Grupáč s černochama ve vlaku

Prázdniny mezi maturitou a nástupem na vysokou školu jsem se rozhodla si užít. Odmala ráda cestuji, s rodiči jsme každé prázdniny jeli alespoň na jednu dovolenou a několik výletů, poznala jsem takřka celé Česko a spoustu zahraničních lokalit, ale samozřejmě nespočet toho zbývalo. Jako mladší jsem chodila do skauta, děsně mě bavily všechny ty bojové hry, zbožňuji dobrodružství. Skautingu jsem nechala až s nástupem na střední, což byl docela solidní zátah a nezbýval čas na nic dalšího. I proto jsem si chtěla čtyři roky života vynahradit a prodloužené prázdniny procestovat.
Jako docela spořivá studentka snažící se poslední 3 roky chodit na brigády jsem nějaké úspory měla, nestačily však na pobyty následující 2 měsíce v pěti hvězdičkových hotelích, nestačily pořádně ani na jízdenky. Zúžila jsem výběr ze všech evropských metropolí jen na některé, zkrátila harmonogram na 5 týdnů a cestovala jsem více než nízkonákladově. Pod tím si nepředstavujte laciné aerolinky, letadlo jsem za celou dobu viděla maximálně z okna pozemského dopravního prostředku. Když jsem viděla šanci, jezdila jsem stopem. Mnoho nocí jsem strávila na cestách, spala jsem na lavičkách v čekárnách a pár nocí i v parku. Tyto stromové prostředí jsem příliš nevyhledávala, málo pouličních lamp, velká konzistence individuí, přeci jen mám se docela ráda. Jednou za čas jsem přespala v nějakém levném hostelu na pokoji i s několika desítkami podobně smýšlejících a mnohdy bohužel i zapáchajících lidí, jako jsem byla já.
Boty z toulavého telete, jak by řekl můj táta, mě přivedly až do Mnichova, odkud jsem měla naplánovaný přejezd nočním vlakem do Říma. Jezdit stopem mezi státy a ještě přes půlku Evropy sice není nemožné, ale je to časově velmi náročné. Měla jsem spoustu času, ale myslím, že taky nárok na trochu toho komfortu a hlavně, stopovat v temperamentní Itálii je údajně natolik silný zážitek, že jsem raději utratila pár euro za jízdenku. Slovíčko „pár“ berte velmi s rezervou, i když jsem zvolila nejlevnější jízdenku na sezení, musíte si zakoupit i povinnou místenku a hlavně nakupovat v předstihu, protože pak si jednoduše nesednete a nikdo vás nenechá stát na chodbě u záchodků.
Na Mnichovském nádraží jsem byla už dvě hodiny před odjezdem. Venku se začalo šeřit a já už všechno naplánované navštívila. Vlak byl přistaven na nejvzdálenější nástupiště více jak půl hodinky před odjezdem. Byla jsem upřímně ráda, v klidu jsem si nastoupila, mobil připojila na nabíječku, uvelebila se, udělala si pohodlí a začetla se do knížky. Vlak se pozvolna plnil a za chvíli jsem v šestimístném kupé nebyla sama. Přistoupila trojice tmavších mladíků. Pozdravili jsme se a já si pro sebe v duchu řekla: „No to zase bude jízda.“ Hlavu jsem zpět sklopila do knížky a nevšímala si jich. Abyste pochopili mé diplomaticky řečeno nadšení, tady tito Afghánci, Syřané či odkud chlapci byli, mám stoprocentní zkušenost, když jsem s nimi sdílela místnost či třeba jen čekárnu, během chvíle nabytou pocitu, že jsou neodolatelní, dokonalí, že po nich touží každá Evropská i Americká dívka a že jsou tak trochu mistři světa. V první řadě bývají děsně otravní a špatně odbouratelní, když většině mužů z našeho kontinentu řeknete třikrát ne a začnete je ignorovat, máte klid, tito hoši ne, tito jsou jiní. Snad zvyky z jejich dlouhého a vyjednávacího obchodování, kdy vždy nakonec za slušnou cenu dostanou co chtěli je podvědomě nutí uplatňovat tento svůj národní sport všude na světě.
Hoši byli poněkud hluční. Anglicky spolu nemluvili, nerozuměla jsem jim ani slovo. Vyjeli jsme z dosahu velkoměsta, četla jsem jen za pomocí lampičky nad hlavou a netrpělivě očekávala průvodčí. Oči mi padaly únavou a chtěla jsem spát, zároveň jsem si nepřála být buzena kontrolorem jízdenek. V těchto nočních spojích nejsou moc svižní, další zastávka je mnohdy za několik hodiny, což tedy nebyl případ tohoto vlaku, ale i tak se nenamáhal vozy oběhat zkraje jízdy. Nakonec jsem se dočkala, popřál nám dobrou noc a zavřel dveře. Schovala jsem knížku, nohy natáhla pod protější sedadlo, na kterém nikdo neseděl a nechala se ukolébat. Jak si asi dokážete představit, spánek to moc kvalitní nebyl. Po pár desítkách minut se utišili i mí spolucestující, nohy jsem si natáhla na protější sedadlo, nazvedla opěradlo vedle sebe a lehla si na vedlejší sedadlo. Naprosto rozežraně jsem zabrala nejvíce sedadel ze všech, zároveň všechna volná, tedy tři. Kvalita spánku se zvedla a já několik hodin nevnímala.
Ve Villachu jsme stáli dlouho, snad půl hodiny. Světlo z nástupiště mi štěrbinkou širokou jen pár milimetrů svítilo přímo do očí. Jen do mých očí, snad karma za mou prostorovou náročnost. Probudilo mě to. Uvědomila, že potřebuji tam, kam i císař pán chodil sám. V dětství mi vždy tatínek, velký milovník vlaků, vtloukával do hlavy, že na záchod se ve vlaku ve stanici nechodí. Myslím, že už to v dnešní době neplatí, přesto jsem obvykle proti porušování pravidel a tak jsem se celou čtvrt hodinku kroutila jako had, nohy tiskla k sobě a dávala křížem a netrpělivě vyhlížela odjezd. Vlak se rozjel. Poslední vagon ještě neopustil nástupiště a já už stála a co nejopatrněji se snažila projít přes natažené nohy svých spolucestujících. Docela se mi to dařilo, už jsem držela kliku dveří, když vlak přejel výhybku, škubnul s sebou, já celou situaci nezvládla a probudila jednoho z mužů svým posazením se na jeho klín. Stát se to mě, dost možná bych mu instinktivně jednu vlepila, co si to dovoluje, on naštěstí tolik upjatý nebyl a lekl se bez neverbální reakce. Omlouvala jsem se, jako bych pana prezidenta polila horkou kávou. Všechny jsem probudila a borec to přešel zasmáním a jednoduchým: „OK.“ Na druhou stranu může být rád, že jsem to leknutím nepustila. Celá rudá jsem vykonala, co jsem potřebovala a s velice, ale velice nepříjemným pocitem se vrátila na své místo. Borci se náramně bavili a i když jazykem, který jsem neovládala, dokázala jsem si domyslet přibližně téma. Jestli jsem do teď byla příjemně překvapená, že mě ignorují, najednou se se mnou začali dávat do řeči. Jako by do teď nevěděli, že tam jsem. Byla jsem probuzená a myslím, že jsem jim to tak trochu dlužila. Vyprávěla jsem jim o svých cestovních plánech, kde jsem už byla, kam mám namířeno, oni mi prozradili, že jsou Pákistánští uprchlíci, co získali německé pasy a jedou poznávat Řím, vlastně podobně jako já. Skrčila jsem nohy na sedadlo vedle sebe, zády se opřela o okno a zavřela oči, chystala jsem se pokračovat v nabírání sil. „A to takto cestuješ vždy sama?“ padla otázka. Tak tuto otázku nesnáší snad každá holka. Je to horší, než když se zeptáte, jestli se nebojím stopovat, spát v čekárně a podobně, protože to odpovím něco ve smyslu, že nebezpečí číhá všude, že to tak brát nejde, ale na otázku, zda cestuji sama, musím odpovědět, že ano a to už se pak u odvážnějším diskutérů nabídne doplňující dotaz, zda mi náhodou na cestách něco nechybí. Upřímně, kdybych řekla, že chybí, lhala bych, kdybych řekla že nechybí, lhala bych také. Neustále řeším, abych se někde neztratila, někdo mě neokradl, neujel mi vlak, nezapomněla někde věci, naprosto si tedy nevzpomenete, že něco jako sex existuje. Na druhou stranu jsou chvilky, kdy jednou za pár dnů ležíte v posteli, kolem vás je dalších deset lidí, takže vše je tabu, ale prostě si člověk vzpomene, že život není jen o jídle, pití a spaní.
A tak se blízkovýchodní spolucestovatelé docela inteligentně zeptali: „A vyhovuje ti to takto? Nic ti nechybí?“ První dvě nebo tři věty jsem dělala hloupou, co by mi jako mělo chybět, že jsem takto spokojená, jsem volná, svobodná. V té následující jsem přiznala, že občas člověk potká pěkného kluka. Trochu jsem se zastyděla, oni zpozorněli. Vyprávěli mi, jaký je problém najít si v Německu dívku. Říkala jsem si pro sebe, co si asi říkáte také. Postěžovali si a bylo ticho. Zavřela jsem oči a předpokládala, že konverzaci tímto ukončím. „Je 22 centimetrů podle tebe málo?“ znovu mě vytrhli z pokusu o spánek. Toto je podobně hloupá otázka, jako jsem už popisovala. Nemůžu říct, že to málo je, protože bych lhala. Spíš je to moc. Ale jakákoliv chvályhodná odpověď bude znamenat dotěrnou reakci. Se zavřenýma očima a bez špetky zájmu odpovím: „Není.“ „Máš s takových zkušenost?“ řekne jiný hlas. „Nemám,“ odpovím. „Viděla jsi někdy něco takového?“ opět zazní za typického zvuku vlaku. „Ne,“ řeknu. Další otázka nepadne. Nic si nešeptají, je ticho. Oči držím zavřené a neuvěřitelně tím trpím, něco se přeci dít musí. Dva týdny, za které jsem si na ni v podstatě ani nesáhla se mnou něco dělají. V myšlenkách vidím trojici nahých chlapů se ztopořenými ptáky, kteří čekají, až se jako šípková Růženka probudím. Lehce se usměji. To je přeci blbost. Ale to ticho je vážně dlouhé, proč nemluví? Uši mám našponované jako struny na kytaře. Beztak na mě všichni čumí. Ticho přeruší tiché zasmání a pak nějaké šeptání v mě nesrozumitelném jazyce. Konečně oči otevřu. Opravdu na mě všichni tři koukají. Koukám i já na ně. Hlavně na toho jednoho. Do očí se mu nedívám. Má kalhoty u kolem a výbavu, i tu má vlastně blízko kolen. Teď naprosto nevím, co dělat. Oči mi lítají mezi jejich obličeji a jeho nástrojem. Mlčím. Znovu se obleče a jen suše dodá: „Tak už jsi ho alespoň viděla.“ Sedne si a všichni tři na mě stále civí. „Co to…“ řeknu si pro sebe. „Co se ode mě teď jako čeká?“ proběhne mi hlavou. Mám začít křičet? Dělat hysterku? Ignorovat to? Nebo ho snad přeblafnout? „Omluvám se,“ řekne ten vybavený muž. Zřejmě to zkusil a má reakce není ta očekávaná. „V pohodě, mě to jen překvapilo,“ uklidnila jsem situaci a podle tváře mu dala jakousi další šanci. „Nevadilo ti to?“ zeptal se mě. A toto je opět perfektní otázka. „Ne,“ zareagovala jsem celá rudá po vteřině váhání. „Můžu ti ho taky ukázat?“ zeptal se druhý z nich. Studem ochromená v koutě kupé mi to celé na rtech vykouzlilo jakýsi úsměv, který považovali všichni za souhlas. Všichni tři vstali a stáhli si kalhoty s trenýrkami. Já, schoulená na sedadle, bez únikové cesty a metr ode mě tři obdaření muži bez kalhot. To je prostě nezapomenutelná chvíle. Za svitu slabého světýlka jsem na ně koukala jako panna v muzeu robertků. Nejodvážnější přišel ke mně a tiše se zeptal: „Chceš si sáhnout?“ Došlo mi, že to není sen, nezdá se mi to. Sáhla jsem si. Sevřela jsem ho do ruky a začala vykonávat pohyb připomínající spíše huštění pneumatiky auta. Na mou drobnou ruku byl obří. Borec se mi představil jako Amrullah. Ostatní byli Hamdullah a Hámid. „Já jsem Štěpánka,“ povídám. Všichni se zatváří podobně jako já při jejich jménech a ani jeden z nás už žádné ze jmen nezopakuje. Natáhnu nohy až na vyhřáté ob jedno sedadlo a trochu se uvolním. Je jasné, že to jen u striptýzu neskončí. Klučík sedící u uličky zamkne kupé, zatáhnuté už je. Zámek u nočních vlaků není nic divného, jen je trošku zvláštní zamknout se s cizími kluky, ale tak když Němky nechtěly, musí na řadu přijít česká dívka. Zámečník se posadí na okraj svého místa a začne mě hladit po kotnících, asi je trošku fetišista. Svlékne mi ponožky, sedne si a dá si mé nohy na klín. Má ho delšího, než já mám chodidla. Dráždím dlouhého černého hada bosýma nohama, to se prý dělat nemá. Třetí, dosud neuspokojovaný, mi začne rozepínat zip na mikině, kterou vozím kvůli klimatizaci. Žalud prvního vrazím do úst jako bagetu po celodenní hladovce, jen se nezapomenout a neskousnout, to by byla škoda. Mikina je rozepnutá, roztáhne ji a přes tričko mi začne mačkat prsíčka. Kvůli pohodlnosti podprsenku nemám, mikina stejně skryje případné nezbedné bradavky. Pěkně jsem se rozkouřila, ale triko se pro nadrženého Afghánce stávalo velikou nepřekonatelnou. Byla jsem tedy donucena všechny tři vyrušit z práce, sundat si mikinu i tričko a lehnout si napříč třemi sedadly. Pokračovala jsem v kouření rozkouřeného mladíka, zbylí dva ale tak věrní nebyli a jednomu najednou přišly mé prsa málo a druhému málo mé nohy. Asi nebyly tak veliké, jak si představoval. Ležela jsem na boku směrem do uličky. Na legínách bylo cítit lehké šimrání. Nejsilnější bylo na zadečku a pipince. Na mé kalhoty byly čím dál větší tlaky a stahovaly se mi v podstatě samovolně ke kotníkům. Na svět začaly prokukovat kalhotky. Ani ty se dlouho neohřívaly a i ony postupovaly stejným směrem jako legíny. Tahaly za ně takovou silou, že jsem se bála, že mi je roztrhnou. Třetina zadečku už byla holá a vepředu to bylo podobné, jen čárečku stále vidět nemohli. Lehla jsem si na záda a zapřela se nohama, aby prdelka levitovala. Než bys řekl „sex“, zbytek oblečení byl u kolen. Pravou nohu mi odtáhli téměř v pravém úhlu od levé, čímž se mi rozevřela dírka. Najednou jsem už nebyla ani dobrá v kouření, holý klín je prostě moc silný magnet. Vrhli se na ni jako hladoví psi na kousek salámu. Jedna nora ale pro tři hady není. Člověk by čekal větší brutalitu, docela ochotně se v lízání a prstění střídali. Byli naprosto ujetí na plyvání, poplivali mi nejen dírku, ale díky své nešikovnosti i nohy a podbřišek. Asi místní tradice, řekla jsem si. Rozkouřený klučina si nasadit ochranu. Všichni je měli přibližně stejně dlouhé, tento měl nejširší. Sex v kupé se rovná akrobatickému vystoupení. Možná už byli zkušení, ukázal mi, abych si sedla na středoví stoleček. Měla jsem strach, aby mě unesl. Opatrně jsem se na něj polovinou zadku posadila, každou nohou se zapřela do jednoho sedadla a držela se za mříže na zavazadla nad hlavami běžných cestujících. Do poplivané a již značně roztáhl mušličky ho začal sunout. Byla jsem v křeči, abych nespadla, zároveň tlaky v dolní části těla mě z křehké rovnováhy skoro vykolejily. Zatnula jsem zuby a držela. Roztahoval mi dírku na neevropský rozměr. Nechtěla jsem sténat, spíše jsem tak jako kňučela, snad se to moc nerozléhalo po vlaku. Nohy jsem měla ve vzduchu a všechnu mou váhu nesl stolek. I přes foukající klimatizaci přímo na má záda jsem se potila. Ruce mi klouzaly a prdel taky. Sjížděla jsem ze stolečku na něj. Zadek sklouznul a nabodla jsem se. Do té chvíle ve mně celý nebyl ani okamžik. Zakřičela jsem. Lekla jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mě nenatrhnul. Postavila jsem se na vlastní nohy, vytáhla ho ze sebe a zkontrolovala se. Očekávala jsem nějakou červenou, to se ale nestalo, holka moje zlatá, ty jsi to zvládla na výbornou, pochválila jsem si ji. Další z nich už seděl připraveně na sedadle, pláštěnka byla nasazena. Naskočila jsem a rajtovala. Úplně se mi dělali mžitky před očima, když jsem viděla, co bylo ve mně. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Hopsala jsem a v každé ruce měla jednoho ze zbylých hochů. Potila jsem se jako v sauně. Místo honění jsem oba mládence střídavě kouřila. Seskočila jsem z koníka a lehla si. Jeden z hadů mi šel do krku, zbylí kluci se dole činili. Tentokrát zapojili i prdelku, kterou obvykle nezapojuji. Prstily a lízaly mi obě dírky. Přiváděli mě k šílenství a brzy i k vrcholu. Zatnula jsem všechny svaly a vyletělo to ze mě jako z chlapa, mohutný výstřik, který osprchoval i záclonky v kupé. Byla jsem šťastná, uvolněná, ale jediná uspokojená. Kluci udělali něco, co jsem nikde neviděla ani o tom neslyšela. Dva si napůl sedli a lehli naproti sebe, zadky měli v uličce, pod ně si dali kufr, oba roztáhli nohy a dali je vedle toho protějšího. V praxi to znamenalo, že uprostřed kupé, jen pár centimetrů od sebe, byli dvě klády, jedna malinko víš a druhá níž. Koukala jsem jako asijská turistka na orloj. „Sakra kluci, co jste si to na mě vymysleli,“ šeptla jsem česky. Nikomu nevadilo, že mi nerozuměli. Roztáhla jsem pořádně nohy, aby se mi tam ten kufr vešel a klesla, až jsem narazila na stožáry. Ty jsem šikovně nasměrovala správným směrem a poklesla. Zadeček ještě nebyl roztáhlý, šel trochu víc ztuha. Anální kolík začal znenadání přirážet. Zakřičela jsem bolestí a překvapením. „Pomalu,“ opomenula jsem ho. „Potichu,“ opomenuli oba mě. Třetí se jen smál. Já se nohama zapřela o sedadlo, zády se položil na jednoho z nich a dělali jsme něco, co asi sex nepřipomínalo, ale bylo to docela příjemné. Když jsem do toho pohopsávání zvládla žužlat i posledního, poprvé v životě jsem mohla říct, že jsem měla všechny tři otvory v akci současně. Už mi zbývá si dát do některé dírky dva klacky, to bude nový rekord. Tato prazvláštní poloha nám dlouho nevydržela. Pro kluky byla složitá a já nedokázala řádit, jak bych chtěla. Navíc můj zadek právě prožíval středověk a to doslova. Zajímavou, ale nepraktickou polohu jsme opustili, kufr vrátili na své místo, já odvážně klekla na čtyři a vyšpulila prdelku. Věřila jsem, že tato poloha bude pohodlnější. Pohodlnější byla, ale i tak to bylo dost náročné. Museli mi pusu ucpat údem, abych tolik nekřičela. Můj zadek nebyl plně kompatibilní s jejich rozměry. Vešel se tam, ale svíral tak silně, že to ani trošku neklouzalo. Nelituji, zkušenost věru zajímavá, jen to nebyly takové fofry, na jaké jsem zvyklá. Asi i díky stahovacímu kroužku v podobě mé kakaové skulinky jsem přivedla k vrcholu prvního z kluků. Výstřik jsem necítila, za to zmenšující se objem a svírající mé pozadí velmi citelně. Pak to šlo rychle, já na zádech, nohy nahoře a na misionáře se udělal i další. Zbýval třetí, ale v kupé bylo hodně světla. Přijeli jsme do nějakého města. „Presto,“ zvolala jsem na posledního snad jediné italské slovíčko, co znám. Vlak zpomaloval u první italské zastávky. Šoupnul ho do mě a jebal, jako když se chcete co nejrychleji udělat, protože vaši budou každou chvíli doma. Mlaskalo to. Já se zakousla do ruky, abych byla potichu. Silné světlo a nízká rychlost dávalo tušit, že jsme na nástupišti. V jeho očích byla hrůza, aby to stihnul. Vlak stál, my stále píchali. I on začal sténat, zarval ho do mě a párkrát s sebou trhnul. „A je to,“ pomyslela jsem si. Zbylí mládenci se už oblékli. Vytáhnul ho ze mě a čekal, až vyteče i zbytek mrdky, aby mohl kondom, stejně jako jeho kamarádi, vyhodil. Sundal ho, ale stejně mu část z ptáka vytekla na sedadlo vedle mě. Já si konečně sedla jako člověk. V tom se ozvalo zaťukání. Vyděšeně jsme na sebe koukli a začali se bleskurychle, avšak úsporně oblékat. Natáhla jsem na sebe legíny, on už byl oblečený úplně. Sebrala jsem svou mikinu a zapnula si ji až ke krku. Kluci už odemykali. Sedla jsem si na své sedadlo, schoulila se do klubíčka a předstírala, že jsem spala. I nespala, tep jsem měla jako vrcholový sportovec a adrenalin mi už asi usnout nedovolí. Do kupé přišla další holka, o něco málo starší, než já. Pozdravila, tašku dala na příslušné místo, sklopila opěradla a sedla si na ono potřísněné místo. „Chudina,“ řekla jsem si tiše.
Vlak vyrazil ze stanice a v kupé bylo opět původní šero. Když dívka zavřela oči a vypadala, že spí, pantomimicky jsem klukům ukazovala zbytky oblečení, které mi mají vrátit. Takže přiletěla jedna ponožka, pak tričko, pak druhá ponožka. Kalhotky hodili až poslední, snad je chtěli ztopit. Karma té spolucestující musela být nějaká pochroumaná, jak jinak si vysvětlil, že si během půl hodiny sednete do zbytků spermatu a ještě vám v klíně skončí cizí použité prádlo? Probudila se, nevím, zda je zaregistrovala, ale stihla jsem je z ní sebral a špitnou: „Sorry.“
Do slunného ranního Říma jsme dorazili včas. Už po ránu bylo horko. Já v mikině až ke krku se chystala na místní sociální zařízení obléknout si něco více odpovídajícímu ročnímu období. Ještě než jsme se rozešli, kluci mi dvakrát stihli rozepnout mikinu, prvně si nikdo nevšimnul, podruhé jsem udělala radost nějakého pánovi, co už.
Během života se snad každá žena setká s dary či zvýhodněními, za které ale zaplatí. Zaplatí sexem. Sex je mezinárodně uznávaná měna. Jediný rozdíl je v tom, v jaké je v dané společnosti kurz. Za sex můžete dostat pusu na rozloučenou, večeři či šperk. Můžete platit jednorázově nebo formou záloh, kde pak už očekáváte nějaké služby pravidelné klientely. Některé z nás jsou štědré, já spíše šetřivá a takové transakce bych si obvykle nechala až jako poslední možnost, na druhou stranu, když to zpříjemní dlouhé a nudné cestování, proč ne.