Nedělní večer s poezií

22. 7. 2021 Brilique

Za trochu lásky, šel bych světa kraj, jak ten, kdo stojí u dveří a prosí. V hlavě mi zní krásná slova Vrchlického, jak si čtu jeho sbírku básní. Je nedělní večer. Takový ten trochu pochmurný, podzimní večer, který vám zalézá pod rukávy svetru, když náhodou zapomenete otevřené okno. Zaklapnu knížku a zkontroluji hodiny. Za pět minut deset. Podívám se na displej mobilu, odkud na mě svítí SMS objednávkového portálu. "Jídlo doručíme do 21:30. Dobrou chuť." Dalším pohledem na hodiny kontroluji, jestli jsem se v čase nespletl. Samozřejmě, že ne. Zase mají zpoždění.

Odložím knihu na polici knihovny, která stojí hned vedle mého oblíbeného křesla. Místnost je osvětlená jen stojnou lampou, umístěnou přímo za ním. Zvednu mobil z malého odkládacího stolku a pomalými kroky se vydám na balkon. Do obličeje mne štípne chladný noční vzduch. Vítr nefouká, ale sama nízká teplota stačí na to, aby se prokousala oblečením a svedla nespravedlivý boj s mou kůží. Třením se snažím zahřát prochládající paže, zatímco se zahledím na konec bloku, kde je na křižovatce nějaký rozruch.

Zdá se, že tam byla nehoda. Na tu dálku není moc vidět, ale uprostřed křižovatky stojí černý vůz, podle masky nejspíše BMW, a další, menší, bílé vozidlo s červenými pruhy. Podle postavy muž, stojící blíže BMW, něco hlasitě křičí na osobu, která řídí menší auto. ".... ávo ... bá! Mohlas m. ....bít ..to!" Doléhá ke mě z konce bloku. Muž napřáhl ruku v kožené bundě směrem k druhému autu. Těžko říct, jestli a případně co na druhou osobu ukazoval. Pak naštvaně sedá zpět do auta, dupe nohou tvrdě na plyn, kola bavoráku se protočí a auto s pískotem a burácením mizí nedovolenou rychlostí za protějším panelákem. Menší vůz ještě chvíli stojí vprostřed křižovatky, pak mu poblikají světla, jak se jej řidič pokouší nastartovat, a nakonec pomalu vyrazí ulicí k mému domu. Zazvoní telefon.

"Dobrý den, vezu Vaši objednávku," ozve se roztřesený, mladý hlas na druhé straně telefonu. "Omlouváme se za zpoždění." Poslední slabika v sobě skrývá náznak vzlyku. "Dobře, budu hned dole," odpovím do aparátu. "Ne, ne, já Vám to donesu nahoru. To my musíme, když máme zpoždění." Slečna se evidentně snaží přemoci svůj hlas, aby jí neutekl. "To vážně není nutné," snažím se naléhat. "Opravdu mne, prosím, nepřesvědčujte. Otevřete mi? Už jsem dole u zvonků." Mačkám bzučák ve chvíli, kdy se z telefonu ozve dlouhý tón oznamující konec hovoru.

O malou chvíli později stojí před dveřmi drobná, ale velmi pohledná brutenka, podávající mi papírovou tašku s jídlem. "Ještě jednou se omlouvám, že to tak trvalo." Slzy jí jdou vidět na krajíčku očních koutků. "Nic se opravdu nestalo, však to byla jenom chvilka," řeknu konejšivě a s vědomím, že už jsem dávno zažehnal naštvání, že mi jídlo nedojelo včas. Přes samaritánské myšlenky mi však náhle proběhne jedna zcela jiná: ta holka je fakt kočka. Při tom pomyšlení se mi pohne v kalhotách. "A viděl jsem, co se vám stalo tam na křižovatce," dodám spěšně. "No, ale to nebyla moje chyba," rychle odpoví dívka, zatímco její obrana selže a do očí se jí vyhrnou slzy. "Ten chlap ... mi měl ... dát ... přednost zprava ... a nedal," vzlyká jednotlivá slova a slaná voda z jejích očí padá na mou rohožku s ovečkami. "A pak na mě .... úplně bezdů...vodně řval." "Ale no tak," přistoupím k ní a obejmu ji. Krásně hřeje, přes to, jaká je teď venku zima. Trochu odtáhnu rozkrok, aby nepoznala, že se mi v něm něco pořád zvětšuje. "A nechcete jít dál na chvíli? Nebo ještě máte nějakou jízdu?" Utře si slzu z tváře, přemůže se k pěknému úsměvu a řekne, že nemá. Byl jsem její poslední zakázka. A auto je její, vracet ho nemusí. Pak jí úsměv z tváře zmizí. "No, ale nemůžu jít jen tak k vám, to nejde." "Trvám na tom," usměju se pro změnu já. "Pila jste už Legendario? Ne? Tak aspoň ochutnáte." Jemně jí stisknu paži a naznačím, že pozvání myslím vážně. Malinkou vteřinu stojí pevně na svých nohou, ale nakonec se poddá tahu mé ruky a překročí můj práh.

Chvíli si povídáme a jíme dovezené jídlo. Vypráví mi celou tu příhodu s nehodou a že se vlastně zpozdila, protože na průtahu městem je teď uzavírka a ona si to neuvědomila, tak to musela objíždět. A pak narazila na toho idiota. Smějeme se, když mu říkáme idiot. Nalévám jí Legendario a ona si při každém drinku odloží kousek oblečení - první šátek, který měla kolem krku, pak fialový svetřík, nakonec si sundá i papuče, které jsem jí půjčil. Zkříží nohy do tureckého sedu a dovolí mi nahlédnout do jejího rozkroku, kde se rýsují napjaté rifle. Nakonec si během vyprávění příhod, co zažila s holkama na tripu ve Skotsku, rozepne i pár knoflíčků košilky, kterou měla pod svetrem. Když se trochu snažím, zahlédnu holou kůži jejích ňader, jak se kulatí v krajkové podprsence. To dělá naschvál?

"No a tak jsme prošly West Highland Way a nakonec se ještě podívaly do Edinburghu," dokončí větu již opět s úsměvem a natáhne se na stůl pro panáka hnědého rumu. Po slzách už dávnou nejsou stopy. Jak se natahuje pro sklenku, zdá se, že se mírně natočila ke mně a nataženou rukou si šťouchla do prsou, aby se dostaly více do otvoru mezi knoflíčky. Přitom zrak stočila na můj rozkrok. Ani jsem si to neuvědomil, ale v kalhotách se mi teď penis výrazně rýsuje a ještě mi zatepal vzrušením, jak jsem se zahleděl do jejího výstřihu. Že já vůl si nedávám pozor, vynadám si sám pro sebe. "Nebylo už toho povídání dost?" zeptá se a natáhne se náhle ke mně. Nečekaný polibek předčasně ukončím, když ucítím její ruku, jak hmátla do mého rozkroku a zmáčkla mi péro. "Co? Ty nechceš?" Zatváří se trochu zmateně, jako by si opravdu nebyla jistá. Neodpovím jí. Vteřinu na sebe hledíme, očima vzájemně prozkoumáváme myšlenky toho druhého, můj penis tepe a jí se zastaví dech. Pak se na ni vrhnu.

Nečekal jsem, že bude líbat tak krásně. Jako by naše rty byly do sebe zapadající dílky puzzle, které se celý život hledaly. Po chvíli mne zatlačila do prsou a nechala spadnout na pohovku. Když jsem se chtěl zvednout zpět za ní, byla už nade mnou. "Ne-ne." Položila mi ruku na prsa a po nich a po břiše sjela až ke kalhotám. Rozepnula knoflík a jezdcem zipu pohla do polohy vypnuto. Tlak v kalhotách, tvořený ztopořeným penisem, povolil a trenky i s pérem se vyvalily ven. Stáhla i je a vzala si ho do ruky. Minutku jen tak přejížděla rukou po pulzujícím údu a dráždila jeho hlavici. Pak přišla chvíle, kdy si jej vsunula do úst a já se přenesl do jiné reality. Nevím, kolik minut uběhlo, ale byl to nejlepší orgasmus, který jsem kdy měl. Toho semene, které spolykala, muselo být stejně, jako vypila rumu. Levou rukou si přehodila vlasy na druhou stranu a pravou si decentně otřela ústa. V této chvíli už byla sama nahá, kromě zbývajících fialových krajkových kalhotek. Uvědomil jsem si, že ladí s jejím svetrem, ve kterém přišla, i se stíny jejích očí. Otočila se ke mně a vyšpulila na mne zadeček. Každou ruku umístila na jednu spojnici přední a zadní části toho malého, ale vkusného kusu oblečení, který jí ještě zahaloval, a začala jej pomalu stahovat dolů. Věděla, že pomalý, ladný pohyb, společně s vyšpuleným zadečkem, povede k tomu, že se její mušlička ukáže postupně, jako když svítá slunce. Moje vysáté péro nemohlo tomu pohledu odolat. Když jsem se posazoval na pohovce, stál penis už opět v pozoru, připravený přijmout tu nádhernou ženu v celé její kráse. Když si na mě se vzdechem dosedla, oblilo mne srdce lámající teplo. Začala se rytmicky zvedat a přitom stahovala vnitřní svaly a tím ždímala poslední energii z mého penisu. Její vzdychání dávalo tušit, že nejsem jediný, komu se to nad míru líbí. Nejzajímavější na tom ale bylo, že k dalšímu orgasmu jsme došli v naprosto stejné chvíli. Dílky puzzle, které se hledaly.

Zbytek noci jsme proseděli spolu na mém křesle, pod mou lampou a já jí četl básně. Dokonce i pár, co jsem napsal sám.

Žlutou z paprsků poledního slunce,
modř z nebe, po kterém běží,
zelenou z listů starého, košatého stromu,
do jehož koruny se leze stěží,
hmotu ohně, jenž nám teplo dává,
červeň z nejkrásnějších červánků
a nakonec barvu z květů fialek,
jež se mihotají ve vánku.
To všechno bych chtěl do duhy spojit, na jejímž konci by našla štěstí.