odpověď.
„Neumíš mluvit?!“ Uchopil ji za vlasy a zaklonil hlavu, aby jí viděl do tváře. V tu chvíli ji spatřil i Josef a tělo mu sevřela hrůza. Při vzpomínce na onen večer jako by opět ucítil spalující žár, který sežehl jeho rozkrok. Vybavil si nedůvěru a smutek v očích milované Anky, když ji pak mnoho týdnů odmítal a večer ulehal na bok zády k ní a ráno si potají mazal svůj úd hojivou mastí. Byla to ona a zdálo se, jako by léta její tvář nepoznamenala. Byla stejně svůdná jako tenkrát. Josef si byl jist, že dokáže být i stejně děsivá.
Čarodějnice otevřela oči. Rozhlédla se po místnosti a Josefovi se zdálo, že snad na kratičkou chvíli se jejich pohledy setkaly. Roztřásl se.
„Důstojný pane,“ řekla čarodějnice a její hlas zněl tak nevinně, že ji Josef nepoznával. „Proč jsem tady? Prosím, vůbec tomu nerozumím.“ Zdálo se, že se každou chvíli rozbrečí.
Josefův společník se vedle něho zavrtěl: „Krásná a vyděšená. Takové má nejradši,“ zašeptal potěšeně.
Převor si sundal kápi a ukázal tvář poznamenanou neštovicemi. Napřáhl se a uštědřil ženě políček.
„Na něco jsem se ptal.“
Ženě zvlhly oči. Zdála se vyděšená, ale Josef věděl své.
„Dorota, řečená Černá, důstojný pane.“
„Lidé tě viní z čarodějnictví.“
Žena zavzlykala: „Jsem zbožná žena, důstojný pane.“
„To se ještě ukáže,“ zašklebil se převor. „Uvidíme, zda na sobě nemáš znamení ďábla.“
Přistoupil k visící ženě a uvolnil šněrovačku z její haleny. Marně se zmítala a prosila, že je počestná osoba. Rozhalil ji a zadíval se na její odhalený hrudník. Bylo vidět, že je potěšen tím, co vidí. Natáhl ruku a třesoucími prsty se z boku dotkl levého ňadra. Byl v tranzu. Ačkoli byl služebník boží, začal ji lehce hladit. Celý se chvěl.
Náhle vykřikl: „Vidím ho!“ Začal se křižovat. „Znamení ďábla. Já ho vidím!“
Josef nechápal, co se děje. Neviděl na jejím těle nic podezřelého.
„A je to tady,“ radoval se jeho spoluvězeň. „Nevim jak, ale vždycky ho někde najde.“
Převor přiskočil k čarodějnici, stiskl její bradavku a zatáhl. Kůže na prsu se napnula, stejně jako celé její tělo pevně natažené v řetězech. „Ty špinavá čarodějnice! Tímto pokoušíš boží služebníky?!“
Žena sebou zmítala, jak ji svíral a kroutil, a prosila jej, ať ji pustí. K překvapení Josefa to po chvíli udělal, ale jen proto, aby si vzal na pomoc kleště.
„Prožiješ peklo!“ řval převor a přiložil nástroj na její skvostné ňadro. „Zajistím, abys nemohla čisté muže svádět na zcestí!“
Ozval se hrdelní křik trýzněné ženy. Změnil se v táhlý jekot, a když už se chtěl Josef odvrátit, přešel v děsivé vytí, při kterém vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. I převor se zarazil a sledoval tu proměnu. Oči jí zaplály rudým plamenem. Pak promluvila dunivým hlasem, který prostoupil podzemím a odrážel se od kamenných stěn.
„Budeš žvýkat vlastní oči, červe!“
Prach na podlaze se zvedl a zavýřil v divokých kruzích. Pak spadl dolů, vše ustalo a zůstal jen obyčejný ženský pláč. Převor se pokřižoval, padl na kolena a zvolal: „Ve jménu božím, zhyň, ty služebnice satana!“
Po chvíli vyskočil a pobíhal zmateně po místnosti, zatímco sundaval ze stěn rozličné nástroje útrpného práva.
Pak začala jatka. Ať už byla čarodějnice jakkoli mocná, bylo jasné, že bolest cítí jako obyčejný smrtelník a její nářek se rozléhal podzemím. Josef se odvrátil. Zasunul kámen na své místo a sedl si do temného kouta. Schoval obličej do dlaní a přemýtal. Seděl trýzněn představami toho, co přijde, až přijde na řadu on. Čas plynul.
„To je tedy nečekané,“ promluvil po chvíli druhý vězeň, zatímco spěšně zacpával špehýrku. Josef se probral z úvah a uvědomil si, že čarodějnice přestala křičet.
„Co se stalo?“
„Nebude se ti to líbit,“ odpověděl mu, a i když jej Josef neviděl, byl si jistý, že na jeho tváři se právě objevil široký úsměv. „Prý rozumíš jazyku ďábla neb se účastníš jejich pekelných rejdů.“
Josef se zhrozil. Jako v odpověď zarachotil klíč a ve dveřích se objevil pacholek s pochodní v ruce.
„Ty!“ ukázal na Josefa. „Jsi na řadě.“

Svázal mu ruce za zády a přivedl ke dveřím, za kterými panovalo hrobové ticho. Několikrát zabouchal. Dveře se otevřely a Josef byl vtažen dovnitř. Pacholek ho srazil na kolena a pro jistotu mu obepl nohy koženým pásem.
„Má svázané ruce i nohy, důstojný pane.“
„Vidím. Teď padej. A nechoď sem, dokud tě nezavolám!“ Pacholek bez řečí poslechl.
Když bouchly dveře, obrátil se převor na Josefa. „To ďábelské stvoření tě označilo za svého služebníka. Rozumíš jazyku ďábla?!“
„Ne, důstojný pane! Nejsem její služebník!“ vykřikl Josef zoufale. „Smilujte se nad prostým tesařem.“
Převor jej kopl do břicha.
„Dostanu z tebe pravdu. Ušetři si bolest. Zeptám se znova. Tak rozumíš jazyku ďábla?!“
Josef nevěděl, co má říct. Spatřil na zemi pohozené rozličné mučící nástroje a rozklepala se mu kolena. Podíval se na čarodějnici, která visela bezvládně v řetězech. Její tělo neslo známky muk tak hrozných, že si je neodvažoval ani představit.
„Tak rozumíš nebo ne?!“
Josef spatřil, že čarodějnice za převorovými zády otevřela jedno oko. Druhé zůstávalo zavřené, opuchlé a temně fialové. Upřela na Josefa pohled a téměř neznatelně kývla hlavou.
Ten, nemaje lepší východisko, kývl také. Převor se rozzářil. Chytl Josefa za vlasy a odtáhl k ženě. Z pláště vytáhl starou otrhanou listinu.
„Víš, co to je?“ zamával mu s ní před očima. Když Josef zavrtěl hlavou, pokračoval. „Ďáblovo proroctví. Tadle čarodějnice zná satanskou literu a umí ji přečíst. A ty, služebníku ďábla, budeš překládat tak, jak to děláš na sabatech!“
Převor předstoupil před čarodějnici. Zatřásl s ní a přikázal, aby četla.
„A ty překládej!“ křikl na Josefa. Čarodějnice se dala do čtení jazykem, jehož pouhá slova a intonace naháněly husí kůži. A Josef nerozuměl ani slovu.
„Až tisíce duší, jež v očistec přijdou,“ vymýšlel si, zatímco hlas čarodějnice se třásl a slábl.
„Tak pokračuj!“ pobízel jej převor.
„Sotva ji slyším.“ vymlouval se Josef. Převor jej popadl a strčil mu hlavu k ženiným ústům.
„Pokleknou před mocí satana,“ šeptal Josef a předstíral, že se snaží zachytit každičké slůvko zmučené čarodějnice. Převor se nad ním skláněl.
„Pokračuj!“
„Slunce přejde stín a -“ Josef chtěl pokračovat, ale v tu chvíli hlas čarodějnice přešel do normální řeči a naprosto tichounce mu zašeptala do ucha: „Zbav se ho.“
Josef se zarazil. Nepřipadalo mu to jako dobrý plán. „A co pak?!“ hlesl zoufale.
„Mluv nahlas, čarodějnice!“ vykřikl převor.
„Věř mi.“ zašeptala ona.
„Tak co říká?!“ vykřikl převor a naklonil se nad Josefa.
Josef se zapřel a uhodil hlavou dozadu. Nos zapraskal a převor spadl na záda. Než stačil vstát, Josef vyskočil a celou vahou na něho skočil a dupl. Žebra zapraskala. Pak jej uhodil čelem do obličeje a převor zůstal bezvládně ležet.
Za dveřmi se ozvalo zvolání: „Důstojný pane, všechno v pořádku?!“
Josef si přeřezal pouta o pohozené ostří a uvolnil si nohy. Dveře zajistil závorou.
„Co teď?“ zeptal se čarodějnice, jejíž zmučené tělo viselo v okovech.
Podívala se na něho a pokusila se o chabý úsměv.
„Teď se ukáže, jak dobrý jsi milenec.“
Josef se na ni nechápavě podíval a čarodějnice pokračovala: „Teď mě musíš pomilovat.“