Na šibeničním vrchu - závěr

2.9.2021 Jarek84

Zapálil pochodeň. Pak Josef pobídl starou kobylu opratí a povoz se dal do pohybu. Ulice se svažovala dolů k bráně. Kopyta klapala po kamenné dlažbě do nočního ticha, všechno spalo. Jen tu a tam zahlédl ve stínech tuláka či nepoctivou ženu, kteří se věnovali řemeslu, jehož povahu neměl chuť zkoumat.
Konečně projel povoz branou a nechal město za sebou. Cesta se vinula od hradeb k blízkému lesu. Zajel pod stíny stromů, ale nejel daleko. Za nedlouho sjel z cesty a zastavil starou herku na mýtině uprostřed temného lesa.
„Prr!“
Zvedl pochodeň a rozhlédl se. Les byl pustý.
Vlezl dozadu na povoz a zadíval se na čarodějnici. Ve světle plamene ožívala její tvář tančícími stíny a dodávala zdání pohybu. Byl to klam. Její duše byla stále v jiném těle, neboť čarodějnice ležela bez hnutí. Oči měla zavřené. Josef se znovu rozhlédl kolem.
Zhluboka se nadechl a sundal si kalhoty. Připadal si nepatřičně a trapně. Jednou rukou hladil sebe a druhou vyhrnul čarodějnici halenu.
Při pohledu na její nahé tělo zůstal v údivu, jak rychle se hojí a regeneruje. Před chvílí se některých míst bál dotknout, zvláště těch převorem považovaných za nástroj satana. Nejvíce si převor považoval bujnou hruď, která jej fascinovala, a kterou mučil, div, že o ňadra nepřišla. Josef si ta místa prohlížel a nemohl věřit vlastním očím. Kde kůže i části masa chyběly, vyrostla tkáň nová. Rány se zcelily.
Jednou rukou ji začal hladit po celém těle a druhou prováděl samohanu - další z mnoha hříchů, kterého se dnes dopustil a další, který u zpovědi zamlčí. Když se blížil ke konci, rozkročil se nad ní a rozevřel jí ústa, aby sémě nepřišlo vniveč. Stříkal s pohledem upřeným na hvězdy.
Ačkoli byla čarodějnice duchem mimo své tělo, se stejným reflexem, s jakým dítě polyká mateřské mléko, polkla i ona. Pak opět strnula, nyní v poloze s ústy dokořán, jako by Josefa nabádala, aby pokračoval. Ten po krátké pauze výzvu přijal. A tak to šlo znovu a znovu. Až ráno byl Josef tak vyčerpán, že ho pálil celý rozkrok. Padl vedle čarodějnice a usnul.
Když se vzbudil, bylo jen pár hodin do večerního klekání. Čarodějnice byla pryč. Jen na podlaze povozu našel Josef malý kožený váček, stejný jako před lety. A stejně jako tenkrát bylo uvnitř několik dukátů. Zastrčil měšec do kalhot, vrátil povoz a pěšky vyrazil k domovu.

Život se vrátil do starých kolejí. Josef se věnoval svému řemeslu a snažil se na vše zapomenout. Ačkoli udělal, co po něm čarodějnice chtěly, jediné, co za to získal, bylo několik dukátů. Tolik si přál, aby mu přivedly milovanou Anku zpátky do světa živých, necítil však žádné zklamání, že na něho čarodějnice zapomněly. Modlil se k Bohu, aby se jejich cesty s těmi jeho již nikdy nezkřížily.
Uběhlo několik dní, když se ve vratech objevil Vincek, rychtářův syn. Sdělil mu, že má zajít za důstojným pánem a Josefa polil pot, neboť se mu vrátily vzpomínky, které se snažil vytěsnit.
Starý farář bude zřejmě chtít od své ovečky zprávu, jak dopadla inkvizice, přemýšlel Josef, když kráčel po vyšlapané cestě. Vlastně se divil, že jej nezavolal dříve.
Slunce příjemně hřálo. Když míjel Čertův rybník, trochu se otřásl. Na břehu naštěstí nikdo nebyl. Pokřižoval se a zrychlil krok.

Farář seděl na zápraží. Stará farní hospodyně před pár dny zemřela a tak nebyl nikdo, kdo by se mu staral o domácnost. Vypadal posmutněle.
„Vítám tě, Josefe,“ řekl a nabídl mu místo na lavici.
Jak Josef předpokládal, chtěl vědět, jak to ve městě šlo.
„Zavolal bych si tě dříve,“ vysvětloval farář, „ale když zemřela Božka, měl jsem jiné starosti.“ Při zmínce o své hospodyni mu zvlhly oči.
Josef mu vyjádřil soustrast a pustil se do vyprávění. Starý pán na něho upřeně hleděl a Josefovi se při každé lži stáhl žaludek. Když skončil, důstojný pán kýval hlavou a pravil: „Nebudu zastírat, že jsem měl o tebe strach. Převor Albrecht býval znám,“ chvíli hledal to správné slovo, „svými důkladnými metodami.“
Josef si vybavil studenou hradní kobku. „Byl velmi důkladný,“ přitakal.
Starý farář vylovil z kapsy psaní s velkou kulatou pečetí.
„Téže noci, co provedl tvůj výslech, mi napsal zprávu. Píše o tobě jako o oddaném služebníku božím a vyzdvihl tvoji pomoc v boji se silami pekelnými. Označil tě za svého pomocníka a spoléhá na tvoji oddanost.“
Starý farář se na Josefa dlouze zadíval. V očích měl lítost. „Za ty roky znám každou duši v obcích mi svěřených. Vlastní rukou jsem zapisoval do matričních knih zápisy několika generací. Znám jejich poklesky i hříchy lépe, než kdokoli jiný. Vesměs jsou zde však dobří lidé.“
Ztěžka vstal z lavice a bylo vidět, že roky na něho doléhají. Udělal několik kroků ke dveřím, otočil se a dodal: „Doufám, že mezi mými ovečkami nebudeš hledat duši, jež by se měla podrobit inkvizici.“
Josef jen zavrtěl hlavou nevěda, co říci a tak farář pokračoval: „Jak jistě víš, ctihodný převor Albrecht z Hrádku zemřel, ale na jeho místo přijde nový, určitě neméně horlivý. Nerad bych, aby umírali nevinní.“
Josefova tvář se protáhla v upřímném úžasu.
„Převor zemřel?!“
Starý pán pokýval hlavou.
„Tu novinu přinesla jeho schovanka spolu s tím psaním. Bylo poslední, které napsal.“ Farář zvedl dopis, který měl v ruce.
„Co se stalo?“
„Amok. Po té, co dokončil tvůj výslech, tak sepsal zprávu pro biskupa a dopis pro mě. Pak, dle výpovědí mnohých, si stoupl na hradby a-“ Důstojný pán se zarazil a promnul si čelo. Vypadal starší než kdy dřív. Podíval se na Josefa a dal mu ruku na rameno. V očích měl strach. Chvějícím se hlasem pravil: „Dějí se divné věci, Josefe.“
To Josef věděl lépe než kdokoli jiný. Sklopil zrak, neschopen podívat se starému faráři do očí. Ve skrytu duše toužil starému pánovi říci pravdu, ale nemohl.
Farář se odvrátil. Uchopil hůl opřenou o kamennou zeď a Josef si všiml, že ji svíral tak, až mu zbělely klouby.
„Pak si stoupl na hradby,“ řekl farář náhle a navázal na své vyprávění „a propukl v šílený smích. Prsty si vyrval bulvy svých očí a pozřel je. Pak skočil.“
Josef se rozklepal. Vzpomněl si na slova, která pronesla Dorota v žalářní kobce. Jakoby opět zaslechl její hlas odrážející se od kamenných stěn. Nervózně se rozhlédl.
Farář zatím změnil téma.
„Vypadá to, že mám novou hospodyni,“ řekl, zatímco překročil práh fary. „V dopise mě převor žádal, zda by se na faře nenašla práce pro jeho schovanku, pannu s upřímnou láskou k Bohu. Když už jsi tady, tak vás představím.“
Naklonil se do chodby a zvolal: „Kateřino?!“
Z fary se ozvaly kroky a ven vyšla mladá žena. Na sobě měla decentní halenu s límečkem ke krku, vlasy měla pečlivě učesané a stažené stuhou. Z pod dlouhé sukně vykukovaly jen špičky střevíců. Nejistě se usmála a hlasem plným pokory pravila: „Dobrý den, Josefe. Ráda vás opět vidím.“
„Vy se znáte?“ Zeptal se farář a podíval se na Josefa. Ten stál jak zařezaný. V nohách pocítil slabost, až se bál, že jej neunesou. Udělal krok zpět a sedl si na lavici. Odpověděl sotva znatelným kývnutím.
„To je dobře,“ řekl důstojný pán. „Jistě Kateřině pomůžeš, aby jí místní dobře přijali.“
Kateřina se usmála a oči jí zaplály. „Josef mně tolikrát pomohl, důstojný pane. Je to dobrý člověk. Jistě mně pomůže i nyní.“
Farář se odbelhal do domu a nechal Kateřinu, aby Josefa vyprovodila k dvířkům v plotě. Tam jej Kateřina chytla za paži a pravila: „Něco ti dlužím, Josefe. A já sliby držím.“ Rozhlédla se. Pak povolila nenápadně šněrovačku a šáhla do výstřihu. Vyndala zlatý bohatě zdobený kalich. Byl z místního kostela. Josef se pokřižoval.
„Na modlení je pozdě, Josefe.“
Zabalila kalich do kusu starého hadru a podala mu jej. „Naplň jej živou vodou a za úplňku ji nalij do úst své ženy. Nebo alespoň do toho, co z nich zbylo,“ zašklebila se Kateřina. „Její čelisti nechť sevřou zlato vyvržené z puklin pekla.“
Vzpomněl si na měšce se satanským symbolem. Srdce v hrudi mu divoce tlouklo. Rychle schoval kalich pod volnou halenu. „A co pak?“ Ptal se zoufale. „Jak mám lidem vysvětlit, že Anka je zpátky?!“
Čarodějnice se mu vysmála. „To není moje starost.“ Otočila se a odcházela.
Josef na ní ještě zvolal: „A proč jsi tady?!“
Otočila se přes rameno a zašeptala: „Pod svícnem je tma.“

Jednoho večera naložil Josef všechny své věci na káru. Zapřáhl vola a čekal. Když padla tma, dlouho stál na dvorku než dal sbohem stavení, které kdysi dávno stavěl jeho děd. Dlouho lopatu zasunul k bočnici vozu a vyjel na starou cestu. Nad vrchem visel měsíc v úplňku.
Kopyta duněla a odbíjela čas do tiché noci. Stříbrné světlo zalilo krajinu a odhalovalo černé stíny výmolů. Zastavil před těžkou kovanou branou. Seskočil z vozu, vytáhl lopatu a v druhé ruce sevřel zlatý kalich. U pasu se mu houpal plný měšec. Branka zavrzala a on překročil práh hřbitova.
Nebylo cesty zpět.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@Koukou-roukou Ano, konec je trochu otevřený, ale zároveň vše důležité se uzavřelo. V případě pokračování bude na co navázat.
Povídka o Pedrovi by měla být zveřejněná každým okamžikem. Ale nevím, zda nebudeš zklamaná, on zas tak temperamentní nebyl *18*
Prijde mi to jako otevreny konec;) .... ale rada bych cetla o tom,co temperamentniho delal Pedro Linde *5*
@ProsteZuzana Ano, to je pravda. Ale myslím si, že to bývá často i kvalitou těch sérií. Stále se pohybujeme na poli amatérského psaní (také jak jinak na amatérech*3*) a přiznejme si, že lidi často nemají motivaci si ty starší díly dohledat. Prostě kdyby tady vycházelo, nevím, padesát odstínů šedi, tak si minimálně zdejší dámy ty starší díly dohledaj.*6* Takže kdybych psal lépe, lidi by to četli víc, tak to prostě je... (upraveno)
@Jarek84 všechny série mají se zvyšujícím se počtem pokračování míň přečtení. Lidi nebaví dohledávat starší díly 😉
@1974marty díky tak to jsem rád. Budu si pamatovat, že jsou zde i fanoušci takových žánrů a až mě zase unaví sladká romantika nebo pořádná hardcore akce, zkusím se k tomu vrátit.*6*
Musim říct, že tahle série byla aspon za mne úžasná.
@SladkaBaculka86 Nyní to neplánuji. Stejně si myslím, že na "amatéry" je tam málo erotiky a zdálo se mi, že to tolik lidí tady nečetlo. Ale těší mě tvůj zájem. Třeba se k tomu po nějaké době vrátím a napadne mi nějaká nová zápletka*6*