Na šibeničním vrchu 4. díl

Pacholek zoufale bušil na dveře a domáhal se vstupu.
„Mám jít dovnitř, důstojný pane?!“
Josef zatím osvobodil čarodějnici z okovů a jemně položil na zem. Odplazila se k omráčenému převorovi, lehla si a opřela si o něho hlavu.
„Teď potřebuji uzdravit a načerpat sílu, kterou mi sebrala svěcená voda. Potřebuji vypít elixír života.“
„Elixír života?“ divil se Josef a zatvářil se zoufale, protože neměl ponětí, kde ho má hledat.
„Není vzácný,“ vysvětlovala čarodějnice, „ale ne každý jej dokáže využít. Je to elixír, jež zažehne život. Tenkrát na šibeničním vrchu uhasil moji touhu po dítěti a zchladil můj rozžhavený klín. Nyní navrátí sílu mému tělu.“
Josef se na ni překvapeně díval. Když konečně pochopil, co tím myslí, zalapal po dechu. Farář přece tvrdil, že dle písma svatého patří semeno do ženina klína.
„Chceš to do pusy?“
Kývla.
Za dveřmi se ozvaly další hlasy. Další lidé volaly převora. Neměli moc času.
Josef uchopil svůj úd a druhou rukou se lehce dotkl jejího ňadra. Když sykla bolestí, odtáhl se, ale čarodějnice mu ruku vrátila zpět.
„Můžeš se mnou dělat, co chceš,“ řekla. „Hlavně spěchej. Pokud selžeš, najdu si tvoji duši v pekle!“
Těžká rána dopadla na dveře, až se vše zatřáslo. Ze stropu se snesla sprška jemného písku. Času nebylo nazbyt. Josef ji bez dalších řečí pevně popadl za obě ňadra. Čarodějnice vyvalila oči a zaúpěla. Josef v duchu přesvědčoval sám sebe, že začala křičet vzrušením. K jeho úlevě mu pyj odpověděl. Čarodějnice jej navlhčila slinami a nasměrovala dovnitř.
Obával se spalujícího žáru, ale zbytečně. Její klín byl příjemně teplý, i když suchý. Začal přirážet. Čarodějnice sebou házela a snažila se zapřít o převorovo tělo. Jak křičela, sílil i hluk na druhé straně dveří. Ozvala se další rána a závora nebezpečně zapraskala.
„Tak DĚLEJ!“ zařvala čarodějnice, chytla jej za hýždě a pomáhala mu přirážet.
Chudák Josef se ze všech sil snažil nemyslet na to, že několik ozbrojenců se pokouší vyrazit dveře, zatímco on obcuje s čarodějnicí na bezvládném těle ctihodného muže Albrechta z Hrádku, jehož před chvílí poslal k zemi.
Raději jí zvedl nohy a položil si je na ramena. Pevně svíral její zmučená ňadra a divoce přirážel. Snažil se vypudit z hlavy veškeré myšlenky. Snad nikdy v životě jej nečekala taková dřina a soustředění. Ulevilo se mu až ve chvíli, kdy poznal, že vyvrcholení se přiblížilo. Vyndal úd a položil ho na její rty. Nedočkavě ho nasála.
Poprvé poznal umění ženských rtů. Bylo to jiné, ale neskonale příjemné. Chytl ji za hlavu a přirážel hlouběji. Jak jeho vzrušení kulminovalo, ucítil náběh slasti jež vybuchl v oslepující orgasmus a on jí do pusy vypustil mohutný proud semene. Úd mu pulzoval a první výstřik následovalo mnoho dalších. Čarodějnice se začala dávit. Oči jí pod tím přívalem zvlhly, avšak radostně a divoce plály.
Vystříkal jí ústa vším, co měl a ona jej nepřestávala sát. Když jej konečně pustila, byla její ústa plná. Vděčně se na něho dívala a poprvé se dnes usmála. Hladově polkla.
„Díky, Josefe.“ prohlásila. Olízla své rty a pravila: „Přesně to jsem potřebovala.“
Na tváři se jí objevil hrozivý škleb.

Čarodějnice se zahalila do zkrvavené haleny.
„Postarej se o mé tělo.“ poručila Josefovi a po té se mu bezvládně svezla do náručí. Ve stejný okamžik se převor pohnul. K Josefově hrůze se vyškrábal na nohy a upřel na něho svůj zjizvený obličej a pravil: „Říkala jsem ti, ať mi důveřuješ,“ mrkl na něho.
Převor přešel ke dveřím a zařval: „Co tu halekáte, bando jedna?!“ Rány z druhé strany ustaly. Zvedl závoru a otevřel dveře.
V chodbě bylo namačkáno několik mužů.
„Nemáte co na práci?!“ zakřičel na ně a pak ukázal na pacholka. „Ty, pojď sem. Pomoz mu s ní. Můžou jít.“
„Důstojný pane,“ protestoval pacholek. „Je to čarodějnice!“
Převor se k němu přiblížil. „Zpochybňuješ závěry inkvizice?!“
Pacholek zmlkl. Beze slova přišel k Josefovi. Pomohl mu s tělem bezvládné ženy a společně opustili místnost. Převor šel za nimi a držel pochodeň. Když procházeli chodbou, z jedné cely se ozval křik.
„To není převor! Neposlouchejte ho!“ Někdo bušil a mlátil do těžkých dveří. „Slyšíte?! Já to viděl! Slouží ďáblu!“
Převor se u té cely zastavil a křikl na pacholka.
„Vyřízni mu jazyk. Ještě dnes.“
Pacholek kývl.
„NE!! To není převor!“ ozývalo se zoufalé volání zpoza dveří. „Neposlouchejte ho!“

Když stanuli na prázdné noční ulici, poručil převor, aby přistavili malý povoz a složili do něho bezvládnou ženu. Když pak osaměli, řekl převor Josefovi: „Postarej se o mé tělo. A ještě něco. Posednutí mě vyčerpává. Potřebuji víc síly.“ Převor si nasadil kápi a mrkl na něho. „Víš, co máš dělat.“
A odešel do tmavé noci.