Sbohem...

1.10.2021 Januar29

Cítím, že se musím zastavit.
Zpomalit myšlenky a uklidnit svou zmatenou duši.
Sedám si na lavičku a nemohu se nasytit tou krásou kolem mě.
Je jeden z posledních slunečních dnů a vzduchem se line vůně přicházejícího podzimu.
Pozoruji větve stromů, se kterými si hraje lehký vánek a poslouchám poslední štěbetání ptáků.
Je nádherný den a ačkoliv bych neměla, cítím tu nenáviděnou tíhu na mé hrudi.
Vzpomínky jsou leckdy krásné a leckdy ubíjející...

Vzpomínám na náš první pohled. To tajemno, které nás obklopovalo od první chvíle našeho seznámení.
Mé chvějící se tělo při jeho prvním doteku.
Na okouzlení beze slov a časoprostoru, který se zdál věčností a přitom trval jen pár minut.

Na slova, která mě spalovala i slova, která mi neskutečně ubližovala.
Pamatuji si tu tupou bolest, která projížděla celým mým tělem.
Slzy dopadající na zem.
Nekonečno slz a stejně tak nekonečno smíchu.
Ten spalující pocit štěstí a paradoxně i ohromné prázdno uvnitř mě samé.

Emoce jak na horské dráze.
Život se mnou nikdy nehrál férovou hru, ale tenkrát mi dobře naložil. Snad naposledy.
Nový život, ...nová práce, ... nový domov, ...poznávání té, co se ve mě ukrývala roky a do toho
...ON...

Období poznání.
Pozvolné otevírání všech mých zavřených dveří.
Byla jsem jak Alenka v říši divů.
Hladová a nenasytná.
S dojetím jsem přijímala vše, v čem jsem spatřovala krásu a naplnění.
Uchvátila mě přirozenost, pokora snoubící se s duší ďábla, to pozvolné objevování chutě pervéznosti. Utápěla se v dokonalosti nahoty, představ a fantazie.
Uchvacovalo mě vlastní tělo. Jeho gradující prožitek vedoucí až k tranzu. Stav absolutního odevzdání sobě samé.
Samovolné orgasmy.
Orgasmy z pozorování prožitků jiných či jejich vnímání se zavřenými oči...

Poprvé v životě jsem poznala, jaké je milovat mužské přirození.
Byla to neodmyslitelná součást jeho celku.
Ještě stále si vybavuji jeho vůni, chuť, jemnost kůže i jeho nekonečný chtíč doprovázený tepáním a pnutím v jeho skvostu...
Neovládala jsem svou touhu laskat ho.
Hrát si ústy s jeho nádherným žaludem a vychutnávat si přelahodné kapičky vzrušení, které se každou chvilku třpytily na jeho vrcholku.
Neovládala jsem svou touhu slyšet jeho vzdechy z rozkoše.

Milovala jsem jeho pot stékající po čele, který jsem jazýčkem lačně olizovala.
Milovala jsem jeho pokřivený úsměv, řídnoucí vlasy, postoj, chůzi, nedokonalosti jeho těla, chvění, které nedokázal skrývat.

Milovala jsem ty chvíle, kdy do mě pronikal a naše těla splynula v jedno. Kdy jsem cítila v celém svém těle pulsování jeho nádherného ptáka a mé orgasmy, které nešly spočítat.

Milovala jsem naše hry plné zvrácenosti. Jeho nezaměnitelný způsob laskání mého klitorisu, bradavek, jeho doteky rukou po mém těle. Poznala bych ho v jakékoliv spleti těl, hluchá i slepá...
Milovala jsem naše společné doteky na tělech jiných žen, ochutnávání jejich šťáv spojením našich úst.
Náš společný chtíč, naše představy i sny.
Stačil pohled, úsměv, jakákoliv mimika v jeho tváři...věděla jsem...

Milovala jsem chvíle, kdy se oddal své přirozenosti a odhodil svou druhou tvář.
Prožívání jeho poprvé, které jsem s dojetím v tichosti pozorovala a nedala na sobě nic znát.
Ty chvíle, které by jsme prožívali společně, kdyby mi patřil...

Milovala jsem jeho psaný projev, který až moc rychle odezněl. Stejně tak i péči, kterou mi sliboval a zapoměl na ní ve víru nového opojení.
Byl takový.
Nechával se strhávat krásou okamžiku...
Nedokázala jsem a ani nechtěla ho zastavit.
Pár výkřiků do tmy, které byly zcela zbytečné...

Milovala jsem ten pocit naplnění, který by každá žena chtěla ve svém životě alespoň jednou zažít...

Vzpomínám na den, kdy mi dal vše. Dal mi sebe. Pocit výjimečnosti a jedinečnosti.
Den, kterým to mělo celé skončit...

Do dnešního dne jsem nepochopila, proč jsem ho měla potkat.
Byl mým štěstím?
Prokletím?
Byl mi darem?
Byl hudbou, která rezonovala v mé duši a dávala mi naději.
Byl mi vším...
Zůstane v mém srdci napořád?
Proč ho neustále volá?
Proč ho nedokáži nenávidět?
Proč, proč, proč...
Zvítězila má naivita nebo si mě doopravdy vážil, měl mě rád?
Otázky, na které si už nikdy neodpovím...
Proč ale i tak stále věřím své intuici, která se nemá o co opřít?
Zažiji to ještě někdy? Čistě a bez bolesti?
Svobodně a naplno?

Jsem už připravená.

...sbohem...

Otáčím hlavu a mé oči se setkávají s těmi jeho.
Má pohled úplně stejný jako ten, na který jsem se dívala před pár dny.
Další hříčka mého šíleného osudu.
Tu neděli jsem se tomu smála.
Byl to sarkastický smích...
Do chvíle, než jsem spatřila jeho fotografii.
Fascinovala mě.
Jako kdysi tenkrát...
V jeho pohledu bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala cítit.
Pohlazení, objetí, mužnost, vyzrálost, důvěra, sympatie a něco, v co jsem již nedoufala, okouzlení...
Neustále jsem se k ní vracela. Dívala se mu do očí jako bych se bála toho, že už ten pocit neucítím, nebude tam...

Zvedám se z lavičky a vzhlížím k němu.
Usmívá se na mě a podlamují se mi kolena.
Neznám ho, ale kolem mě se rozprostírá zvláštní pocit bezpečí.
Nejraději bych ho semkla rukama a nechala se zmáčknout v objetí.
Nesmím, nesmím, nesmím...
Usmívej se a buď milá.
Mlč a nech všechno na něm!
Mrkej, mžourej, otírej si oči jako že slzí od větru, ale jen na něj nekul ty svoje mrdavé oči, které už tak bytostně nenávidíš!
Tak je prostě sklop a dělej stydlivou!!!

Dej mu šanci!

Podává mi ruku.

,,Ahoj, Radek. Moc rád tě konečně poznávám!,,

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@Shaien Vyznání...měl by ho umět vyslovit každý. Je to cesta k pochopení, k úctě i k novému začátku. Jinak se neposune dál a zůstane v mlýnském kole...
Pak vstaneš do nového slunečného rána a vznikne povídka Princezna na hrášku. Tu si zase dokola čtu já ;)))....
Smekam. To je tak presne, krasne.... Jdu si to precist jeste jednou :)
TAK TOHLE JSI ZABILA ,TAKY POŘAD MILUJU A NIKDY NEZAPOMENU !
Na moji duši technokrata to pusobilo krásně dojemně. Jen, pochopil jsem správně ten konec? Ze jsi celou dobu vzpominala na něj, a na konci je vaše první setkání
Vlastně je to celou dobu strašně smutný. Až tak moc že jsem ten konec čekal taky smutnej. Mě to pak trochu vykolejilo. Ale ne víc, než jindy *3*
@Invictus
@Maaxina

Přestaňte mě tu vy dva laskavě pomlouvat *2*.
Psala jsi housle? Hmmm, zajímavé...
Přežila jsem to i bez objetí, ale vím, že by jste mi oba dva otevřeli náruč kdykoliv by to bylo možné *58*.
Už mi schvalují tři hodiny novou povídku. Asi se bojí další deprése *22**4*... spravíme si chuť, co říkáte *15*???
@Maaxina neviem písať inak, ak čítam ten neuveriteľne melancholický text. Snáď ani neexistuje štýl, situácia či dej kde by @Januar29 nebola ako rybička vo vode 🤔🧐🤫
Klopit oči nelze pořád, stejně se napovrch dostane to, co tam patří a dere se ven. *174*
@Invictus slyším hrát housle,když čtu tvůj komentář
@Januar29 sedím nahý na skale nad útesom. V ústach cítim slanú chuť a neviem, či je to šmak mora, alebo chuť lesklých perál sĺz, ktoré sa kotúľajú po tvojej tvári. Do uší mi pravidelne bijú tvrdé nárazy vĺn do skál, presne tak ako tvoje slová v poviedke. Oči dvíham k najjasnejšiemu objektu súhvezdia Veľkej medvedice. Vidím iba tvoju siluetu na čiernom hodvábe nočnej oblohy. Natiahnem ruky a chcem ťa pevne objať. No tvoja postava a hlas miznú v hmle prichádzajúceho jesenného prílevu ...