Z mého života XII

To co mi řekla, byl pro mě šok. Blesk z čistého nebe. Kurva, to ne, to fakt ne! Vždyť se známe sotva dva měsíce a teď tohle? Nevím, jak dlouho jsem mlčel a s otevřenou pusou se díval na Denisu a hlavě se mi promítl film o každičkém našem milování, které jsme spolu měli. Proč teď? Vše se zdálo být perfektní, maloval jsem si s Denisou růžovou budoucnost, ale tohle je taková čára přes rozpočet. Sedl jsem si naprosto konsternovaný do křesla a řekl, aby si mi přesedla na klín. Poslechla. Pohodlně se usadila. Položila svoji hlavu na mé rameno a já ji začal jemně hladit po zádech. Prvotní šok odezněl a já opět začal reálně uvažovat nad odpovědí. Podíval jsem se jí do jejich krásných očí, ve kterých jsem viděl záblesky strachu a pronesl jsem: „budeš krásná maminka a pevně doufám, že naše dítě, které v sobě nosíš, nebude vyrůstat bez tatínka“. Rozbrečela se. Dlouho jsem ji nemohl utišit. Jen jsem ji tiše objímal, hladil a dával něžné polibky do jejích vlasů, tam, kamsi za ucho, kde to má ráda a cítil, jak z jejího srdce spadl těžký kámen, který jej tížil. Když se konečně utišila, podívala se na mne a řekla: „měla jsem strach ti to říct, nevěděla jsem, jak budeš reagovat, ale po tom co jsi mi řekl, vím, že jsi ten pravý“. Chvíli bylo hrobové ticho. Nevěděl jsem co na to říct. Zalil mně pocit naprostého a neskonalého štěstí, který se ještě zdvojnásobil, když mi Denisa řekla ta dvě nejkrásnější slova, které jsem si dlouho přál od ní slyšet. Bohužel mi za týden sdělila nemilou informaci o planém poplachu. Byl jsem z toho na jednu stranu trošku smutný a na druhou stranu, co si budeme nalhávat, se mi ulevilo. S odstupem času si myslím, že mně jen chtěla vyzkoušet, jestli jsem ten pravý a jak se v takové situaci zachovám. Nikdy jsem se jí na to nezeptal, už jsme se k tomu nevraceli a možná to bylo i dobře. Po pár letech našeho společného žití Denisa změnila příjmení a dala mi dvě děti. V našem společném životě to nebyla, jak by se na první pohled mohlo zdát, vždy jen pohádka. Ne vždy jsem byl Denise oporou a věrným manželem. Občas to i u nás zaskřípalo, ale vždy jsme zjistili, jeden bez druhého nemůžeme být. Čekali jsme jeden na druhého. Jsem rád za možnost žít a milovat tuto stále krásnou ženu, kterou mi život přihrál do cesty. Děkuji všem, kteří jste spolu semnou zavzpomínali na moji někdy ne příliš veselou životní pouť. Věřte nebo nevěřte, s odstupem času se na spoustu věcí dívám úplně jinýma očima, to špatné přebolelo a to dobré stále i po letech dokáže tam, někde v nitru, když není úplně nejlépe u srdíčka, zahřát. Některé, ať už podstatné či nepodstatné, události mé životní pouti už vyšuměly do ztracena a díky tomu, že jsem je začal sepisovat, opět ožily a vše jsem ve svých vzpomínkách prožíval znovu. Byly doby, kdy jsem nevěřil ani sobě, ani svému okolí. Život byl prázdný a bez jakékoliv perspektivy. Místy jsem nevěděl jak dál, ale vždy, když jsem padl na pomyslné dno, dokázal jsem se, i když to nebylo vůbec jednoduché, odrazit. Pevně věřím, že v mých příbězích jste našli, i Vy čtenáři, kus svého života. Snažil jsem se nastavit zrcadlo svému dosavadnímu životu a zavzpomínat na to co jsem zažil a připomenut si, proč a jak moc svoji Denisu stále miluji. Je toho hodně, na co bych ještě rád zavzpomínal, ale nejsem si úplně jistý, jestli by i další, méně podstatné střípky, někoho ještě dokázaly zaujmout. Teď se budu opakovat a opět použiji citaci pana Zdeňka Jirotky: uvěřitelné věci se musí vymyslet, ty neuvěřitelné se musí stát!