Cestování v čase

Za vlády krále Václava II panoval na území českého království hlad a bída. Prostý lid z hladomoru obviňoval šlechtu a vojsko, což se Pánům z rodu Přemyslovců nezamlouvalo a tak často zneužívali neznalosti poddaných a snažili se vinu svalit na kohokoliv jiného. Jednoho dne se v královském městě konaly trhy. Sjeli se obchodníci z celého okolí, aby co nejvýhodněji prodali své zboží. Ceny za potraviny však byly enormní a běžní lidé na přilepšenou neměli, čehož zneužívali kočovní podvodníci. U jednoho ze stánků na sebe upoutávala pozornost žena zahalená v šátku: „Lidičky, lidi, pojďte ke mně, za 10 grošů vám ukáži, jak z listí vejce vykouzliti.“ Seběhl se lid k ženě, ta však z ceny slevit nechtěla. Nakonec se jedna odvážná, pod příslibem nasycení všech svých dětí, ochotná zaplatit našla. Zaplatila, žena ji odvedla kousek dál a ukázala na ptačí hnízdo na zemi listím posypané. Prodejkyně si nad hnízdo čapla a pronesla kouzelnou formuli: „Ptáček, peří, čejce, ať je tady vejce.“ Pak vstala, hmátla do listí a vytáhla slepičí vajíčko, které podala udivené kupující. „Ještě jednou,“ pronesla zákeřná ženština. Celou komedii zopakovala, ruku skrz listí a hnízdo protáhla po jamky vyhloubené v zemi a vytáhla další vajíčko. Takto tam nechala nadšenou ženu a odebrala se zpět mezi lidi.
Žena výhodnou koupi samozřejmě musela hned vyzkoušeti. Čapla si nad hnízdo a pronesla: „Ptáček, peří, čejce, ať je tady vejce.“ Ruku strčila do listí a nic, žádné vajíčko nenašla. Rozhořčeně celý rituál zopakovala, ale vajíčka se neobjevovala. Když odhrabala listí a zvedla prázdné hnízdo, uviděla jen díru v zemi. Napadlo ji, že žena vajíčka vytláčí ze země, což normální člověk nezmůže. „Čarodějnice, lidičky, je to čarodějnice,“ křičela žena, když si uvědomila jediné logické vysvětlení. Podvodnice sebrala peníze a snažila se davem uniknout. U padacího mostu ženu zastavili vojáci. Podvedená ženština přiběhla a začala vojákům vysvětlovat, že právě chytili čarodějnici, že na vlastní oči viděla, jak vyčarovala vejce. Ta obvinění odmítala, vojáci ji však šoupli do vězení a následně jako čarodějnici odsoudili k trestu smrti. Poprava se konala hned následující den.
Lidu bylo vysvětleno, že hladomor je kvůli takovým čarodějnicím, které nepracují, nenakupují a jen čarují a nepodporují farmáře. U popravčího dubu se sešli lidé z města i okolních vesnic. Není přesně známo, jak byl strom starý, byl to ale největší strom v širokém okolí. Měl dominantní větev, na kterou se postavili odsouzení s provazem kolem krku a následně byli z větve shozeni. Čarodějnictví byl velmi vážný delikt, proto se nečekalo na další odsouzené a probíhala exhibice pouze jedné ženy. Ta stála na větvi a jen pár okamžiků před shozením, ve vzteku z nespravedlivého soudu, pronesla: „Proklínám tento strom i krále Václava II. Každý, kdo propadne tímto místem, nechť tě, králi, straší, dokud nebudeš zpytovat své svědomí!“ Pak byl osud ženy zpečetěn. Následujícího úplňku byla večer na tržišti spatřena polonahá žena s ďáblem po svém boku. Tento přízrak údajně spatřil i sám král, proto pro zlomení kletby nechal dub pokácet, spálit a popraviště bylo přemístěno na kopec na opačné straně města.
O sedm set dvacet dva let později se píše rok 2022. Původní královské město se mnohonásobně rozšířilo, okolní lesy byly vykáceny. Mezi aktuálně 25 000 tisíci obyvateli zde žije i devatenáctiletý Kamil a dvacetiletá Denisa. Oba žijí v prostředním ze tří desetipatrových paneláků ve městě se svými rodiči. Kamil Denisu miluje, ona téměř neví, že existuje.
Kamil se jedno páteční odpoledne vrací ze školy, vstoupí do domu a odbočí doprava k výtahu. Dveře jsou otevřené a v nich klečí opravář. „Už zase to nejede?“ zeptá se naštvaně Kamil. Ani opravář nemá náladu žertovat: „Zase. Tyto výtahy jsou namontované ve dvou desítkách dalších baráků v okolí a jen tady jsou neustále problémy, jen tady musím neustále vyměňovat základovou desku, neustále se kazí, nechápu to.“ Tento nový výtah je v domě jen rok a půl, ale je poruchovější, než ten původní. Nikdo v domě už nevěří na řeči opraváře, všichni ho považují za amatéra, dokud je ale výtah v záruce, nemůžete si servis vybírat. Kamil zadýchaně vyběhnul do osmého patra a otráveně za sebou zabouchnul dveře.
Druhý den ráno už výtah fungoval. Kamil si přivolal výtah a čekal. Čekal dlouho, byly slyšet hlasy, jak někdo ve vyšších patrech výtah blokuje a povídá si. O minutu později se otevírají dveře v osmém patře. Ve výtahu stojí Denisa. Je horké letní ráno, na sobě má oblečené krátké bílé tílko nad pupík a kraťase sotva schovávající její zadeček. Rudě nalakované nehty svítí ve světlých žabkách. Jen na vteřinu zvedne hlavu od svého mobilu a něco nesrozumitelně zamumlá. Kamil přistoupí, pozdraví podobným způsobem a čeká. Zavřou se dveře a kabina se dá do pohybu. V prvním patře se výtah prudce zastaví. Oba zpozorní. Denisa stojí blíže u ovládacího panelu, několikrát zmáčkne tlačítko přízemí, ale kabina stojí. Zkouší i tlačítko otevření dveří, nic se neděje. Zoufale se podívá na Kamila. Ten pomačká většinu tlačítek, ale stále nic. „Zkusme nadskočit,“ navrhne Kamil ještě před stisknutím tlačítka zvonečku. Podívají se na sebe, Kamil potichu napočítá do tří a pak oba poskočí. Nic se nestalo. „Zkusme ještě jednou a víc,“ navrhnul Kamil. Opět napočítal do tří a oba pořádně vyskočili. Výtah se dal po pohybu, jenže volným pádem. Než si celou situaci uvědomili, podlomila se jim kolena, strachem zavřeli oči a dopadli na zem.
Denisa křičela, Kamil opatrně otevřel oči. Viděl spoustu světla. Denisa ležela na zemi a ječela. První ho napadlo, že jsou v nebi, že umřeli. Leželi pod obrovským stromem. Denisa se utišila. I ona se začala rozhlížet. Uviděla malého kluka, dítě. Na sobě mělo otrhané zašedlé oblečení, když oba spatřilo, uteklo. Při úprku ho zpozoroval i Kamil. Ani jeden z nich si nebyl jistý, jestli žijí nebo jde o nějaký posmrtný život. Nic je nebolelo. Postavili se. Před sebou viděli hradby a cestu plnou povozů a lidí. „Jsme mrtví?“ ptala se rozpačitě Denisa. „Nemyslím si,“ řekl ještě rozpačitěji Kamil. „To je nějaký skanzen?“ napadlo Denisu. Kamil mlčel, napadlo ho natáčení filmu, ale nikde nebyly žádné kamery. Spolu se vydali po pěšince k prašné cestě. Všimnul si jich kolemjdoucí, zastavil se a zůstal stát s otevřenými ústy. „Dobrý den,“ volala na něj nadšeně Denisa a zrychlila. Pán se nadšeně zasmál a říká: „Ale ty jsi mi krásná panenka.“ Denisu to pobavilo, vytáhla mobil a začala si pána v kostýmu fotit. „Prosím vás, tady se něco natáčí?“ ptal se Kamil, když i on přišel k chlapovi. Ten chytil Denisu za ruku a začal ji hladit po vlasech. „Co to děláte?“ vyděsila se. „Hanba,“ vykřikl někdo z davu nedalekých žen. Kamil mezitím osvobodil Denisu ze spárů muže. Ke dvojici běžela žena s palicí v ruce a řvala: „Ty nestydo jedna, táhni, odkud jsi přišla! Nech mého muže na pokoji!“ „Utíkej,“ řekl Kamil, vzal zaskočenou Denisu za ruku a začali utíkat. „Hanba!“ zakřičela další žena, kolem které utíkali a polila Denču vodou z vědra. Přiběhli zpátky k velikém dubu. „Co je to za kretény?“ rozčilovala se Denisa. Vzala do ruky mobil a dodala: „No výborně, ani signál tady není, jsem to chtěla postnout na Instáč.“ Kamil se zadíval na hradby a na věž kostela. „Co je?“ pokřikla stále ještě naštvaná Denča. „Ten kostel,“ řekl nerozvážně Kamil. „Co s ním? Vypadá jako ten u nás na náměstí,“ nechápala. „No právě, a támhle ta kaplička vypadá jako kaple na Palackého náměstí,“ povídá Kamil. „Jako že se u nás ve městě točí film?“ napadlo Denisu. „To nevypadá jako kulisy,“ řekl tajuplně Kamil. „Co blbneš?“ vyděsila se. „Já myslím, že jsme v minulosti,“ vyslovil Kamil odvážnou hypotézu. „To je blbost,“ odmítla Denisa jeho tvrzení a vydala se do lesa. Kamil si prohlížel okolí a snažil se zorientovat. Souhlasilo umístění hradeb, oba kostely, kaple, je to mé rodné město, ale zároveň není. Denisa se ztratila v lese a tak se vydal za ní. Vyšlapaná cesta vedla k mýtince. Viděl Denisiny holá záda, ždímala svůj top. „Díval jsem se a opravdu to vypadá jako…“ začal volat na Denisu. Když uviděl, jak se začíná krčit a schovávat, přestal mluvit a otočil se zády. „Nedívám se, nebojte,“ zavolal, aby ji uklidnil. Ta si sedla do vysoké trávy, svlékla si i kraťase, vyždímala je a pověsila na větev k tričku. „Tady musí být klíšťat,“ konstatovala, když si lehala do porostu, aby na ní uschnulo i prádlo. „Myslím, že nebude, že v této době ještě klíšťata nebyla. Pak mi řekněte, až se oblečete,“ volal na ni Kamil. „Jen trošku uschnu. A vy si vážně myslíte, že jsem ve starověku?“ odpověděla Denisa. „Ve středověku, ne starověku,“ opravil ji Kamil. Chvíli mlčela. „A když už jsme v takové patálii, můžeme si tykat? Jsem Denisa“ nabídla. „Jo, jsem Kamil, těší mě,“ řekl radostně. Byl rád, že se sbližují. „I mě,“ dodala. „Můžeš jít ke mně, ať na sebe neustále nekřičíme,“ nabídla Denisa. Neviděl ji, šel směrem k jejímu oblečení visícímu na stromě. Seděla nedaleko na zemi, k němu zády, na sobě jen prádlo. Otočila k němu hlavu a podala mu ruku. I on jí podal ruku a znovu zopakovali své jména. Pro Kamila to bylo obrovské štěstí v neštěstí, viděl Kamilu takto obnaženou byl celoživotní sen, zároveň mu bylo nesmírně hloupé na ni civět. Sedl si zády k ní a mlčel. „Co budeme dělat?“ zeptala se slunící se Denisa. „Já nevím, snad se zkusit dostat do kostela,“ navrhnul Kamil. „Proč kostel?“ nechápala Denisa. „Nevím, opravdu nevím, ale ty kostely tam stojí dodnes a nic jiného než se modlit mě nenapadá,“ přiznal Kamil. Z lesa vyběhla skupinka dětí, tři holčičky a dva kluci. Snad šli na borůvky nebo lesní maliny anebo si jen hráli. Uviděli Kamila s Denisou, koukali na ně jako tele na nová vrata a stejnou cestou odběhli. „Myslím, že bychom měli jít,“ řekl Kamil. „Dej mi ještě chvíli, mám ještě mokrý zadek,“ řekla Denča a přetočila se na břicho. Kamil se nervózně rozhlížel, až ho bolelo za krkem. V lese uviděl chlapa s vidlemi. „Denčo, pojď,“ znervózněl Kamil a začal Denisu zvedat. „Co děláš, ještě chvíli,“ oponovala Denisa. „Ten chlap,“ ukázal Kamil. I Denisa znervózněla a začala vstávat. Chlápek je uviděl, napřáhnul vidle, rozběhl se k nim a křičel: „Vy parchanti! Takto veřejně tady, že se nestydíte.“ Dále rozzuřeného muže neposlouchali a začali sbírat sušící se oblečení. „Ještě boty,“ křikla Denisa a začala si je nazouvat, zatímco Kamil ji tahal pryč. „Vezmi je do ruky!“ zvolal a pak oba utíkali. Po pěšince utíkali, co jim síly stačily. Naštěstí sedlák nebyl nejmladší a utekli mu. Zastavila je až široká cesta. V hlíně byly vyjeté koleje od vozů. Denisa se oblékla do stále ještě vlhkého, ale od sluníčka vyhřátého oblečení, očistila si nohy a obula žabky. Rozhlédli se kolem sebe. „Tam jdeme do města?“ ptala se Denisa. „Zkusme to,“ rozhodnul Kamil a vydali se směrem k hradbám.
Cestou je dojede kočí s vozem. Oba ustoupili na stranu a nechávali ho projet. Muž u nich zastaví a prohlíží si je. „Dobrý den,“ pozdraví Denisa, když na sebe už pár vteřin koukají. Muž si odplivne, bičem práskne do koní a odjede. Kamilovi dojde, že dlouhovlasá blondýna v takovém oblečení není do středověku nejlepší společnice a začne mít strach, co se bude dít ve městě. Vyšli z lesa a před sebou uviděli hradby. Na cestě postávalo několik málo lidí, kteří prodávali projíždějícím různé zboží a spousta lidí chodila do nějaké vísky po pravé straně. Na křižovatce se octli v davu lidí. Pro oba to bylo značně nepříjemné, všichni na ně koukali, odplivávali si a pokřikovali. Na oba z nich si čím dál víc osob sahalo. Rychlejší chůzí přišli až k bráně, kde je zastavil voják. „Kam pak jdete?“ zeptal se. Denisa plná rozpaků odpověděla: „Pomodlit se do kostela.“ „Ty a do kostela?“ začal se smát. „Zmizte, ať už vás tady nevidím,“ zakřičel voják a ukázal směrem k lesu. Oba se tedy otočili a za podobných reakcí, jako v předchozím směru utekli do lesa. „Potřebujeme jiné oblečení,“ docvaklo Denise. „Ale kde ho vzít? Na trhy do města nás nepustí a stejně nemáme peníze,“ řekl Kamil. „Kolik může stát takové oblečení?“ ptala se Denisa. „Naprosto nemám tušení. Ani neví, jaká je zde měna,“ nepotěšil Denisu Kamil. „Jsem myslela, že tě dějepis baví,“ řekla zaskočeně Denisa. „Mě? Ale vůbec ne, jen si pamatuji kde jaký nesmysl, co mi kdy kdo řekl,“ objasnil Kamil. V dáli byl slyšet další vůz. „Co žebrat?“ napadlo Denisu. „Nevím, myslím, že dostaneme maximálně nějaké haléře, navíc by to chtělo být ve městě,“ nezdál se nápad Kamilovi. „Zkusím to, mám přeci ženské zbraně,“ vykřikla Denisa a rozeběhla se k silnici. Kamil ji nezastavoval, o jejích zbraních nepochyboval a kdyby to vyšlo, bylo byl to jenom plus. Stoupla si k cestě a čekala. Ze zatáčky vyjel vůz, který doprovázelo šest vojáků. Denisa stála u cesty a usmívala se na ně. To není dobré, napadlo Kamila. Vojáci zastavili u Denisy. „Almužničku, vzácní pánové?“ řekla a natáhla dlaně. „Flundro,“ pokřikl první z mužů a odhodil ji do borůvkového keře. Pak odjeli. Vrátila se ke Kamilovi a krčila rameny. „Dopadlo to ještě dobře, bál jsem se o tebe,“ oddechnul si Kamil. „I já měla strach,“ přiznala Denisa. „Pojď, něco mě napadlo,“ mávnul a vyrazili přes les k vesnici. Schovávali se za křovím a hledali, kde by někdo sušil prádlo, které by šlo zcizit. Bohužel jiný způsob, jak sehnat oblečení, je nenapadlo. Vesnice byla plná lidí. Obcházeli po lese a hledali příležitost. V předposlední chalupě visely dva pláště. „Co myslíš?“ ukazovala Denisa. „Počkej tady,“ šeptnul Kamil a podél plotu se začal plížit. Otevřel branku, kolem záhonku s mrkví přišel až k prádelní šňůře, sebral dva pláště a utekl zpátky do lesa. Oba se schovali o něco hlouběji, aby je místní neviděli a vyzkoušeli si nové mundůry. Kamil ho zapnul jen tak tak, zatímco drobné Denise byl veliký. „Ani jeden z nás nemá nejvhodnější boty,“ konstatoval Kamil. On měl oranžové křiklavé tenisky a ona světlé žabky, které v jinak šedém středověku svítily široko daleko. „Počkáme, až se trochu zešeří a zkusíme to,“ vymyslel Kamil.
Sluníčko už nebylo nejvýše, ale do tmy bylo daleko. Zabalili se do hábitu a vyrazili k městské bráně. Oba si boty ušpinil v blátě, aby nebyli tolik nápadní. Proklouznout nepozorovaně se jim přesto nedařilo. I přes vrstvu bahna Kamilovy boty působily nezvykle, stejně jako Denisiny žabky a čisté oholené nohy. Na stejném místě, jako předtím je zastavil strážný. „Kam vy dva jdete?“ zeptal se vážně. „Do krčmy,“ řekl Kamil. „A peníze máte?“ napadlo vojáčka. „Jdeme tam pracovat, pane,“ rychle řekla Denisa. Strážný jí sundal kapuci a prohlédnul si ji. „Vyhublé pážle,“ řekl pohoršeně, sáhnul jí na prsa a pustil oba do hradu. „Hulvát,“ špitla Denisa, zpět si nasadila kapuci a pádili nejkratší cestou do kostela. Hlavní kostel byl otevřený a tak do něj vstoupili. „A co teď?“ zeptala se Denisa. „Netuším, zkusme se modlit,“ řekl Kamil, oba sedli do lavice a co nejvroucněji se modlili. Po pár zoufalých hodinách a průzkumu celého chrámu k ničemu nedošli. Interiér připomínal ten stávající, to ale nic nevysvětlovalo a hlavně neřešilo. Delší dobu je sledovat kněz. Mezi oběma proběhla diskuse, zda ho požádat o pomoc a co a jak mu říct. Denisa byla skeptická, ale byla to právě ona, která šla do první lavice, klekla si a začala: „Otče, prosím o pomoc.“ „S čím ti mohu pomoci, má dcero,“ odpověděl kněz. „Otče, přicestovali jsme z budoucnosti a chceme domů,“ řekla Denisa rozpačitě. „Co to říkáš, má dcero? Jsi čarodějnice?“ znejistěl otec. „Ne, ne, nejsem. Měli jsme nehodu, utrhnul se s námi… lávka, lávka se s námi utrhla,“ řekla neklidná Denisa. „Pán Bůh tě vyslyší, jsou-li tvé úmysly čisté a přispěješ-li odpustkem,“ řekl otec. „Nemáme peníze,“ povídá překvapená Denisa. „Tak nemůžeš hřešit, dcero,“ řekl otec a odešel. „Nic?“ zeptal se Kamil, když se k němu Denisa vrátila. „Chce zaplatit, kretén jeden“ řekla naštvaně.
Vyšli před kostel na náměstí. Bylo ticho, nikde nikdo. Denisa sundala plášť a hodila jej na zem, podle ní zapáchal. Kamil si zatím čistil boty, jeho oranžová obuv svítila široko daleko. Náměstím projel na koni král s družinou vracející se z lovu bažantů. Konvoj zastavil a díval se na ty dva. Oba znejistěli. Nevěděli, jestli utíkat nebo zůstat. Král něco zakřičel a ujel. „Čert?“ nebyla si Denisa jistá, co zakřičel. „Nevím, raději pojďme,“ řekl Kamil. Objevili druhé náměstí a v uličce, co je spojovala, byl mlýn, u kterého se schovali pod schody a přečkali noc.
Následující den se nic nezměnilo, nebyl to jen sen, jak oba doufali. Byla jim zima a měli hlad. Denisa začala panikařit: „My tady umřeme, to už není sranda, to nemá smysl.“ „Neboj,“ řekl Kamil a přemýšlel, co mu síly stačily, co dál. „Co zkusit vydělat peníze a zaplatit tomu knězi?“ přišla s řešením Denisa. „Nevěřím mu,“ řekl Kamil. „A jak vyděláme?“ dodal. „Co zkusit tu hospodu?“ navrhla Denisa. „Tam nás nevezme a než si vyděláme, potrvá to věčnost,“ shodil nápad Kamil. „Tak něco vymysli ty,“ naštvala se Denisa. „A co ten strom? Proč jsme se objevili zrovna pod ním?“ zeptala se Denisa. Kamil dlouho přemýšlel, v hlavě propočítával a přišel s možným vysvětlením: „Nestojí zrovna na tom místě náš panelák? Pokud hradby opravdu kopírují Hradební ulici, tak by to mohlo odpovídat.“ Život ve městě nabíral na síle, pokud chtějí jít zpět ke stromu, je nejvyšší čas. „Myslíš, že už v této době existovalo HIV?“ zeptala se z ničeho nic Denča. Kamil vytřeštil oči a řekl: „Proč jako?“ “Nemám šprčky,“ pokrčila rameny. Kamilovi se v kalhotách pohnuly ledy. Myslel si, že chce dát mu. „No asi ne, ale syfilis nejspíš už existoval. Nicméně jsme to samozřejmě mohli přivést od nás,“ řekl rozpačitě Kamil. „Ty si myslíš, že bych někoho mohla nakazit?“ urazila se Denisa. „No… Jak jsi to myslela?“ znejistěl Kamil. Denisa odpověděla na otázku otázkou: „A prostituce už existovala?“ Došlo mu, že je to nejspíš z dalších plánů, jak získat peníze a on je mimo hru, odpověděl: „To asi ano. Přeci jen nejstarší řemeslo, že jo. A ty bys…?“ „No nechci, ale máš lepší nápad?“ reagovala Denisa. „Vždycky je lepší řešení,“ oponoval Kamil. Nechtěl, aby jeho tajná láska spala s někým jiným, že s ním. Denča se na něj podívala, jak to holky umí a očekávala návrh řešení. Mlčel. „Tak vidíš,“ dodala. Kamilovi se to zdálo naprosto nechutné a zvrácené. Lidé docela zapáchali, hygiena nebyl veliká a ona byla přeci jen taková křehká dívka. I Denisa se bála, ale nechtěla v této době zůstat a hlavně to nechtěla dát najevo. V chladném potoce, který pohání mlýnské kolo, se trochu umyla. Oba oblékli pláště, nasadili kapuce a vyrazili mezi lidi. Před panským domem se něco dělo, stál tam vůz a bylo tam hodně vojáků. Před domem se scházel lid. Do davu se vmísili i Denča s Kamilem. Nějaký muž stál v okně a rozkazoval poddaným: „Popravčí dub pokácet a zničit, spálit. Na hrob té čarodějnice dejte kamení, aby nemohla vstát a dále nás strašit.“ „Není našim úkolem ten strom zachránit?“ vyhrkla Denisa. „Stejně ten strom bude zničen, to nedává smysl,“ vyloučil nápad Kamil. Vojáci se rozběhli ven z města a spolu s nimi i několik dalších lidí. O pár minut později se ten muž, co pokřikoval z okna, objevil na nádvoří. Denisa šla k němu, sundala si kapuci a usmála se tak kouzelně, jak to umí jen ona. Bezkonkurenčně zaujala jeho pozornost. Čistých blondýnek se ve středověkých ulicích mnoho nevyskytuje. Poodhalila hábit a koutkem oka mu umožnila nahlédnout na oděv 21. století. Prošla po nádvoří sídla a zůstala stát za sloupem. Chvilinku na to za ní přišel oslněný šlechtic. Prohlížel si ji jako mlsný pes a řeknul: „Co zde pohledává taková krásná ženština?“ „Hledá pěkného muže, co dokáže ocenit kvalitu,“ zamrkala Denisa. Další slova nebyla třeba, chytil ji za ruku a táhnul ji hlouběji a hlouběji do paláce. Kamil mezitím netrpělivě přešlapoval na ulici. Přivedl Denisu do ložnice. Líbilo se jí tam. Nádherná dřevěná postel, z jejího pohledu všude dobový lesklý nábytek, krásné židle, jak to znala ze zámků. Přes opěradlo odložila škaredý mundůr a zůstala ve svém civilu. Pro šlechtice to bylo něco úžasného. Nepřipomínalo to laciné oblečení ze šantánů a zároveň to ukazovalo kouzelně mnoho. Vždyť její oblečení skrývalo méně než spodní prádlo běžné ženy. V pokoji bylo šero a chladno, její světlé oblečení prosvítilo celou místnost. Král se k ní přitulil a přičichnul k ní. Olíznul její hrudník. Rukama vjel pod její top a pevně sevřel drobná ňadra, až to zabolelo. Svlékla ho spolu s šortkami. Mohl se pominout, když uviděl spodní prádlo dokonale kopírující každou křivku jejího těla. Byl naprosto fascinován drobnými krajkami po okrajích a ještě více hladkostí pokožky, až dětsky vypadající pipinkou. V době vousů, bobrů a chlupů po celém těle něco nevídaného. Pozornosti neuniklo ani hladké podpaží a nohy. Byl z Denisi naprosto paf, rudé nehty nikdy před tím neviděl, minimalistickou obuví byl fascinován. Položil nahou Denisu na postel a svléknul se. Přes roští byla sotva vidět výbava, Denisa koukala podobně zaujatě, jako on. Neustále fascinován jejíma nohama si o ně třel svůj nástroj. Denča byla nervózní, poprvé v životě se prodávala. Pozvolna se dostal až k rozkroku. Vlezl na ni a bez předehry, něhy nebo jiných známek empatie ho do ní šoupnul. Najednou jako by neexistovala, jako by byla jen nějaká píchací panna. Píchal ji jako zajíc zaječici. Denisa ho zaskočeně pozorovala, po vzpamatování začala alespoň sténat. Ležela na zádech jako prkno a moc ji to nebavilo. Prsa se jí houpala a panovník na ně hypnoticky koukal. Na citlivé holé pipce ji šimralo jen letité pubické ochlupení. Za zvuku vrzající postele pokračovali až do napuštění Denisi. Vytáhnul ho, otřel o její stehno a zadíval se z okna. Celé divadlo netrvalo ani deset minut. Denisa nevěděla, co dělat, čím se utřít, kam se jít umýt. Opatrně se posadila, semeno mezitím začalo vytékat na postel. Místností bylo slyšet vrzání dveří. Monarchista znervózněl. Hodil po Denise hábit, který byl na židli. „Zmiz,“ stihl říct, než se rozrazily dveře od ložnice. Ve dveřích se objevila královna. Prostorově výraznější paní s parukou na hlavě koukala na Denisu sedící zcela nahou s roztáhnutýma nohama a dírkou plnou semene. Nahý vladař se snažil situaci zachránit a zahájil obranu útokem: „Neumíš klepat? A co tu vlastně děláš? Nemáš být v divadle?“ „Divadlo jsme měli mít až večer, spolu. Já se ti tady o to starám, dohlížím na služebné, každému tě vychvaluji a ty mě tady podvedeš s takovou nějakou služkou pochybnou?“ začala křičet. Denisa raději mlčela a začala se oblékat alespoň do přehozu, co ležel na posteli vedle ní. „Cizoložství je veliký hřích. A já se s tebou můžu rozvést. Rozvedu se! Takže polovinu majetku si vezmu já a druhou dáš církvi, aby ti Bůh odpustil. Jasné?“ pokračovala. „Ale já…“ začal král, ale manželka ho nenechala domluvit. „Žádné ale, můžeš si vzít tady tu flundru a táhnou odsud!“ pokračovala brzy bývalá manželka. Denisa posbírala zbytek oblečení. Věděla, že není vhodná příležitost, ale chtěla odměnu a pak co nejrychleji zmizet. Vstala z postele a rozhlížela se po nějakém měšci či alespoň mincích. Královna ji v afektu chytila za ruku a vedla ven z domu. „A co peníze?“ ptala se Denisa. „Ty šlápoto jedna nestydatá, táhni k matce, jistě bude pyšná,“ vylívala si vztek a vyvedla za přítomnosti mnoha poddaných Denisu. Utekla přímo k netrpělivému Kamilovi. „Slyšte, váš král, můj manžel, se před chvílí dopustil cizoložství s támhletou šlápotou. Dle práva se s ním rozvádím, polovinu majetku připadá mě, druhá farnosti. Zároveň přichází o vladařské práva a povinnosti,“ vykřičela královna dvořanům. „Hanba, fuj,“ křičel lid jak na adresu panovníka, tak i Denisy.
Oba se vytratili zpět k mlýnu. Denisa se s brekem oblékala do narychlo sebraného oblečení. „Nemám boty,“ postesknula si. Ty zůstaly v ložnici. Král se ustrojil a vyšel na nádvoří sdělit lidu, že jeho žena je lhářka, že naopak ona se dopustila nepravosti a nezákonného stejnopohlavního styku a že právě ona bude za pomluvu popravena. Rozzuřený dav mu však nevěřil a na pokyn radního byl král sesazen a uvězněný do hladomorny. Seděl na slámě a zpytoval svědomí. Litoval, že podlehl půvabné neznámé dívce, chvíli na to, že se ženil, že se nezamknul a opět, že podvedl manželku.
„Něco na mě leze,“ řekla Denisa a chvíli na to si kýchla. V naprosto stejný okamžik kýchnul i Kamil. Oba otevřeli oči a koukali jako dva blázni. Seděli pod stolem v restauraci, která vznikla na místě bývalého mlýna. Obsluha si je nedůvěřivě prohlížela a vypakovala je. Denisa zahodila šedý plášť a oba spolu zamířili domů. Před domem byli hasiči a policisté. V domě se před chvílí zřítit výtah, naštěstí v něm podle všech zpráv nikdo nebyl. Prokletí odsouzené ženy za čarodějnictví bylo zlomeno, král zpytoval svědomí. Denisa naštěstí neonemocněla ani neotěhotněla. V místním muzeu přibyl jeden zajímavý exemplář, který přepsal dějiny. Ve vykopávkách v místě bývalého šlechtického sídla byla objevena truhlice s cennými artefakty a mezi nimi byly i zašedlé žabky. Do nálezu se předpokládalo, že tato obuv vznikla v 19. století v Asii, ale zřejmě ji znali již ve třináctém století ve střední Evropě. Z Kamila a Denisy se stali dobří přátelé, později manželé a dnes již rodiče. O nezapomenutelném dobrodružství napsali povídku na jedny stránky, které s historií a dějinami lidstva nemají naprosto nic společného.