Úterý a takový zmatky. Měla být už dávno jako první v kanceláři, ale ujel jí ráno autobus, protože nemohla zase najít klíče.

Nestihne teď včas připravit podklady pro jednání s klientem a taky pohoštění, ten její ředitel bude zase pěkně naštvanej. No a taky, jak byl ten další autobus nacpanej, tak mu nebrala mobil, když jí prozváněl, měla ho pohozenej někde v kabelce.

A že volal nejmíň pětkrát, všichni spolucestující na ní koukali, když jí v kabelce nahlas dělal ten blbej mobil blablablabla …

Přiřadila si k jeho jménu tohle vyzvánění schválně, vždycky se musela smát, když to vyzvánění pak slyšela. Ono tak nějak připomínalo jejich zvláštní vztah. Byl tak nějak blablabla …

Vešla do budovy, pozdravila vrátnýho a schválně se mu nahnula do tý jeho malý místnosti a zavrtěla kozama. „Máme tu nějakou poštu?“ … „Nemáte, už si jí vzal ten Váš bubák, dneska asi vstal prdelí slečno“ …

„Děkuju“ řekla jen, usmála se a namířila si to do výtahu a pak ke kanceláři. Než vzala za kliku, tak si rozepla kabátek, další dva knoflíčky na šatech, nadechla se a otevřela.

Stál tam. Ředitel. Spíš nasranej ředitel – už to poznala, měl v ten moment vždycky na čele vrásku, takovej protivnej pichlavej pohled a většinou kousal párátko. No a taky koulel očima. Sklopila oči dolů, aby se hned nesmála, fakt byl jak bubák, teda se spíš snažil bejt. Pan ledovec.

„Á Čubka je tady. Kolik je hodin Doroto? Kde jsou ty šanony a kde mám kafe? Furt chodí pozdě, nic neumí, cestou vystrkuje kozy, vsadím se, že i píču“ …

„Dobrý den pane řediteli, hned to bude“ řekla jen, protáhla se kolem něj, pěkně se mu přitom namáčkla kozama na jeho hrudník, koukla se mu do očí a tiše se ho zeptala „Pan ředitel se špatně vyspal? Zase mu stál ráno čůrák a neměl ho kam strčit? Pan ředitel má asi plný koule, žejo?“ …

Jen po ní seknul očima, šel ke dveřím a zamknul. Stála proti němu a usmívala se, milovala tyhle jejich hry, věděla co asi bude. Každý ráno se na něj těšila, přitahoval jí jako magnet.

„Neser mě Evo, tohle nejde, zase nic neuděláme“ … „Nejde, anebo nechceš můj pane řediteli?“

Stála proti němu a dívala se mu do očí, tentokrát neuhnula … Ani on … Byl tam ten chtíč, byla tam ta vzájemná posedlost mezi nima …

„Obvolej lidi a zruš dnešní program, já si zařídím něco svýho a vypadneme odsud“ … „Dobře, pane řediteli“ - udělala všechno tak, jak chtěl, zavřel se pak u sebe a s někým taky volal. Poslušně čekala u svýho stolku a v duchu si říkala, jak je možný, že je v jeho přítomnosti taková jiná – jako jeho loutka.

„Jdeme ty jedna Cuchto, dělej“ zavelel. „Kam?“ „Nastup a neptej se“ … Zase ho poslechla. Dívala se před sebe, vždycky, když byli takhle „jinak“ spolu, tak se bála pomalu i dýchat.

Zastavil u motorestu, vystoupila z auta a čekala, až vyzvedne klíč. Klíč od místa, na který s ním chtěla jít vlastně už dlouho a on tam nechtěl, protože ho tam prý znají. Kolikrát se až lekla, jak stejný myšlení a nápady má. Už se taky přistihla, jak jí bolí, když ví, že jde za jinou. Ten pocit už dlouho neměla s nikým jiným.

Šli dolů do sklepení - přímo z toho místa cítila, jak ztrácí půdu pod nohama a je jen v jeho moci, jak udělá všechno, co on bude chtít. Byl v ten moment její Pán a ona jen jeho Čubka.

„Svlíkni se“ zavelel a přitom už byl sám nahej. Byl tak krásnej chlap, proti ní mohutnej, milovala ty jeho široký ramena a hrudník, toho jeho věčně stojícího čůráka, ty pevný koule. Taky jeho rty, co jí během jeho hraní s ní dokázaly tak krásně políbit. Přesně v ten okamžik, kdy měly.

Rozhlížela se okolo sebe, všechno tu bylo. Vířivka, kříž, lehátko, klec … Vnímala, jak vzrušeně dýchá a vlhne jí kunda. Jak jí on pozoruje a má v očích jiskřičky.

Nejdřív jí vzal do tý tmavě vykachlíkovaný sprchy, „Ukaž Pánovi, jak si meješ kundu a kozy, dělej“ … Poslouchala každej rozkaz, co jí dal, když byla umytá, přivázal jí ruce na řetězy, co vedly ze stropu, roztáhnul nohy, vzal ze stěny hadici a proudem vody jí dráždil na poštěváčku, dokud jí poprvý neudělal. Pak jí zavelel a musela umýt jeho. Dělala to něžně, jen se na ní díval, líbilo se mu, jak se ho dotýká, taky mu pevně celou dobu stál ten jeho širokej čůrák a měl přivřený ty svoje krásný oči.

Když vyšli ze sprchy, přitáhnul jí k sobě a nasadil jí obojek. „Jsi jen moje coura, pamatuj si to“, dostala i pouta na ruce a nohy. Stála před ním a styděla se. Nebyla ráda nahá, věděla, že není stejná, jako dřív. Vnímala takhle každou svojí chybu a nedokázala se soustředit na sex.

Chvilku se na ní díval a pozoroval její rozpaky, sednul si do černý kožený sedačky vedle postele. „Vem si na sebe ten korzet z rána, líbí se mi na Tobě. A ty kalhotky s dírou na kundě taky nemaj chybu“... Jak ráda ho poslechla. Milovala prádlo a vždycky se v něm cítila víc jako děvka. Byla prostě prádlová a kostýmová.

„Postav se ke kříži, jsi zlobivá a neschopná coura, ne sekretářka, musím Tě potrestat“... „Ano, pane řediteli“ šeptla jen a podívala se mu znova do očí. Byla v nich v tu chvíli zvláštní záře, než kdy jindy.

Přivázal jí zády k sobě s rukama a nohama roztaženýma a připoutanýma ke kříži. Ucítila první rány důtkama, za každou mu poděkovala. Měnil sílu švihnutí. Věděl, že nemá ráda velkou bolest. Otočil jí k sobě. Dostala roubík a taky masku přes oči. Nebyla tak připravená na to, co bude dělat.

Začal si hrát s jejíma kozama, chvilku je mačkal a štípal rukama, občas jí kousnul, dostala pusu na tvář, na čelo, na nos, pak jí švihnul důtkama. Potom vzal vibrační hlavici a držel jí na jejím klitorisu, nevnímala, zmítala se v rozkoši, nešlo jí křičet přes roubík. Sundal jí z kříže, sejmul masku z očí, odepnul roubík.

Sedl si do sedačky „Kuř mi ho ty děvko a pořádně“... „Ano, pane řediteli“... Hrála si s jeho koulema, brala je do pusy, měnila lízání za cucání, před očima měla jeho trčícího naběhlýho čůráka. Vzal jí za hlavu a strčil jí ho až po koule do pusy, tekly jí slzy, jak jí dusil, nechával jí jen chvilku na nadechnutí. „Pořádně, nekuř ho jako nějaká panna co ho má v hubě prvně, sežežu Ti prdel, když se nebudeš snažit!“ …

„Pan ředitel není spokojenej Čubko, opři se o lavici a ukaž mi prdel“ … poslechla, začal jí střídavě šoustat anál a tu nadrženou mokrou kundu. Rukama jí znovu střídavě tahal za kozy a plácal přes půlky, držel jí za vlasy … Byla jeho hračka …

„Lehni si nahoru a roztáhni nohy!“ … „Ano pane“ … „Asi špatně slyším“ … „Ano, pane řediteli“ opravila se … „Ty mě sereš, jsi neposlušná“ … „Ano, pane řediteli, potrestejte mě“ …

Potrestal – tak, že měla nejmíň další dva orgasmy. Dostala na kozy vakuovky a utáhnul je, co nejvíc to šlo a ještě je pevně podvázal provazem, na kundu jí přicvaknul svorky a znovu jí ojel anál … Sundal svorky a začal jí lízat kundu, jemně jí kousal poštěváček, prstil jí, ani nevěděla jak, ale dostal do ní tu svojí velikou ruku … Přišlo jí, že chvilkama vůbec nevnímá …

Zvedl jí … Znovu chtěl kouřit čůráka, znovu jí lehce opřenou o kraj lavice divoce a vášnivě šukal …

Vystříkal se do ní, měla to tak ráda, divila se, že to udělal, většinou jí postříkal celý tělo, anebo obličej … „A máš to Ty jedna kurvo“ … Plácnul jí přes zadek a tiše řekl „Jdeme do vířivky, chci, aby jsi si umyla tu svojí píču a trochu se vzpamatovala, chci si s Tebou ještě pořádně zašoustat, když už jsme tady místo v kanclu“ …

Byl zase najednou jinej, povídali si o všem možným a přitom ho drbala na zádech a různě hladila. Hrozně jí udivilo, že mu to nevadí, většinou byl odtažitej a jakoby jinde. Najednou byl kluk, báječnej společník na povídání …

Milovala to, jak uměl bejt pokaždý jinej, to jí na něm nejvíc přitahovalo, kromě toho pěknýho čůráka samozřejmě …

Když už byla celá rozmočená a dopili šampus, tak se chtěla oblíknout … „Ale ne, Ty jedna Čubko, na postel, dělej, to další šoustání jsem myslel vážně“ … Udiveně se na něj koukla „Pane řediteli ??? ...“ Začal se smát „Snad si nemyslíš, že jsem sem jel jen tak a na chvilku?“ …

Hodil jí na postel v rohu, připnul jí znova pouta na ruce a nohy a ty přicvaknul za pelest … Pak si jen hrál, tak, jak chtěl … Zkoumal jí různě prsty, líbal a kousal … Zapálil svíčku a kapal na ní vosk … Na bradavky, na kundu …

Pak z ničeho nic přestal, odpoutal jí, podíval se na ní a zeptal se jí „Spala by jsi se mnou i normálně Evo?“ … „Jak normálně?“ … „No, normálně, prostě vanilkově“ …

Chvilku se na něj dívala a pak tiše zašeptala „ S Vámi pane řediteli, bych dělala kdykoliv, cokoliv“ …

Tak něžnej k ní nikdo nebyl hodně dlouho. Takhle, jak jí nakonec ošoustal to neměla hodně dlouho …

Když odcházeli, tak mlčela a dívala se do země … On se na ní jen po očku díval …

„Zastav mi u metra“ poprosila ho … Pořád koukal …

„Tak ráno v kanceláři a prosím přesně na čas slečno sekretářko“ …

„Jistě pane řediteli“ … řekla jen a bez ohlédnutí šla po schodech dolů do metra …

---------

I na nebesích, stejně jako v pekle, je největší rozkoší pohled na obnaženého milence.

Vaše Stony