Nečekaný dárek k narozeninám

Můj poklidný spánek zčista jasna utnuly nehty, které mi důrazně přejely po zádech... Spíše podvědomě, ještě rozespalý, jsem rozlepil oči a spatřil usměvavou tvář své Paní, jež seděla na gauči vedle mě. Vystřelil jsem z peřin jako když do mne píchne a poklekl vedle postele k nohám své okouzlující Paničky. Moje rozespalá překotnost ji doslova rozesmála, čímž jsem si vysloužil pohlazení po tváři.
„Měla jste hezký večer, má Paní?“ otázal jsem se nikoliv pouze zdvořilostně.
„Ano, bavila jsem se dobře, mám dobrou náladu. To je to, co tě zajímá, zlatíčko moje, že?“ zasmála se Paní.
„Zuj mi boty a pověs kabát“ přikázala mi obratem, aby se následně odebrala do koupelny, odkud se zanedlouho rozezněla sprcha.
Já jsem uklidil Její kozačky ke dveřím, pověsil na věšák kabátek, porovnal si lůžko a opatrně se ještě rozhlédl po pokoji, zda-li je všechno tak, jak má být. Než se má Paní totiž odešla bavit s kamarádkami na diskotéku, dostal jsem za úkol poklidit po společném večeru. Můj pohled však neodhalil nic, co by mohlo dobrou náladu Paní pokazit. Zapálil jsem tedy po pokoji několik svíček a ač nežádán, dovolil jsem si připravit Paničce na stůl decentní sklenku vína. Pohled na hodinky mi ukázal, že je jedna hodina po půlnoci. Nespal jsem tedy zas tak dlouho.
Sotva jsem stačil pokleknout vedle postele, když se otevřely dveře koupelny a Paní vyšla. Voněla na dálku, své nádherná kaštanové vlasy volně rozpuštěné, oblečena v dráždivé červené saténové noční košilce. A když se do mého zorného pole dostaly Její kotníčky, strnul jsem ohromením jako socha. Každý kotníček mé Paní byl totiž ovázán nádhernou červenou mašličkou. Nemohl jsem z nich spustit oči. Paní mezitím došla až ke mě a jednu svou bosou nožku položila na mé stehno. Jen jsem polkl, stále neschopen spustit zrak z té mašličky na kotníčku. V tom mě Ona chytla jemně za bradu a vynutila si pohled z očí do očí.
„Tak jakpak ses tu měl, štěně? Chyběla ti Panička?“ položila mi řečnickou otázku.
Jen jsem němě přikývl.
„To je správně, tak to má být. Že pejsek čeká doma než se Panička vrátí ze zábavy. A musím tě pochválit, máš tu opravdu hezky uklizeno. Ale přiznej se... Že sis myslel, že jsem zapomněla na tvoje narozeniny???“ vypálila Paní nečekanou ránu.
Nevěděl jsem co říct, dostala mě tím do kouta. Ano, samozřejmě, že mě to napadlo, že mi bylo líto, že odchází pryč s kamarádkami, ačkoliv mám zítra narozeniny. Myslel jsem si, že ten víkendový výlet, noc v hotelu, víno a chlebíčky... Že to prostě bude večer pro nás dva, pro Paničku a jejího subíka. Oči mi opět zvlhly jako už předtím před usnutím, dílem znovu zjitřeným smutkem, dílem pocitem viny z nepatřičnosti těchto úvah. Zmohl jsem se jen na psí pohled... Věděl jsem, že nemusím nic říkat, že Ona si to všechno v mých očích přečte.
Na tváři mé Paní se ovšem k mému překvapení neobjevil výraz nelibosti, ale naopak spokojený úsměv.
„Tak štěňátko tu smutnilo, ale ale... No taaak... Přece by Panička nezapomněla na tvoje narozeniny... Všechno nejlepší přeju...“ řekla Paní a políbila mě.
„No a rozbal si dáreček, na co ještě čekáš...“ dodala s hraným údivem. A hned na to doslova vybuchla gejzírem smíchu. Můj výraz musel být opravdu k pokukání. Absolutně jsem nevěděl která bije, byl jsem úplně zmatený. Tak tak že jsem ze sebe dokázal vykoktat poděkování za přání. A rozpačitě jsem se začal rozhlížet kdeže je ten dárek, který si mám rozbalit. Při tom pohledu se Paní začala smát tak, až jí vytryskly slzy. Moje rozpaky ta reakce přirozeně jen znásobila...
Po chvíli srdečného smíchu se však Paní nade mnou smilovala a důrazně přišlápla svou nohou na mé stehno, aby upoutala mou roztěkanou pozornost. Sklopil jsem intuitivně oči – a v tom mi to došlo. Okamžitě jsem cítil jak mi rudnou uši, což potvrdila i slova mé Paní, která se ke mě snesla:
„No konečně ti to došlo, trumbero...“ doznívalo ještě v Jejím hlase pobavení.
„Tak na co ještě čekáš?“ dodala už s náznakem netrpělivosti.
Okamžitě jsem se sklonil, jemně zatáhl za konce mašličky a rozvázal je. Jednu po druhé. Tohle by tedy můj dárek. Začal jsem nožky Paní hladit, líbat, mazlit se s nimi. Jejich vůně a hebkost naprosto ovládly moje vnímání. Stěží jsem postřehl, jak se má Paní uvelebila na posteli a v poklidu začala upíjet připravené víno. Shlížela na mě, jak si hraju u Jejích nohou a nechala mě věnovat se volně dárku, jen mě tu a tak pohladila ve vlasech. Byl jsem naprosto uchvácen... Sotva jsem našel sílu odtrhnout se, abych za dárek poděkoval. Odpovědí mi byl opět jen vědoucí úsměv. Panička očividně věděla jak udělat subíkovi radost... Přestal jsem úplně vnímat čas. To, že jsem byl vytržen z nedlouhého spánku, tím méně pokročilá hodina, to vše najednou naprosto nehrálo roli.
„To stačí.“ zaslechl jsem však najednou kategoricky znějící hlas své Paní.
Viditelně neochotně, smutně, ale okamžitě jsem tedy zaujal patřičný posez a pohlédl k Ní vzhůru.
„Už jsem unavená, pojďme spát. Rozestel mi.“ přikázala.
Vyskočil jsem jak čertík z krabičky a nachystal Paní Její lože. Když se Paní spokojeně uvelebila, přikryl jsem Ji, popřál dobrou noc a otočil ke svému gauči, abych také ulehl. Udělal jsem ale jen pár kroků, když mě zastavil hlas Paní:
„Stůj. Já jsem ti snad řekla, kde máš spát???“
Začal jsem zmateně koktat, že přece než odcházela na diskotéku.
„Hmmm, pravda. Ale změnila jsem názor. Mám pro tebe ještě další dárek. Přeju si, abys dneska spal vedle mne...“
Opět jsem se neovládl. Jen mi poklesla čelist a vykulil jsem oči. Já? V posteli své Paní??? Když mi to došlo, úplně se mi roztřásla kolena...
„Abys ale náhodou nezapomněl, kde je tvoje místo, nasaď si pouta a přijď sem“ doplnila Paní instrukce.
Když jsem Její příkaz splnil, nakázala mi, abych si lehl na vedlejší půlku postele. Jednalo se naštěstí o manželské lože, přesto jsem toto přání Paní plnil očividně s rozpaky. Cítil jsem se samozřejmě poctěn, právě proto na mě ale dopadlo vědomí závazku a odpovědnosti. Nesměle, jako školáček, jsem tedy ulehl na kraj postele. Paní sama mi secvakla pouta na nohou i na rukou a poté si položila hlavu na mé rameno. Úplně jsem cítil, jak se mi zrychlil tep i dech. Po očku na mě mrkla a já opět uviděl ty veselé ohníčky v Jejích očích.
Chvíli jsme jen tak mlčeli. Já se nechal opájet vůní vlasů své Paní, Ona si laškovně hrála s mými bradavkami. Což ovšem ve výsledku zase jen přispělo k mé nervozitě, neboť intimní dotyky mé Paní přirozeně nezůstaly bez odezvy mého těla. Nenápadně jsem přikrčil nohy a doufal, že půjdeme už brzy spát. To jsem se ale velice zmýlil! Paní, jako by věděla co se mi honí hlavou, se najednou naklonila blíže k mému uchu a šeptla sladce:
„Já mám pro tebe ještě jeden dárek... Už jsme spolu půl roku, rozhodla jsem se dát ti něco, co ti mě bude pořád připomínat. Něco jako snubní prstýnek. Nasadím ti ho...“
A aniž by jakkoliv čekala na mou reakci, strhla ze mě deku. To, co jsem se tak snažil skrýt, se ve zlomku okamžiku zjevilo v plné nahotě. Doslova...
„Ale ale... To jsou mi věci. Ejhle ptáčka neposedu...“ okomentovala Paní vzniklou situaci.
„To tak ale nemůžeme nechat. To by se ti přece špatně spalo...“
Ta slova ve mě zažehla světélko naděje. Jedním z pravidel, na které jsem jako budoucí majetek Madam na začátku našeho vztahu přistoupil, byla absolutní moc Paní nad mou sexualitou, zpřesněná o to, že dva dny před setkáním s Paní jsem povinen za každých okolností sexuálně abstinovat. Tentokrát však okolnosti zapříčinily, že ač jsem měl od Paní zrovna danou volnost, abstinoval jsem o dost déle. Platí, že přání bývá otcem myšlenky, domníval jsem se tedy, že vím, jaký bude ten poslední dárek mé Paní...
K mému obrovskému zklamání se však Ona zvedla z postele a zamířila k ledničce, odkud vyndala nachlazený zbytek vína. S tou lahví se pak vrátila zpět. Povšiml jsem si, že zároveň taky drží v ruce jakousi krabičku. Víno? Bez skleničky? blesko mi hlavou. To už ale byla Paní zpět u mě v posteli. Letmo se na mě ohlédla a obdařila mě širokým úsměvem. Úsměvem, z něhož jsme ještě víc znejistěl. Paní mi neposkytla čas nad situací či Jejími záměry nikterak dumat. Nechala mě ležet tak, jak jsem tam už ležel spoutaný, a usedla obkročmo na moje prsa. Její nádherný zadeček, který jsem mohl tušit pod noční košilkou, se mi tak rýsoval přímo před očima. Ve spodní části těla jsem tedy téměř okamžitě opět pocítil náznak oživení, které v mezičase polevilo... Nebyla mu ale dána žádná šance, jak jsem měl okamžitě poznat. Ono oživlé místo totiž náhle zachvátil strašný chlad. Tak k tomu bylo to nachlazené víno, docvaklo mi okamžitě. Následky kontaktu chladného skla s tělem ne sebe nedaly dlouho čekat. K nemalé spokojenosti mé Paní. Tím to ovšem neskončilo. Paní odložila teď již nepotřebnou lahev a začala kolem mého tělo s čímsi manipulovat, cosi sundávat a nasazovat. Svým usazením mi však důmyslně bránila ve výhledu. Zbyly mi jen má představivost a fantazie, i ty mě však nechaly ve štychu...
Najednou bylo hotovo. Paní se otočila zpět ke mě, políbila mě na tvář a zašeptala:
„Tak můj hlavní dárek k tvým narozeninám už je tam, kde má být. Bude ti Mě pořád připomínat. Jako ten snubní prstýnek. Ba dokonce ještě líp.“ zasmála se v závěru.
„Tak se podívej na svou novou ozdůbku, ty můj miláčku...“
A s těmi slovy se uhnula stranou, aby mi umožnila výhled. Podíval jsem se oním směrem – a krve by se ve mě nedořezal! Můj zrak na místě mé mužné chlouby spatřil cosi kovově se lesknoucího... Ve zlomku vteřiny mi to došlo! Něco co ti mě bude pořád připomínat, něco jako snubní prstýnek... Ale není to prstýnek – je to pás cudnosti! A přesně v okamžiku, kdy mou myslí projelo to poznání a já se otočil ke své Paní, Její ruka se natáhla k zámku na pásu a než jsem stačil cokoliv říct, do ticha pokoje se ozvalo nepřeslechnutelné cvaknutí. Cvaknutí, které mým uším znělo jako exploze. Bylo dokonáno. Nebylo cesty zpět. Alespoň bez souladu s vůlí mé Paní. Cítil jsem jak ve mně roste úděs, začal jsem se třást. Neschopen čehokoliv jsem se díval na tu cizí nepřátelskou věc mezi mýma nohama....
Po chvíli se mi podařilo sebrat něco sil a znovu jsem se otočil jsem se k Paní, ale nebyl jsem stále s to ze sebe vypravit slovo. Jen moje oči se Ji snažily srdceryvně uprosit. Leč má Paní mou otázku stejně uhodla beze slov. Ostatně, byla nasnadě i bez velké psychologie.
„Vím, na co se chceš tak moc zeptat... Jak dlouho, že ano? O tom si promluvíme v klidu zítra, teď chci, abyste se spolu seznámili. Budete spolu trávit dost času“ učinila Paní veškerá slova, která jsem v hlavně tak obtížně skládal, v jednom okamžiku bezpředmětnými.
Nic nedbala mého šoku, znovu mě políbila, pečlivě přikryla a popřála mi dobrou noc, zatímco sama si jako předtím udělala pohodlí na mém rameni. A zanedlouho se již ztichlým a potemnělým pokojem neslo Její spokojené oddechování. Mě se spánek ještě dlouho vyhýbal, a to nikoliv vinou těch nádherných vlasů, které jsem měl na dosah vedle hlavy. Ještě během té už tak krátké noci jsem byl ze svého spánku několikrát vytržen. Samozřejmě přičiněním mého narozeninového dárku. V praxi jsem si tak už tu první noc vyzkoušel, že má Paní měla opět pravdu: Ano, bylo to něco jako prstýnek, skutečně mi to mou Paní často a velmi důrazně připomínalo... Myslel jsem na Ni v těch chvílích jako dosud snad nikdy – aby už byla vzhůru a sundala mi tu věc.... Snad nikdy jsem tak nadšeně nevítal ráno jako tento den, ač šíleně nevyspalý...