Mladý inkvizitor 1

Ztěžka dosedl na masivní dřevěnou lavici v hostinci v dolnorakouském Raabsu. No, hostinec… z Vídně byl zvyklý na něco jiného. V nevelké, špatně osvětlené místnosti bylo všeho všudy pět stolů. Sedl si k jedinému zcela volnému. O společnost rozhodně nestál, ne o tuto o tuto nikdy! „Víno, slaninu, chleba“ zahulákal na hostinského, který ho chvíli předtím ubytoval v malém pokojíku nad hostincem. Rozhlédl se po ostatních stolech. „Měšťánci,“ pomyslel si. „Všude jsou stejní, hrabiví, vtíraví, snaživí, když cítí, že mohou z člověka vytahat peníze. A arogantní, povýšení, škodolibí, když zjistí, že mladý pan rytíř žádné nemá.“ Jak jimi pohrdal, jak je nenáviděl. Nenáviděl za to, že mnozí z nich byli bohatší než jeho urozený otec a bohatší než on, šlechtický synek z Moravy, který musel studovat a pracovat, aby se uživil, protože otcovo panstvíčko na běžný zahálčivý život, jaký vedli ostatní šlechtičtí synkové, nestačilo.

Znovu, po Xté rekapituloval svůj osud. Jmenoval se Jiří Řečický z Řečice, ale ve Vídni si říkal Georg Freiherr von Rzetchitz. Dětství na tvrzi, která byla v porovnání se zámky bohatých šlechticů jenom větší chalupou, studium práv z nutnosti, ne z lásky ke vzdělání, práce písaře u vídeňského biskupského soudu, malý úředníček, žádný skutečný šlechtic, skoro měšťánek, které tak nesnášel. Až teď, v pětadvaceti letech, je konečně opravdovým inkvizitorem. Konečně řeší skutečný, vlastní případ. I když případ… „nejspíše jde o nesmysl,“ napadalo ho znovu a zase. Byl tomu již měsíc, co ho biskup Ernest von Trautson pověřil vskutku delikátní záležitostí. Zřejmě proto, že nikdo ze starších inkvizitorů o takovou pitomost nestál. Na jednom panství na pomezí Čech a Moravy se už delší dobu dějí zvláštní věci. Opravdu zvláštní věci – samotný ďábel, napůl člověk a napůl vlk či medvěd prý útočí na dívky a mladé ženy, které buď zamorduje nebo strašlivě zneuctí a očaruje. Nebožačky, které přežijí, pak hovoří cizími, neznámými jazyky, volají divná jména, mají vidiny, získávají zvláštní schopnosti… Venkovani mluví o prokletí zlé čarodějnice, o ďáblovi ve vlčí podobě, atd., atd. Vrchnost, urozený pán hrabě Slavata, je nervózní a spolu s farářem Jakubem píše do Vídně jeden dopis za druhým. „Na toho faráře se moc těším,“ pomyslel si ironicky. O venkovských farářích měl zhruba stejné mínění, jako o měšťanech.

„Vaše víno a slanina, mladý pane,“ vyrušil ho z přemítání veselý ženský hlas. Zvedl hlavu a první co spatřil, bylo obrovské, ale vážně obrovské poprsí ještě více zvýrazněné odvážným korzetem. K tomu poprsí byl ovšem také usměvavý kulatý obličej, veselé hnědé oči, dlouhé havraní vlasy a v pravdě statná postava žádoucích ženských tvarů. To vše patřilo asi třicetileté ženě. „Šenkýřka podle mého gusta,“ pomyslel si. Kypré šenkýřky byly snad jedinou částí měšťanské vrstvy, která mu nebyla odporná. Za vídeňských studií byly, dá se říci, jeho hlavním oborem. Jaká to změna oproti tomu dědkovi, který si nechal za nocleh zaplatit předem, protože pan rytíř a jeho doprovod na něj nepůsobili důvěryhodně. „Ale podívejme se,“ pookřál. „Kdepak je pan hostinský?“ „Manžel už byl unaven, mladý pane. To víte, už není ve vašich letech a chodí brzy spát,“ řekla paní hostinská a vesele zamrkala. A v tomto duchu večer pokračoval. Další víno, další laškování s paní hostinskou, raabští sousedé se jeden po druhém vytratili do svých domovů a pan Jiřík zůstal s hostinskou sám.

„Milá paní, už jsem také unaven, popil jsem tolik, že netrefím do svého pokoje, mohla byste mne doprovodit?“ Vytasil se s průhlednou lží. „Ale jistě mladý pane, pojďte, budu vám svítit“ odpověděla hostinská. Do pokojů se chodilo po schodišti z nádvoří hostince. Paní hostinská šla po schodech první a svítila lucernou. Jiříkovi tak vrtěla svou obří, ale hezky tvarovanou zadnicí přímo před nosem. A mladý pan rytíř pocítil, že jeho kord (jak říkal svému pohlavnímu údu), je plně připraven k souboji. „Lucernu vám nechám vedle postele, může se vám v noci hodit. Sama trefím zpátky potmě,“ řekla hostinská a předklonila se, aby položila lucernu na zem. Pan Jiřík už se dále nedokázal ovládnout. Oběma rukama popadl hostinskou za zadnici, levou rukou povyhrnul dlouhou sukni a pravačkou vniknul pod ni. Prsty projely mezi půlkami a razily si cestu níže. „Ale mladý pane, no tak…“ předstírala hostinská překvapení, trošičku se narovnala a naoko se snažila vymanit z Jiříkova sevření. „Vždyť jsem počestná žena, mladý pane, no tak…“ opakovala. To už ale Jiříkův prostředník dorazil k cíli, k štěrbince paní hostinské. Zvlhla během několika vteřin. Jiříkova levá ruka se přesunula na poprsí paní hostinské, zatímco prostředník pravé ruky řádil v její jeskyňce. Hostinská už nic dalšího nenamítala, jenom vzdychala a když jí pan Jiřík zezadu líbal krk a ouško, nebyla daleko k orgasmu. Nejdříve se ale rozhodla panu rytíři jeho něžnosti oplatit. Čiperně se otočila, rozepnula rytířův opasek, mazácky stáhla kalhoty a už mu sála pér…kord, který si přidržovala pravou rukou, zatímco levou zkušeně masírovala rytířské koule. Stačila chvilka a Jiřík jí do úst poslal pořádnou dávku svého šlechtického semene. Jako správný pán si myslel, že tímto veselí s měšťankou končí, ale to se přepočítal. Hostinská párkrát polkla, mlsně se olízla, uchopila Jiříka za měknoucí kord a ku jeho překvapení provedla pár drsných hmatů na jeho koulích, po kterých mu zase v mžiku ztvrdnul. Tentokrát se hlavní role ujala hostinská. Položila Jiříka na postel, sama si vytáhla prsa z korzetu, povytáhla sukni, dosedla na jeho úd a začala pořádně divokou jízdu, u které vyla tak, že si pan inkvizitor říkal, že nemusí kvůli ďábelským vlkům až na Moravu, když pořádnou ďábelskou vlčici našel už v Rakousích. Po chvíli takové jízdy se dostavil společný orgasmus. Po jeho odeznění si paní hostinská spravila korzet, upravila vlasy, až poté slezla z pana rytíře a jak slíbila, potmě opustila světnici.

"To bylo něco," usmíval se pan Jiřík Řečický z Řečice. Skoro ho až mrzlo, že musí zítra pokračovat ve svém poslání a jet dále na Moravu lovit nějaké ďábly, čarodějnice, vlkodlaky a podobné bestie, když tady, tady má vše, co potřebuje.