Den na horách

Naše obec v zimě pořádá pravidelné zájezdy na hory. Brzy ráno vyjedete do lyžařského střediska v Krkonoších objednaným autobusem a večer se vrátíte. I my jsme se na takový výjezd do hor v sobotu přihlásili. Konkrétně jsem se přihlásila já a moji kamarádi Aleš a Aneta. Ti dva spolu už celkem dlouhou dobu žijí. Můj přítel nelyžuje a ani naše výzvy, že může čekat v nějaké místní hospůdce, ho nenalákaly. Nebyla jsem z toho nadšená, protože to tím pádem znamenalo, že jsem lichá, nemám s kým sedět v autobuse...Navíc jedou ještě 3 Alešovi kolegové. Ale na lyže se mi chtělo, takže jsem to nějak překousla. Aleš je o 3 roky starší než já, je to spolužák mého přítele. Je vysoký, štíhlý, má hnědé vlasy a hnědé oči. S lidmi se moc snadno neseznamuje, je to takový ten typ co sedí a jen poslouchá. Ale když už se seznámí a prolomí se počáteční rozpaky je s ním zábava. Jsme si trochu podobní v chování a hlavně v tom, že oba jsme soutěživí a toužíme po vítězství. Podnikáme společně ve čtyřech různé akce a výlety. Při hraní společenských her si tajně přeji být s nim ve dvojici, výhra je takřka zaručena, tím jak oba prahneme po tom vyhrát, snažíme se a jde nám to. Právě při hraní karet nebo deskových her se musíme dívat jeden druhému do očí a v těch pohledech je ukryto víc, než jen taktika a plán. Nedokážu se mu do očí dívat dlouho, cítím z jeho očí tu touhu a chuť, kterou mám v sobě i já. Je to takový napnelismus, tak jsme s jedním zdejším amatérem pojmenovali "vztah" mezi dvěma lidmi, kteří spolu nemohou legálně být a přesto se vzájemně přitahují. Aneta je taková paní důležitá všechno ví nejlíp, Aleše neustále za něco "peskuje", radí mu. Upřímně my dvě bychom kamarádky nebyly, kdyby se naši partneři neznali. Bavíme se spolu, ale víc jak 4 dny společně stráveného času moc nedáváme.
No ale zpět k lyžování. V pátek Aneta napsala do naší společné konverzace, že ona na lyže nepojede, že je nemocná. Aleš mi pak napsal soukromě, jestli i tak pojedu. "No a není to blbý, že pojedeme spolu jen my dva? Pustí tě Aneta?" napsala jsem mu. "Ano, už je to zaplacený a já jet chci, takže se jí neptám, ale oznámil jsem jí to." Při čtení téhle odpovědi, mi srdce zaplesalo radostí. To bude super. Jen my dva.
V sobotu jsme se sešli u autobusu. "Ahoj, ty budeš asi sedět s tím třetím kolegou, viď," ptám se trochu smutně. "Ne, sednu si s tebou jestli chceš, přece tě nenechám sedět samotnou," odpovídá Aleše, zatímco mi bere z ruky lyže, aby je odnesl k naložení do autobusu. "Dobře, tak já jdu vybrat místo, tak potom přijď. Jen co vedle mě dosedl rozpovídá se o Anetě její nemoci, o práci, kterou řešil až do noci, zastavujeme na pauzu na benzínce, jdeme si koupit kafe a pak ho společně venku vypijeme. Kolegové projdou kolem nás, jen se s nimi pozdraví a prohodí s nimi pár slov.
Po této krátké přestávce pokračujeme dál do hor. Na místě si vyndáme lyže z autobusu, jdeme koupit permanentky a hurá na vlek. Sjíždíme upravené sjezdovky, on o trochu rychleji než já, ale jezdí, tak aby mi moc neujížděl. Na oběd jdeme do místní hospůdky, kde se potkáme s jeho kolegy a dáme se všichni do řeči. Atmosféra je pohodová, sem tam nějaký vtípek, pánové se znají i s majitelem místní restaurace a penzionu, jezdí sem pravidelně i na delší pobyty... Po dobrém obědě se vracíme zpět na svah, na lanovce si povídáme on vypráví o Anetě, jak je občas otravná a jak je někdy rád v práci, že ji nemá na dosah.
Po tomto fajnovém lyžařském dni se vracíme zpět do autobusu. Jsme tam jako jedni z prvních, Aleš jde dát batoh dovnitř na sedačky. V autobusu sedí jeden jeho kolega, který si zřejmě při pádu na lyžích pohmoždil koleno. Dle jeho slov ho to dost bolí. Aleš navrhuje, že ho odveze do nemocnice hned, že přece nepojede ještě 3 hodiny v autobusu. Kolega to s vděkem přijímá, takže ještě vymyslet, jak se do nemocnice dostane. Čekám venku před autobusem a čistím si lyže od sněhu. Aleš vylezl z autobusu jde ke mně a povídá: "Báro, jeho to koleno fakt bolí, půjdu za majitelem té restaurace, jak se s nim kluci znají, řeknu mu co se stalo a snad ho do té nemocnice odveze." Přikyvuji a říkám, že to bude nejlepší. Aleš byl za majitelem, ale ten mu řekl, že teď nemá čas, musí ubytovat nějaké hosty, ale že mu klidně půjčí auto, aby kolegu odvezl. "Jenže já jsem měl to pivo a odpoledne toho panáka s klukama, jak ty jsi nechtěla..." dívá se na mě a mně začíná docházet, co chce říct. "Aha, takže ho mám odvézt já? A ty pojedeš domu?" ptám se. "Nee já pojedu s vámi, ale budeš muset řídit. Domluvil jsem se s majitelem, že ho odvezeme do nemocnice a přespíme tady v penzionu a zítra pro nás někdo přijede, nebo se nějak domu dostanem, to zařídím". Koukám na něj s otevřenou pusou. No tak to bude zajímavé, ale proč ne, jestli přijedeme domu dnes, nebo zítra je celkem jedno. Aleš bere moje a svoje lyže, odnese je do penzionu a přichází s klíčemi od zaparkovaného auta kousek od nás. Kolega opatrně vychází z autobusu a společně s Alešem, který ho podpírá jdou k autu. Sedám si za volant, Aleš jde dozadu, kolegu Radka pouští dopředu, aby si mohl udělat pohodlí. Aleš zavolal Anetě a mému příteli a stručně je informoval o tom co se stalo, nastavil navigaci na telefonu a podává mi ji dopředu. Autobus s ostatními lyžaři se vydává na cestu zpět během 10 minut po našem odjezdu, nemůže na nás čekat, to je jasné.
Po příjezdu do nemocnice jsme Radka odvedli na chirurgii, kam jsme byli odesláni z recepce. Našeho maroda si vzali do péče lékaři a my čekáme na chodbě, jak to dopadne, jestli se vrátí s námi do penzionu, nebo v nemocnici stráví noc, možná i více. Po důkladném vyšetření a rentgenu nám lékař pouze sdělí, že Radek zůstává přes noc u nich a zřejmě se operaci nevyhne. Pro nás to tedy znamená. že se vracíme zpět do penzionu u sjezdovky a na cestu domu vyrazíme zítra. Jak? To ještě musíme vymyslet. Během čekání v nemocnici se venku setmělo a začalo sněžit. Nastoupíme do auta, tentokrát už řídí Aleš, alkohol už z něj určitě vyprchal. Jsem ráda, že nemusím v tomhle počasí řídit já. Sedím vedle něj a pozoruji ho, jak se soustředí na cestu, líbí se mi jeho ruce, jedna na volantu, druhá na řadící páce, hmm, kéž by ta druhá byla na mém stehně... Parkujeme u penzionu, vevnitř nám dá majitel klíče od pokoje, omlouvá se, že už má jen jeden, jestli nám to nevadí. Aleš s úsměvem odpovídá: "Jasně že ne, doufám že nechrápeš?" podívá se na mě. "No to taky doufám," směju se. Bereme si batohy, které jsme si u něj nechali a ještě ho informujeme o zdravotním stavu Radka.
Aleš jde první, odemyká pokoj. Otočí se na mě a mávne rukou: "Tak prosím slečno Barunko." Poděkuji a vstoupím první, co mě hned zaujme, je letiště, nikoli oddělené postele. Podívám se překvapeně na Aleše: "Půjdou dát ty postele od sebe?" Aleš zakroutí hlavou, jako že ne. "Aha, no tak to je blbý..." Aleš je opačného názoru: "Ale není, vždyť to není nic hrozného, neřeš to, chceš jít do sprchy první?" ptá se. "Ne, běž klidně ty, já se ještě podívám, co to mám na stehně, že mě to tak bolí a napíšu, nebo zavolám domu." Aleš odchází do koupelny, já si stahuju lyžařské kalhoty a termo prádlo, co mám pod nimi a prohmatávám si zadní stranu stehna, snažím se otočit hlavu, tak abych tam viděla, v tom cítím Aleše ruku těsně pod zadkem a říká: "No teda, pěkná modřina, ty jsi spadla? Jsem si ani nevšimnul. Bolí to hodně?" Otočím se na něj a ucuknu: "Ne, dobrý, jen trochu, jo spadla jsem tam těsně u konce, když už si stál frontu na lanovku." Jemně mě plácne po zadku a dodá: "Tak super, jdu se vysprchovat." Sednu si na postel, vezmu telefon do ruky a u toho si znovu vybavím ten dotek jeho ruky na mém stehně, teplé prsty, kterými mi přejel po kůži. Projede mnou vzrušení, aby taky ne, po celém dnu s ním. On je tak vnímavý, všímavý, hodný a to na nás holky prostě platí. Navíc jeho oči a tělo, tomu nejde nepodlehnout. No dobrý, vyřizuji hovor domů a v tom Aleš jde ze sprchy jen v ručníku. Sjedu ho očima. Bože. Při pohledu na něj cítím příval vzrušení, ukončím hovor a jdu do sprchy já. V koupelně si svléknu zbytek oblečení a jdu do sprchového koutu, který je velký, vyzděný, zavírám oči a užívám si proud horké vody. Ještě je zde koupelna vybavená šamponem a sprchovým gelem, umyju si vlasy a tělo. Zapnu vodu a smývám to ze sebe. Najednou cítím ruce jednu ruku na břiše a druhou na prsu. Aleš stojí nahý za mnou a tiskne se ke mně, zatímco mi rukou mne prso a druhou mi sjíždí po břiše až do klína. Asi bych měla začít křičet, otočit se, dát mu facku a utéct, ale to nemůžu. Vzrušení a touha, kterou cítím celý den se tady ve sprše ještě zdesetinásobí. Pomalu se otočím čelem k němu, nic neříká, jen se skloní k mým ústům a přejede jazykem po mých rtech. Udělá to ještě dvakrát a pak je jemně nasaje svými rty. Propadám se, nevnímám nic kolem, jen jeho mokré tělo, hladím ho po ramenech, hrudníku a jednou ruku ho pohladím i po penisu. Líbáme se vášnivě, mezi polibky se pouze zeptá: "Chceš to tady, nebo v posteli?" "V posteli," vzdychnu. Jdeme z koupelny stále se líbající. Lehám si na postel a on na mě. Cítím jeho penis mezi stehny, rukou ho nasměruje ke vchodu do mé kundičky. obejmu jeho boky koleny a cítím jak ho do mě pomalu zasouvá. Jdu mu lehce naproti a v tom ho zasune dovnitř celého a začne přirážet. Dělá to jemně a citlivě, žádné tvrdé a hrubé přírazy, které by hned vedly k jeho orgasmu. Užívá si ty chvíle, kdy je ve mně a já si to užívám taky, úplně cítím jako ho moje kundička pohlcuje. Líbá mě střídavě na ústech a sjíždí na krk a prsa. Jemné šukání začíná zrychlovat. Naše touha po společném orgasmu narůstá. Rukama mu hladím zadek a pomáhám si svými přírazy a třením klitorisu k orgasmu. Vzdychání se začíná stupňovat, dívá se na mě, jak přivírám oči a vrcholím. V tu chvíli vzdychá i on a stříká do mě. Zůstává ještě nějakou dobu ve mně, zatímco mě hladí. Po chvíli ze mě vyklouzne, sáhne do batohu pro kapesníky a odchází do koupelny, kam za ním po chvíli přijdu. Poté co se dáme po takové smršti dohromady povídá: "Nešlo to vydržet, být celý den s tebou a ještě s tebou trávit večer i noc, musel jsem to udělat, i když vím, že to bylo asi poprvé a naposledy." Sedám si na postel na druhou stranu než je on: "Jo, taky bych to nevydržela, bylo to úžasný, ale víme, jak to máme, že jsme oba zadaný, takže to bylo nejspíš naposled." S myšlenkami na to, co se stalo uléháme do postele a usínáme. Byl to náročný den, takže oba hned usneme a co bude zítra, to teprve uvidíme.