Další výplod (?)

15.9.2021 Grai_Ulfurinn

Procházím se tak letním podvečerem mezi dvěmi vesnicemi. Až na pár mráčků krásné čisté nebe. Zabraný do svých myšlenek procházím kolem polí, menších uskupení stromů, nějakého staveniště. Hmm, staveniště... Na okamžik jsem se zastavil a zběžně si ho prohlédl. Vypadalo to jako přesně ten typ, kde navrhnutí a realizace vypadala snadně, ale během práce došly prostředky, tak se to jednoduše nechalo tak, jak to je. Dle vzezření už několik let. S přimhouřenýma očima zkoumám více detaily. Posprejované zdi, odpadky, poničené stěny i nosné konstrukce či lešení.

Kolem byl klid, ani živáčka, ale přesto mi přišlo, že jsem právě tam zahlédl pohyb. Možná nějaký sprejer či bezdomovec. Všiml jsem si díry v drátěném plotě, takže to je dost pravděpodobné. Když jsem odvracel pohled, znovu jsem v koutku oka zaregistroval pohyb, okamžitě jsem se podíval zpět. Na mžik jsem viděl postavu v bílých šatech, ženu. Zkoumavě jsem prohlížel zákoutí oné nedokončené stavby, než se znovu ukázala. Stála tam bez hnutí a dívala se mým směrem. Nebyl jsem si jistý, zda je bělejší její kůže nebo její šaty a kontrast s její havraní hřívou mi moc nepomáhal. Natáhla směrem ke mně ruku a zašla za zeď. Pud sebezáchovy mi velel jasně: "Jdi pryč." Kdybych jen nebyl takový paličák...

Prolezl jsem dírou v plotě a podél něj jsem přišel až na štěrkem vysypanou cestu za provizorní branou. Pomalu jsem se blížil k rozestavěnému místu, ostražitě jsem smysly prozkoumával okolí. Kdybych měl srst, byla by naježená po celé mojí délce a i tak jsem měl pocit, jakoby mi stály v pozoru i všechny moje chlupy. Dostal jsem se až pod strop, který měl zřejmě být i podlahou pro další patro. Zastavil jsem se a zatajil dech, abych slyšel i sebemenší zvuk. Neslyšel jsem však nic, tak jsem pomalu a co nejtišeji vydechl. Na konci výdechu jsem však zaslechl tiché zachichotání z druhé strany zdi. Tak náhle, jak jsem ho zaslechl, znovu utichlo. Opatrně a ostražitě jsem nahlédl za zeď a... nikdo tam nebyl. Pouze schody, které měly patrně vést do suterénu rozestavěné budovy. Klekl jsem si před nimi, zaposlouchal se a zároveň jsem se snažil čichem zachytit jakýkoliv pach, který by mi mohl být nápomocen. Nic. Žádný zvuk, žádný zvláštní pach. I tak jsem tak ještě chvíli zůstal, abych se dočkal velmi krátkého stenu. Někdo si se mnou zahrával a mně docházela trpělivost. Narovnal jsem se a s odhodlaným výrazem jsem začal sestupovat po schodišti.

Lomené schodiště bylo delší, než se původně zdálo. Přišlo mi, jak kdybych sestupoval do samotného atomového bunkru. Musel jsem sejít už nejméně tři patra, i obezdění a samotné schody změnily materiál. Z betonu se stal kámen, hrubě opracovaný. Přišlo mi, jako bych se vracel v čase. Když už jsem začínal být nevrlý, přesto ostražitý, a chtěl jsem se vydat zpět na povrch, došel jsem do posledního mezipatra. Pod schody byla krátká rovná chodba, vedoucí do nějaké místnosti. V tu chvíli mi to došlo. Vždyť si nesvítím ani baterkou či svítilnou na mobilu a do takové hloubky se denní světlo sotva dostane. Při tomto přemýšlení jsem na konci chodby za otvorem pro dveře znovu zahlédl přeběhnout ženu v bílém a v momentě kdy zmizela na druhé straně, ozval se mi rychlý výdech hned za pravým ramenem. Instinktivně jsem trhnul hlavou, i tak jsem se dokázal dostatečně ovládnout, abych koutkem oka viděl do chodby. Rychle jsem si totiž uvědomil, že za mnou je zeď a zády jsem k ní dostatečně blízko, aby se tam nikdo nevešel. Třesavě jsem vydechl a opět zaznamenal pohyb u dveří. Bleskově jsem otočil hlavu zpět, abych mohl lépe vidět, že ta žena velmi pomalu směřuje ke mně. Polil mne studený pot a zamrazilo snad všude, kde mohlo. Trvalo jen krátkou chvíli, než se z půlky chodby rozeběhla proti mě s děsivým skřekem a nataženýma rukama. Její obličej byl zkroucený do mrazivé grimasy. Trvalo mi jen zlomek vteřiny, než jsem si uvědomil, co se děje a narovnal jsem se v celé své velikosti. Schody přede mnou snad vyletěla než vyběhla, za posledním výstupkem se její ruce zastavily jen malý kousek ode mne. Jakoby narazila na neviditelný štít. Neustoupil jsem ani o půl stopy, dál jsem hrdě stál a shlížel jsem na její drobnou postavu. Oči měla zahalené jejími temnými vlasy. Náhle jak kdyby jí něco prudkým trhnutím zatáhlo zpět a zády napřed proletěla skrz otvor pro dveře. Až teď jsem si dovolil uvolněně vydechnout, načež zazněl tichý a jemný hlas: "Jsi to ty... Zavři oči." Nemusel jsem dlouho přemýšlet. S hlubokým nadechnutím a odhodláním jsem tak učinil.

Když jsem je znovu otevřel, nebyl jsem na schodišti, ale tam, kam zřejmě vedlo. V nějakém druhu sklepa či přímo sklepení. Byl jsem v místnosti, odkud vedly tři cesty. Ale... nikde žádné světlo, přesto mé oči přivykly temnému prostředí. "Odkud se bere to světlo, díky kterému se můj zrak dokáže takhle přizpůsobit?" proběhlo mi hlavou. Z mých myšlenek mne znovu vytrhl ten hlas - něžný a hravý. "Tak jsi tady. Přišel si," ozvalo se mi za zády. Bleskurychle jsem se otočil, jen abych viděl zeď, ohraničující konec místnosti. Zamračil jsem se a rozhlížel se kolem. "Jsi tu chycený jako myška," ozvalo se znovu, tentokrát výsmývajícím šepotem. Znovu jsem se otočil, abych spatřil stejný výsledek. "Přestaň si se mnou hrát," zavrčel jsem, "přišel jsem z nějakého důvodu. Ukaž se!" Rozhostilo se ticho. Naprosté ticho. Spousta lidí by jen po chvíli v takovém tichu začalo přicházet o rozum. Já trpělivě, ale napjatě čekal.

Ozval se smířlivý povzdech, tentokrát nedaleko mého levého ramene. Otočil jsem pouze hlavu, abych viděl, jak se vynořila ze stínu. Tentokrát klidně, ale hrdě kráčející mým směrem. Postavil jsem se k ní čelem a prohlížel jsem si ji. Bílé průsvitné šaty až po kolena, štíhlé nohy, jen lehce plnější postava, kulatá ňadra držela přední část odění mimo styk s pokožkou. V takové blízkosti její vlasy nepřipomínaly havraní barvu, nýbrž vodopád nejtemnějšího ebenu stékající po jejích tvářích až na hrudník. Malý nos, úzké nepatrné rty a kaštanové oči. Zastavila se na loket ode mne. Byla okouzlující, půvabná i smyslná. Naprosto jiný výjev než před několika okamžiky. Muži se slabou vůlí by jí padaly k nohoum jako k bohyni. "Tak," rozhodila rukama, "jsem tady." Zaměřil jsem se s přimhouřenýma očima na její vyhýbavý pohled. Vydal jsem ze sebe zamyšlený zvuk a pozdvihl obočí. Očividně byla překvapená mým chováním, protože nechápavě pohlédla na mou tvář a následně se naše oči setkaly. Zdála se být jak uhranutá, téměř bez známky pohybu. Spatřila to, co téměř nikdo. "Proč si mne sem zavedla?" zeptal jsem už o mnoho klidnějším hlasem. Odpovědi jsem se ani po několika chvílích nedočkal, pouze se jí každou vteřinou více otevírala pusa v údivu a oči kmitaly jak dva kaštany uzavřené v třesoucích se baňkách.
Přistoupil jsem k ní pouze o půl stopy blíže, pohledem zarytým do jejího. "Takže?" zeptal jsem se vlídným tónem. To ji probudilo z letargie - vydala ze sebe třesoucí a možná i lehce vzrušený vzdech, načež o půlkrok ustoupila. "Teď se nezdáš tak děsivá jako před chvílí," zavtipkoval jsem si. Sklopila hlavu. Úplně jiný výjev... vypadala teď tak nevinně až rozkošně. "Chtěla jsem... Myslela jsem, jestli bys--" "Ano?" skočil jsem jí do řeči, "Kam se poděla tvá nedávná hrdost?" Pochopila, o co mi šlo a dodalo jí to její náhle ztracenou sebedůvěru. "Chci tě požádat o tvou pomoc," pyšně se napřímila. Vypadala teď ještě přitažlivěji, musela být neobyčejnou ženou. "Vyslov svou žádost a bude jí vyslyšeno," odvětil jsem jí rozhodně. Sevřela už tak úzké rty. "Chtěla bych odsud odejít," vydala ze sebe s náznakem naléhání. "Chápu. Něco tě tu drží," prohrábl jsem si vousy. Přitakala a pohlédla ke vchodu po mé pravici. Podíval jsem se týž směrem. Kývl jsem na ni a vydal se k onomu místu. "Buď opatrný!" vydala náhle ze sebe. Ohlédl jsem se přes rameno, ale neřekl jsem ani slovo. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil vpřed do temné chodby.

Ani jsem nevěděl, co hledám, spoléhal jsem na mou intuici, která mne nikdy nezklamala. Chodba se několikrát dělila či se v boční zdi objevil nový vchod. V hlavě jsem si snažil tvořit pomyslnou mapu, s vírou, že to tu není jako v legendárním krétském labyrintu. Přes všechny myšlenky, rozcestí a odbočky jsem pokračoval stále kupředu. V tom naprostém tichu... Jediné, co jsem slyšel, byly mé vlastní kroky a dech. Kolem byla cítit zatuchlina a... zvyšující se teplo. Stěny vypadaly z kamene, takže tu bylo celkem chladno, ale ta změna teploty byla výrazně cítit. Vydal jsem se tedy směrem, odkud jsem cítil, že by mohlo vycházet. V jedné z dalších nekončících chodeb jsem si všiml postranního vchodu, ze kterého vyzařovalo velmi slabé, přesto viditelné světlo. Neměl jsem pochyb o tom, že ho vydávalo něco spojeného s ohněm. Opatrně jsem nakoukl do místnosti, která ze rozkládala za dírou ve zdi. Byly v ní dva stoly, oba u protějších zdí, a nad nimi visely obrazy. Na jednom z nich byl vypodobněn muž. Od pohledu mi nebyl vůbec sympatický, ke všemu byl přísně až krutě vyhlížející. Zaujal mne spíš druhý obraz, na kterém byla žena, jenž jsem potkal. Vypadala vážně, ale i tak úchvatně. Avšak ani toto dílo nedokázalo vystihnout její skutečnou krásu a půvab. Před obrazem na stole plápolal zdroj onoho světla. Svíčka. A před ní křišťál. Podivil jsem se, jelikož k tomu, k čemu byl zřejmě zde použit, normálně určen není. Za zády jsem na okamžik uslyšel velmi tichý šepot - mužský. Nemohl jsem ztrácet čas. Vzal jsem křišťál, hodil ho na zem a na několikátý pokus se rozpadl pod silou mého dupnutí. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl. Svíčka vypadala, jakoby byla zapálená sotva před chvílí. "Heh, jo, kdyby tomu tak bylo," pomyslel jsem si. Uchopil jsem svíčku a zkoumavě se zadíval na obraz ženy. "Jsi volná. Je čas jít," vydal jsem ze sebe, když jsem ten samý obraz zapálil a zfoukl svíčku. Náhle se za mnou ozval rozzuřený mužský hlas: "NE!" Trhl jsem sebou a obracel jsem se k majiteli toho hřmotného hlasu. V polovině obratu na mne však z prázdného rohu místnosti vyskočila žena v bílých šatech a povalila mne na zem. Všude kolem mne se rozhostilo hrobové ticho...

Otevřel jsem oči, opřel jsem se bokem o loket a zalapal po vzduchu. Když se mi podařilo chytit dech, rozkašlal jsem se. "Měl bych přestat kouřit," zanadával jsem si. Mé dýchání se uklidnilo natolik, abych si začal uvědomovat své okolí. Probral jsem se vedle místa schodiště na staveništi, s tím rozdílem... že už tam žádné schodiště nebylo, pouze betonové základy podlahy. Postavil jsem se na nohy. Byla hluboká noc, na jasném nebi zářily hvězdy jak naši nejstarší průvodci. Absolutně jsem ztratil pojem o čase. "Možná tu je někde nějaký únik kdoví jakých látek a upadnul jsem do bezvědomí", začal jsem přemýšlet. Poté jsem se pokusil zorientovat v okolí. "Ne... není," pousmál jsem se, když jsem viděl za provizorní branou odcházet ženu v bílých průsvitných šatech s rukou lehce nataženou směrem ke mně. Ani se neohlédla, chůzí jakoby netečně vůči okolí tančila ve větru. Avšak věděla, že se dívám. Vyndal jsem zmuchlanou krabičku z levé kapsy u kalhot, vytáhl cigaretu a se slovy: "Stejně nepřestanu," jsem ji zapálil. Potáhl jsem si, abych utišil abstinenční příznaky, a s úsměvem jsem vydechl kouř směrem k postavě mizející pod rouškou noci. "Je čas jít domů," a s těmi slovy jsem se vydal na cestu.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.