Už za mnou nejezdi - Soutěžní

29. 9. 2021 Jarek84

Kluk seděl na hradní zdi. Měl zakloněnou hlavu a díval se na hvězdy. Připadal si, že je součástí něčeho velkého, většího než on i celé lidstvo. Na kolika hvězdách bují život?
Aniž by odvrátil zrak, nahmatal po tmě lahev rumu.
„Na mimozemšťany,“ zamumlal a dal si několik doušků. Když chtěl lahev zavřít, tak mu víčko sjelo, odrazilo se od jeho nohou a padalo do temnoty pod ním. V tichu uslyšel, jak několikrát cinklo o kameny a bylo pryč.
„Sakra,“ pomyslel si. „Teď abych to dopil.“
Nijak zvlášť mu to nevadilo. Dnes se s ním rozešla Hanka a jestli něco potřeboval, byl to alkohol. Stoupl si a trochu zavrávoral. Podíval se do krajiny. Měsíc studeně zářil. Hluboko pod ním se jeho světlo odráželo od špiček stromů, které jak stěžně trčely z moře temnoty.
Opít se zde, na hradní zřícenině, nebylo zrovna bezpečné. Možná zakopne a zřítí se z hradeb. Trochu se naklonil a podíval se dolů. Představoval si kamení a skály, které tam, schovány tmou, jistě byly. Když si uvědomil, že to možná bude jeho poslední noc, zalitoval, že pije jenom pitomej tuzemák.
Náhle zahlédl na obloze světlo. Letělo oblohou a zjasňovalo. Tak jasný meteor ještě neviděl. Zářil různými barvami a v jeho jasu se na chvíli ztratil i měsíc. Ta krása ho pohltila. Na konec zjasnil tak, že musel přivřít oči. A pak byl pryč. Zůstala po něm jen slabá fialová stopa, která rychle pohasínala.
„Nádhera,“ řekl nahlas, když se konečně odvážil nadechnout.
V tu chvíli za sebou něco zaslechl. Otočil se. Před ním se tyčily rozpadlé zbytky hradní věže, jejíž zdi, vysoké sotva pár metrů, vykrojily svoji siluetu do hvězdného pozadí. Lekl se, když nahoře, na zubatém vrcholku, spatřil šedivý obrys postavy.
Pevně sevřel hrdlo lahve a instinktivně udělal krok zpět. Téměř uklouzl a spadl z hradeb. Postava se pohnula, přehoupla se přes okraj a šplhala dolů. Vypadala trochu jak pavouk, jak po tmě slézala kolmou hradní zeď. Jak to sakra dělá?
Třesoucí se rukou šáhl rychle do kapsy a vytáhl svůj mobil. Rozsvítil baterku a namířil ji na zeď. Nikde nic. Zdálo se mu to? Přejel si rukou čelo a rozhlédl se na všechny strany.
„Aaaaa!“
Byla přímo u něho! Jeho křik prořízl noční ticho. V hrůze upustil telefon i lahev. Udělal krok zpět a noha se propadla do prázdna. Zamával rukama, ale převážil se. Spatřil ji jen na chvíli. Byla to žena. Nahá. Krásná. Mihla se před ním a pak se zaklonil a viděl jen nebe.
Zavřel oči. Hlavou mu problesklo, zda to není sen. Občas se mu zdálo o tom, že padá. Stejný pocit jako měl teď. Tělo bylo lehké a přesto napjaté, očekávající náraz.
Náhle ucítil na noze pevný stisk. Něco jej sevřelo. Tělo sebou škublo a setrvačností narazil zády do kamene. Začal stoupat. Po chvíli se přehoupl přes hranu a zůstal ležet. Stisk povolil.
Otevřel oči. Telefon, který mu vypadl z ruky, ležel kousek od něho. K nebi z něho stoupal kužel světla, který zahnal noční stíny.
Nebyl to přelud. Stála nad ním, rozkročená. Nahá. Zadíval se na její klín a mezi chloupky spatřil zřetelně prosvítat pysky. Překvapeně zamrkal.
Trochu se předklonila. Její prsa se nad ním rozhoupala a za nimi na něho shlížela její tvář. Pozorovala ho a zeptala se: „Chtěl jsi umřít?“
Pokrčil rameny. Byl příliš fascinován tím okamžikem a její krásou, aby dokázal mluvit.
„Kdybys umřel, nemohli bychom souložit.“
Vyvalil oči a zalapal po dechu. To nečekal. „Souložit?“
Kývla a doplnila: „Pokud to tedy umíš.“
„Nu.. ano,“ odpověděl váhavě.
„Skvělé!“ Vykřikla nadšeně a zatleskala. „Tak to mě to musíš naučit.“
Posadil se, sebral svůj telefon a svítil jím na všechny strany. Nikoho dalšího neviděl. „Má to být nějaký vtip? Skrytá kamera?“
Zatvářila se zvědavě. „Co je skrytá kamera?“
„Co to s tebou sakra je?!“
Chtěl si stoupnout, ale objala jej kolem ramen a sedla si na něho.
„Nauč mě souložit,“ žadonila.
Cítil, jak se mu zrychlil tep. Byla nádherná. Nechápal, o co tu jde, ale začínalo mu to být jedno. Třeba si jen ráda hraje.
Nesměle položil dlaň na její prso. Nijak neprotestovala a tak jí trochu promasíroval bradavky. Usmála se a řekla: „Líbí se mi to. Pokračuj. Chci umět všechno.“
Zhluboka dýchal. „Tak, kde začnem?“
Políbila jej a řekla: „Kde chceš.“
Povalil ji do trávy. Začal si hrát s jejími prsy. Pak se sklonil a jazykem jí lízal bradavky a jemně je sál. Svíjela se a tiše vrněla. Dotkl se jí mezi stehny a poznal, že celá teče.
Sundal si kalhoty a rozhodl se pro své šťastné číslo.
„Naučím tě šedesát devítku.“ řekl a rovnou zaujal pozici. Roztáhl jí nohy a přitiskl tvář do jejího klína. Ztopořeným penisem se dotkl jejího obličeje. Dal se do práce a čekal, kdy se přidá. Po chvíli mu došlo, že buď je profesionální herečka nebo opravdu neví, co má dělat. Vysvětlil jí základy a doufal, že nepůjde do vězení. Matně si totiž vzpomněl, že ve městě otevřeli nějakou léčebnu.
Čert to vem. Jak mohl odolat, když se učila tak rychle. Zatímco jeho jazyk kmital mezi stehny, tak ona ho nádherně sála. Odvážil se trochu přirážet a brzy ztratil ostych. Ta ženská snad nepotřebovala dýchat. Šukal jí pusu, zajížděl do krku a ona celou dobu jen poslušně držela. Byla to slast. Sám se jí to snažil vracet jak nejlépe uměl a po chvíli jej překvapila prvním orgasmem. Křečovitě jej sevřela a i když ho měla hluboko v krku, vyrazila ze sebe ohlušující, téměř zvířecí křik.
Vau, ještě že nejsou doma v ložnici. Sousedka vždycky bouchala na zeď, když byli s Hankou trochu hluční. Z tohoto by se dozajista zcvokla.
Nechal ji trochu vydechnout a pak změnil pozici.
„Toto se jmenuje misionář,“ vysvětloval, zatímco do ní pomalu pronikal. Visela mu na rtech a vypadala jako školačka u tabule. Ať už to hrála nebo ne, jemu se ta hra začala líbit.
Pomalu přirážel.
„Hýbej se proti mně.“
Opět rychle pochopila podstatu. Během chvíle už zkušeně mrdali a ukazoval jí nové a nové pozice. A oddaloval tak i svůj vlastní orgasmus. Nebylo to snadné, protože byla tak neuvěřitelně vlhká a úzká. Chtěl jí však dopřát ještě jedno vyvrcholení. Konečně cítil, jak jí vagínou projíždí chvění, které vyústilo v několik silných vln, které se prohnaly po jeho penisu jak hadi a ždímaly jej tak, že během okamžiku začal stříkat. Nikdy nic podobného nezažil. Z jejího hrdla se ozval slastný řev, tentokrát ničím netlumený. Musel si zakrýt uši.
„Do prdele!“ Vykřikl. „Co jsi zač, siréna?!“
Svalil se vedle ní a oba hlasitě oddechovali.
„Dělala jsem to správně?!“ Zeptala se po chvíli.
„Hm,“ řekl uznale. „Učíš se rychle.“
Náhle vstala. „Díky za pomoc,“ řekla. „Musím už letět.“
„Počkej!“ Vyskočil na nohy. Nechtěl, aby to byla známost na jednu noc. „Neřekneš mi alespoň, kde bydlíš?“
Záhadně se usmála a ukázala nahoru.
„To jako na tý věži?!“
Zavrtěla hlavou. „Výš,“ řekla.
Předpokládal, že to je jen další její hra.
„No jasně,“ řekl a pokýval hlavou, jako že už začíná chápat. „Bylo mi to hned jasný, že nejsi ze Země.“
Široce se na něho usmála. „Opravdu? A já se bála, jak budeš reagovat.“
„Úplně v pohodě,“ řekl a rozhodl se ji trochu popíchnout. „Jen mi vrtá hlavou, jakto, že vypadáte stejně jako my?“
„My ale přece vůbec nevypadáme stejně.“
„Vážně?“ Už se ani nesnažil skrýt, že se náramně baví. „Mně přišlo, že máš všechno tam, kde máš mít.“
„Umíme měnit podobu,“ vysvětlovala trpělivě. „Měla jsem strach, že bys neměl chuť ukázat mi vaše páření, kdybys mě spatřil v přirozené formě.“
Páření? Připadal si jako nějaký gorilí samec. Potlačil smích. „Mně se můžeš ukázat,“ ujistil ji. „A víš co? Příště se nemusíš ani měnit, to bude teprv to správný mezidruhový páření.“
Vzrušeně zatleskala a vykřikla: „To bude bezva!“
Trochu poodstoupila a pak zavřela oči. Po chvíli se začala celá chvět. Napadlo ho, že možná dostala nějaký záchvat a měl o ni strach. Jak zjistil, zbytečně.
Ona se jen opravdu začala měnit.
Když bylo po všem, tak se ho zeptala: „Líbí?“
Díval se na ní a klepala se mu brada. Ukázal na ni a tiše zakoktal: „Ty máš chapadla?“
„Jistě,“ promluvilo stvoření hlubokým, bublavým hlasem. „A buď rád. Jak myslíš, že jsem tě zachránila, když jsi spadl?“
Nohy mu vypověděly službu a on se sesul na zem. Jak pak jej asi zvládla tak důkladně vyždímat? Při pohledu na její slizkou kůži také tušil, proč byla tak neuvěřitelně vlhká.
„Uděláš pro mě něco?“ Zeptal se.
„Cokoli,“ řeklo stvoření.
Kluk si lehl, schoval obličej do dlaní a pravil: „Už za mnou nejezdi.“